Osmnáct dní mě mučili elektřinou, tak jsem vzal rodinu a utekl ze Sýrie

Publikováno: 4. 9. 2015 Doba čtení: 3 minuty
Osmnáct dní mě mučili elektřinou, tak jsem vzal rodinu a utekl ze Sýrie
©

Osmačtyřicetiletý Nabil Alshwikh prchl spolu s manželkou, dvěma syny a dcerou ze syrského Aleppa už před dvěma lety do sousedního Libanonu. „Syny chtěli odvést do armády, ale ani oni ani já jsem nechtěl, aby bojovali. Mě navíc zajali ozbrojenci a 18 dní mě mučili elektrickými šoky. Rodina pak musela zaplatit vysoké výkupné. Bál jsem se o své děti, tak jsme utekli,“ popisuje Nabil důvody, proč opustil Sýrii.

V sousední zemi čekal dva roky na to, jestli se situace nezlepší. „Jenže v Sýrii se nedá žít ani pět minut. Pořád padají bomby a střílí se,“ popisuje Nabil zhoršující se syrskou realitu. V exilu se mu narodila druhá dcera, které je dnes rok a půl. Jenže pak se začala zhoršovat situace i v Libanonu, kde je nyní každý čtvrtý člověk Syřan. „Když libanonská policie začala dělat razie, chtěli nás poslat zpátky do Sýrie, tak jsme utekli, a teď už jsme pět měsíců na cestě,“ říká Nabil.

Jeho dva synové se vydali letadlem do turecké Ankary. Nabil s manželkou a dcerami se k nim připojil později a první překážka je čekala už na tureckém letišti. „Má manželka je Syřanka, ale já jsem palestinský uprchlík a dcery nemají cestovní doklady, tak je chtěla policie poslat zpátky do Sýrie. Nakonec je nechali jít,“ říká Nabil. Pak všichni společně odcestovali do tureckého přístavu Bodrum.

Na pomoc využíváme humanitární fond  Klubu přátel Člověka v tísni. Staňte se novým členem Klubu a pomáhejte s námi. Více o pomoci uprchlíkům na Balkáně čtěte  ZDE

Na lodi nás bylo 65, každý zaplatil 1500 dolarů

Přes moře se chtěli dostat na řecký ostrov Simi. „Každý jsme museli zaplatit 1500 dolarů pašerákům. Nejmenší dcera neplatila. Na malé lodi se nás mačkalo 65,“ líčí Nabil. Na ostrově počkali na vyřízení dokumentů a pak je velká loď odvezla do Atén. Řecká policie jim vzala otisky prstů. „Na manželku byli velmi hrubí. Když jí fotili, tak jí strhli šátek. Proč?,“ říká Nabil.

Rodina dál pokračovala vlakem do Soluně a odtud taxíkem k makedonské hranici. Pak kráčeli čtyři hodiny na prudkém slunci do Makedonské Gevgelije. „Dcera na cestě onemocněla, ale makedonská policie nás nenechala jít do nemocnice s tím, že okamžitě musíme nasednout do vlaku. Hodinu před půlnocí jsme vysedli před hranicí se Srbskem,“ popisuje cestu přes Makedonii Nabil a dodává, že hranici se Srbskem opět překonali pěšky.

Teď už je Nabil měsíc v azylovém centru v Bělehradě. „Chci tady zůstat, nechci do Německa nebo Francie. Proč? Toužím hlavně po svobodě a po tom, aby moje děti chodily do školy,“ říká Nabil. „Teď potřebuji hlavně dokumenty, abych tady mohl začít pracovat a třeba i rozjet vlastní podnikání. Já, synové i dcera už se učíme srbsky,“ říká. „Rád bych poděkoval Srbsku, protože je to velmi chudá země, ale nám dala vše, co potřebujeme,“ dodává.

Autor: Emanuela Macková, Petr Štefan