Povinná předškolní docházka s sebou přináší řadu otázek

Připravuje se druhá novelizace školského zákona, která chce zavedením povinného předškolního roku pro pětileté řešit otázku, jak pomoci dětem, kterým se rodiče nevěnují tak, aby se rozvíjely adekvátně podle svého věku. Ministr Chládek už nejméně dva roky tvrdí, že receptem na školní neúspěch dětí z nepodnětného prostředí je povinná předškolní docházka. Rétorika ministerstva školství je založena na argumentu, že tento krok nabídne rovné šance všem dětem. Teze, že všichni na tom budou stejně, a proto si budou rovni, může ale platit jen za předpokladu, že jsou všichni stejní a žijí ve stejných podmínkách. 

Rovnost povinností

Do mateřských školek chodí přibližně 90 % všech dětí předškolního věku. Z těch zbývajících deseti procent je podle kvalifikovaného odhadu 4–5 % těch, které žijí v nedostatečně podnětném prostředí. Zbývající děti žijí v rodinách, kterým naopak na vzdělávání a výchově záleží, proto se chtějí věnovat svým dětem doma. Zároveň mezi nimi můžou být i ti, pro něž je i problematické vozit děti do vzdálené školky, pokud třeba žijí na malé vesnici. 

MŠMT má za to, že ohrožené děti není možné identifikovat, a tak se rozhodlo řešit tuto situaci zkratkou: zavedeme povinnost pro všechny. Místo, aby úředníci začali problém analyzovat a hledat potřebná opatření ve spolupráci s dalšími aktéry, kterých se to týká, naprojektují zdánlivě nejjednodušší cestu, jak se s problémem vypořádat. Na dotazy upozorňující na rizika tohoto rozhodnutí pak MŠMT odpovídá stále ­dokola: „Rovné podmínky pro všechny rovná se stejná šance pro všechny.“

Kolik to bude stát?

Opatření má platit od roku 2017 a od roku 2014 je otevřený fond, který má zřizovatelům poskytnout dotace na navýšení kapacit mateřských škol. Postavit ale novou mateřskou školu, když musíte splnit všechny technické a hygienické normy dané zákonem a projít schvalováním územního plánu v dané lokalitě, není jen tak. Aby se to do roku 2017 stihlo, musel by už nyní proces probíhat. V některých lokalitách nechodí do mateřských škol až 40 procent předškolních dětí a v této souvislosti zní výrok Petra Bannerta, ředitele odboru vzdělávání MŠMT, že „otázka kapacit bude věcí zřizovatele a ten bude muset odpovědně zajistit místo pro dítě,“ jako projev alibismu ministerstva, které za svá rozhodnutí odpovědnost nejspíš nenese. Ono přece školy v regionech neřídí. 

Druhou otázkou je, kolik bude zavedení plošné povinnosti a zabezpečení míst pro všechny děti stát. Už dnes je problém umístit do mateřské školky dítě kolem tří let věku, a tím pádem je limitována i možnost obou rodičů pracovat. Kolik matek i tak nastoupí do práce a bude dětem platit soukromou školku a kolik z nich zůstane na podpoře v nezaměstnanosti, těžko odhadnout.

Jak najdeme děti z nepodnětného prostředí?

Máme u nás více než 65 tisíc dětí, jejichž rodiče pobírají dávky v hmotné nouzi. V některých regionech České republiky má velká část obyvatel pouze výuční list nebo jen dokončenou základní školní docházku. To jsou všechno ukazatelé, podle kterých se lze alespoň na začátku orientovat. Přihlédnout k socio-ekonomickému zázemí rodiny má smysl hlavně v souvislosti s mezinárodním šetřením PISA, které opakovaně potvrzuje, že české školství nedokáže překonat vliv rodiny a děti tak často kopírují vzdělávací dráhu svých rodičů. 

Samozřejmě ne všechny děti z této skupiny zároveň žijí v nepodnětném prostředí. V diskusi o povinné předškolní docházce na Kulatém stole, který pořádá Stálá konference asociací ve vzdělávání a EDUin, vystoupil Daniel Hůle z Demografického informačního centra a organizace Člověk v tísni a navrhl, aby se na vyhledávání dětí, kterým by prospěla další podpora při jejich rozvoji, podíleli pediatři. Od narození do tří let sledují lékaři vývoj dítěte velmi pozorně, kontroly probíhají několikrát do roka. Navíc to je ideální období na podchycení možných problémů a podnícení spolupráce s rodinou. 

Musela by ale vzniknout meziresortní platforma, kde by se potkalo ministerstvo školství s ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem práce a sociálních věcí. Sociální pracovníci docházející do rodin by mohli zprostředkovat informace a podpořit rodiče podle toho, jak potřebují, protože dobře znají situaci, ve které se rodina nachází. Nic podobného se ale nechystá, ministerstvo školství je podle všeho maximálně tak ochotno spolupracovat s MPSV na tom, aby sociální pracovníci ohlídali, že dítě bude do školky nebo přípravné třídy skutečně docházet.

Povinný předškolní rok by měl kopírovat klasický školní rok. Jde o deset měsíců a když odečteme všechny svátky, prázdniny a případné nemoci dětí, dostaneme se tak v průměru na osm měsíců docházky. Povinné minimum má být podle záměru ministerstva 3 až 4 hodiny denně. Jaký efekt bude mít taková časová dotace? Určitě nebude nulový. Těžko ale může všechny děti dostat na srovnatelnou úroveň. Navíc v režimu běžných mateřských škol se nijak zvlášť nepočítá se zapojením rodičů. Není obvyklé, aby jim učitelky ve školkách ­dávaly jakékoli pokyny nebo rady, jak a proč pracovat s dětmi doma, přitom to je podstatné proto, aby děti dohnaly deficit, který oproti svým vrstevníkům mají. 

Další otázkou je samotná podpora učitelů. Kdo je připraví na nový režim povinné docházky? Kdo jim pomůže a poradí, jak pracovat s dětmi, které se budou vymykat průměru, na který mají zaměřené přípravy? Jak se asi budou dívat na děti, které místo toho, aby se zapojily do secvičování vystoupení na vánoční besídku, budou potřebovat pomoct se zvládnutím elementárních základů jazyka? Proč by se měl najednou radikálně změnit přístup k pomalejším dětem a v čem se liší připravenost školek přijímat každé dítě od připravenosti základních škol? Proč by to mělo za současných podmínek ve školkách fungovat?

Efekt přípravné třídy

MŠMT má už od roku 2009 k dispozici podrobný výzkum Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit, který proběhl v rámci projektu GAC, ze kterého vyplývá, že nástup do první třídy je jedním z důležitých a zároveň problematických momentů pro děti z nepodnětného prostředí. 

Nebude-li dostatek školek, mohou děti navštěvovat přípravné třídy při základních školách, říká ministerstvo. Když pomineme fakt, že přípravné třídy budou podle všeho zřizovány i při praktických školách, ­jejichž počet v některých lokalitách kopíruje ­větší množství rodin ohrožených sociálním vyloučením, musíme se ptát, jaký efekt má práce s předškolními dětmi v tomto prostředí. Nejspíš také nebude nulový. Zajímavá je v této souvislosti informace, že „pravděpodobnost, že dítě rovnou začne navštěvovat speciální základní školu, aniž by přišlo do styku s běžnou základní školou, je pro romské dítě šestkrát vyšší než u jeho neromského vrstevníka.“ (cit. GAC, Vzdělanostní dráhy…, 2009).

Studie uvádí, že přípravné ročníky nemají na vzdělanostní dráhu dětí z nepodnětného prostředí dlouhodobý vliv. Z počátku jim sice pomůžou snížit jejich deficit, dlouhodobě se ale mnohem lépe projevují ve školním prostředí ty děti, které prošly předškolní výchovou v mateřské škole (viz graf). Dalším faktorem, na který studie poukazuje, je motivace rodičů. Píše se v ní, že mateřským školám dávají před přípravnými ročníky pravděpodobně přednost motivovanější a méně sociálně vyloučené rodiny. Zkušenost pracovníků předškolních klubů Člověka v tísni ukazuje, že získat pro spolupráci s klubem a posléze školkou rodiče, je naprosto klíčové. Je ale nutné vzít v potaz jejich situaci a uvědomit si, že je tu vzájemně narušená důvěra, bez které to nepůjde.

V pěti letech je pozdě

Začít řešit problémy rok před nástupem do základní školy je pozdě. Ranou péči a snahu identifikovat potřebné děti ještě před dovršením pěti let podporuje i Tomáš Zatloukal, ústřední inspektor České školní inspekce. Podle Zdeňka Svobody, který stejně jako pan Zatloukal vystoupil v panelové diskusi na únorovém semináři věnovaném dopadům zavedení povinné předškolní docházky pro děti ohrožené školním neúspěchem (pořádal Člověk v tísni společně s Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání), by se ministerstvo školství mělo zaměřit především na spolupráci s dalšími resorty a začít se seriózně zabývat otázkou, jestli se všechny děti ve třech letech doma opravdu rozvíjejí a jestli s nimi někdo z hlediska přípravy na dalším vzdělávání pracuje.

Nedostatečně promyšlené změny mohou přinést mnohem víc problémů, než máme v současnosti. V místech, kde žije větší procento dětí z nepodnětného prostředí, jakým jsou například severozápadní a severní Čechy, může jejich masivní nástup do předškolních zařízení podpořit sociální napětí, které v těchto lokalitách už tak panuje. Také s tím je ­potřeba pracovat.

Přestože má předškolní výchova prokazatelný vliv na úspěch či neúspěch v dalším vzdělávání, je nutné hledat cestu, jak dosáhnout toho, aby se jí dostalo všem dětem podle toho, v jaké formě a míře ji potřebují. 

Jaký má smysl investovat prostředky a energii do zavádění povinnosti pro všechny, když to 95 % dětí nepotřebuje? Dokáží školky za současných podmínek poskytnout dostatečnou péči ohroženým dětem? Jakou podporu dostanou učitelky? Jak se budou umět zřizovatelé vyrovnat s navyšováním kapacity předškolních zařízení tak, aby vyhověli potřebám všech rodin? Jakou roli hrají přípravné třídy jako systémový prvek v segregaci dětí? Kdo a jak bude komunikovat tyto záměry s veřejností tak, aby byla zřejmá potřebnost a hlavně budoucí návratnost těchto opatření? 

To nejsou zdaleka všechny otázky, na které by si MŠMT mělo odpovědět ještě předtím, než začne prosazovat zákonnou úpravu předškolního vzdělávání. Ministerstvo školství má podle slov Petra Bannerta v kompetenci pouze to, co je dáno zákonem jakožto povinné. Možná bychom do budoucna opravdu měli začít uvažovat o tom, zda by nebylo vhodné nahradit ministerstvo školství ministerstvem vzdělávání, jak provokativně navrhuje už několik let Ondřej Šteffl. Dávalo by to nakonec daleko větší smysl. Možná by se o vzdělávání a vzdělávací politice konečně začalo přemýšlet komplexně. 

Šesté číslo časopisu Zvonísi můžete prohlédnout zde: