Po suchu sužovala afghánské zemědělce drsná zima, ČvT jim pomáhalo překlenout krizi

V severoafghánské vesnici Čahak je polovina domů opuštěných. „Část lidí odešla ještě za Talibanu a zbytek po loňském suchu,“ vysvětluje starosta Faiz. “Nechali ležet svoji půdu ladem, protože už neměli co zasít,“ dodává muž. Tak jako mnoho dalších afghánských vesnic, ani Čahak nemá vlastní zdroj vody. Lidé sbírají dešťovou vodu do nádrží, tzv. kandáz, které jsou vytesané ve skále. Tuhle vodu pak používají po celý rok na pití, praní i pro dobytek.

Pole na kopcích kolem Čahaku nejsou nijak zavlažovaná. Úroda je tedy závislá na jarních deštích. „Loni pršelo snad jen dvakrát. Neurodila se pšenice a nesklidili jsme ani dost sena pro dobytek,“ stěžuje si Faiz. Po suchém létě přišla brzy zima a to byla pro místní další rána. Sněžit začalo už v listopadu.

Bílá poduška přikryla pastviny a ovce se neměly kde pást. „Zůstaly ve chlévech a my je už v prosinci neměli čím krmit. Všichni jsme se zadlužili. Na trhu kupujeme sekané krmivo za 600 afghání (220 korun) za pytel, který vystačí pro pětihlavé stádo na týden,“ běduje starosta.„Modlíme se, aby zima co nejrychleji skončila.“

Zima byla těžká pro většinu horských vesnic. Napadlo mnoho sněhu a dvacetistupňové mrazy trápily lidi i zvířata. „V těchto dnech se rodí mláďata,“ vysvětluje rolník Ismail a ukazuje stádečko vyhublých ovcí, které bloumá mezi domy. „Jehňata ale nevydrží, umírají zimou a hladem, matky pro ně nemají mléko,“ vysvětluje.

Článek i další cenné informace najdete také na nové webové stránce informační sekce Člověka v tísni Rozvojovka. Tématem obživy se zabývá i poslední díl časopisu Rozvojovka, který si stáhněte zde.

A lidé na tom nejsou o nic lépe. Na prahu jednoho domu v Čahaku sedí chlapeček, bojí se přicházejících cizinců a chce utéct. Jeho hubené nožky jej ale nemohou unést. Vypadá, že mu je nanejvýš jeden rok, protože ještě pořádně nechodí.

„Kdepak, budou mu tři,“ vyvádí mě z omylu jeho matka, která má u prsu další dítě: „Ale neroste, marodí. Byli jsme s ním u doktora. Dali mu tam nějaké sušenky a po nich se na chvíli spravil. Musíme zase zajít na kliniku, ale teď to nejde kvůli sněhu. Musíme počkat na jaro.“ Hospodyně mě usadí na tkané dece na hliněném zápraží a přinese mi dvě usmažená vajíčka.

Namáčím do nich chlebovou placku a krmím neduživého kluka. Při každém soustu mu zasvítí oči a pokaždé mě kousne. Dojíme první vajíčko a malý Abdulah začne zpívat. O zbytek jídla se pak poperou ostatní děti.

Životy dětí v božích rukách

V horské klinice ve vesnici Zaré evidují takových podvyživených dětí, jako je Abdulah kolem čtyř set. „Reálně jich bude mnohem víc,“ přiznává doktor Abdul Nuazy. „My podchytíme jenom část těchto dětí. Letošní krutá zima je o to horší, protože přišla po suchém roce. A teď na konci zimy mnohde nemají co jíst.“

Podvyživené děti dostávají speciální stravu. Sušené mléko, arašídové máslo a energetické sušenky dostávají, dokud nemají hmotnost odpovídající jejich věku. Pokud prý rodiče předepsané dávky dodržují, je pravděpodobnost uzdravení velmi vysoká a děti pak nejsou opožděné v dalším vývoji. 

„Někdy je ale těžké pomáhat lidem, kteří o vaši pomoc nestojí,“ vzdychne si doktor. „Vy se pak jen díváte, jak vám dítě odchází před očima.“ Absolutní většina vesnických lidí je totiž negramotná a jejich povědomí o ochraně zdraví nulové. Jedinou uznávanou autoritou bývá často mulla, představitel mešity. A tak lidé často vkládají život svůj i svých dětí plně do rukou božích. A do nemocnice s chřadnoucím dítětem nejdou.

„Potřebujeme více lidí v terénu,“ přiznává ředitel centrální nemocnice v Mazáre Šarífu Ghusuddin Anwari. „Lékaři tam jít nechtějí. Pro ně je život snazší ve městě. Abychom vesnické lékaře motivovali finančně, na to nemáme peníze,“ kroutí hlavou a dodává: „Řešíme to proto tréninky lidí přímo z vesnic. Oni pak dělají zdravotní osvětu mezi svými, mají větší důvěru a lepší informace.“ 

Povědomí o zdraví a jeho ochraně se skutečně zlepšuje. To potvrzuje i hlavní lékař z kliniky v Zaré: „Když tady před deseti lety česká organizace Člověk v tísni otevřela kliniku, lidi skoro nevěděli, kdo je doktor. Dneska tu máme dva velké bloky s lůžkovou částí, provádíme všechny běžné operace a většina dětí v Zaré se už rodí v naší porodnici.“

#~gallery-58~#

Taliban položilo sucho

V Afghánistánu přichází suchá období, s nedostatkem sněhu a minimem jarních dešťů, téměř pravidelně. Takové sucho dopomohlo na konci 90. let k pádu vlády Talibanu. Nebylo co jíst a lidé se nesměli volně pohybovat, tedy odjet vydělat peníze jinam.

Tak řeší Afghánci sucho v normálních dobách: sestěhují rodiny, sloučí hospodářství a nejzdravější muži odjíždí za výdělkem do měst, nebo za hranice - nejčastěji do Iránu a Pákistánu. K přestěhování celých rodin dochází až v krajních případech. Život ve městě je nesrovnatelně dražší. Lidi v horách navíc drží na místě jejich půda a stáda, mají tam vlastní domy a pevné sociální vazby.

„Dříve jsme v těchto horských oblastech hloubili studně,“ vysvětluje Tomáš Kocian ze společnosti Člověk v tísni. „Také jsme opravovali a zakládali nové kandázy, ale čas ukázal, že taková činnost není příliš efektivní. Chudobu v regionu nijak nesníží.“ Dnes pomáhají venkovskému obyvatelstvu překlenout klimaticky nepříznivá období také evropské projekty.

„Sucho dnes chápeme jako problém z hlediska výpadku příjmů,“ pokračuje Kocian. „A tak platíme za veřejné práce lidem přímo ve vesnici. Za to, že si opraví cestu nebo vyčistí kandázu. Snažíme se, aby nebyli závislí pouze na jednom zdroji příjmů. Učíme je hledat i jiné možnosti obživy,“ vysvětluje. Součástí práce české neziskovky je i radit místním, jak účelněji využívat přírodní zdroje a efektivnější zemědělské technologie.