„Pořád slyšíme, jak se střílí.“ Válka o Donbas trvá už sedm let

„Pořád slyšíme, jak se střílí.“ Válka o Donbas trvá už sedm let

Publikováno: 6. 4. 2021 Doba čtení: 3 minuty

Seznam Zprávy: Světová pozornost se kvůli velkým přesunům ruské vojenské techniky u hranic s Ukrajinou znovu upíná k Donbasu. Tam dál trvá ozbrojený konflikt, který propukl přesně před sedmi lety.

„Nejspíš se teď na nás dívají z doněckého letiště dalekohledem. Slýcháme tu i drony. Vždycky to znamená, že v noci bude ostřelování,“ líčila loni v březnu Seznam Zprávám sedmapadesátiletá Naděžda. Hned před jejím domem tehdy bylo pole ležící ladem. Důvod byl zřejmý až při druhém pohledu: cedulky s výstrahou před minami.

Naděžda (úvodní foto) bydlí ve vesnici Vodjane na předměstí skoro milionového Doněcku. Od donbaské metropole dělí obec kromě pár kilometrů „kontaktní linie“. Za ní je území, které už sedmý rok nemá Kyjev pod kontrolou.

Před válkou mezi centrální vládou a donbaskými vzbouřenci podporovanými Ruskem tu žilo kolem tisícovky lidí. Po roce 2014 se obec, stejně jako mnoho dalších podél 427 kilometrů dlouhé fronty, vylidnila. Většinou zůstali jen staří lidé.

Fronta, na jejíž druhé straně jsou dvě samozvané lidové republiky: Doněcká a Luhanská, rozdělila spoustu rodin a zpřetrhala vazby. Lidé nemohou navštívit své příbuzné a přátele a dál strádají i jinak - vesnice jsou jen složitě dopravně dostupné, někde chybí i základní lékařská péče nebo voda a elektřina. Domy jsou poškozené šrapnely z minometné palby, která teď znovu duní častěji než dřív.

Složitá je i situace v Naděždině vesnici Vodjane. Nefunguje tu hromadná doprava, lidé tu nemají vodu ani přístup ke zdravotní péči. Dodávky pitné vody pro místní zajišťuje česká humanitární organizace Člověk v tísni. Ta po roce redakci v únoru pomohla zprostředkovat dotazy na Naděždu a její třiašedesátiletou sousedku Galinu. S oběma jsme loni v březnu mluvili přímo ve vesnici Vodjane. Letos jsme se zajímali o to, jak se jejich situace změnila a jak na lidi v Donbase dopadla koronavirová krize.

Podpořte nás prosím
Chci vstoupit do Klubu přátel

Obě ženy i jejich sousedé mají i po roce strach, že se na jejich vesnici zapomnělo a že na všechny problémy, které konflikt přinesl, zůstanou sami.

„V téhle izolaci jsme závislí hlavně na humanitární pomoci a na tom, co si vypěstujeme. Někteří mají krávy a slepice, takže máme mléko, vejce a maso. Není tu žádná práce, jsme tu uzavření a nefunguje tu doprava. Spousta z nás neviděla své příbuzné a rodiny, kteří z vesnice kvůli konfliktu odešli. Podpora humanitárních organizací pro nás moc znamená, ale chceme klid a mír, chceme mít práci a možnost postarat se o sebe a aby se naše děti vrátily zpátky,“ vzkazuje Galina.

Nákaza koronavirem se zatím malé obci u fronty vyhnula. „Díky bohu nejsou v naší vesnici případy covidu-19. Dodržujeme všechna opatření, myjeme si ruce, používáme dezinfekci, nosíme roušky, když jdeme koupit chleba,“ popsala Naděžda.

Roušky jsou ale pro místní příliš drahé, ocenili proto, že je donesli psychologové z Člověka v tísni, kteří místo navštěvují. „Jsem ráda, že sem jezdí. Stále v noci slyšíme střelbu. Když se v noci vzbudím a slyším, jak se střílí, mám strach. Obzvlášť po tom, co to zničilo můj dům, přestože to je už několik let,“ dodala Naděžda. V posledních dnech se přitom střelba znovu ozývá častěji než dřív.

Zbytek článku najdete na serveru Seznam Zprávy

Autor: Filip Harzer (Seznam Zprávy) s přispěním Oleny Budahovské (Člověk v tísni)

Související články