Pracuje v jedné z nejnebezpečnějších zemí, přesto má Kongo ráda. Vidím v něm potenciál

Demokratická republika Kongo patří mezi nebezpečné země světa, které sužují četné problémy a nepokoje. Proč jste si vybrala právě Kongo?

Vystudovala jsem obor humanitární pomoc a rozvojová spolupráce ve Francii a už při studiu jsem se zaměřovala na Afriku. S Člověkem v tísni jsem začala pracovat nejprve pro oblast Kavkazu a Balkánu a po roce jsem dostala možnost vycestovat do Konga. Vždy mě fascinovalo svojí komplexností a také jsem chtěla využít své znalosti francouzštiny.

Když jste se rozhodla odjet pracovat do rovníkové Afriky, jak tehdy reagovala vaše rodina?

Když se dozvěděli, že budu pracovat v Kongu, museli to prvně vstřebat, ale nikdo mi moje rozhodnutí nevymlouval. Mám velké štěstí. Od celkem brzkého věku cestuji po světě a moje rodina ve mě má důvěru a podporuje mě. I díky ní jsou občas těžké chvíle snesitelné.

V čem přesně spočívá vaše práce?

Specializuji se na monitoring a evaluaci projektů. Společně s konžskými kolegy zkoumáme výchozí situaci na začátku projektu a průběžně analyzujeme dopad aktivit na cílové skupiny a jejich okolí. Naposledy jsme například zkoumali, kolik dětí se podařilo dostat z akutní podvýživy nebo kolik maminek se podařilo informovat o správných hygienických praktikách.

Práce v terénu je především o setkávání se s lidmi z různých vrstev společnosti, počínaje šéfy komunit přes zdravotníky až po maminky s dětmi trpícími podvýživou. Spolupracujeme s týmem Konžanů, kteří jsou pečlivě vybíráni. Jsou mezi nimi právníci, epidemiologové, specialisté na výživu, agronomové nebo logistici.

Důležitou součástí projektů, které často reagují na akutní krizi v určité oblasti, je kromě rychlé a efektivní pomoci také prevence. Preventivním opatřením může být například posilování kapacit místních komunit skrze školení zaměřené na základní hygienické praktiky nebo vhodné stravování založené na lokálně dostupných surovinách. Věříme, že právě na základě větší informovanosti a odpovědnosti místních lidí můžeme docílit toho, že se jejich situace dlouhodobě zlepší. Před každým výjezdem a v jeho průběhu ale pečlivě monitorujeme bezpečnostní situaci, abychom co nejvíce snížili možná rizika.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takového zásahu rychlé pomoci?

Naposledy jsem se účastnila několikaměsíčního projektu zaměřeného na podporu vnitřně přesídlených lidí v oblasti Shabunda v Jižním Kivu na východě země. Tito lidé museli pod nátlakem ozbrojených skupin opustit svoje vesnice a hledat útočiště jinde. Řada z nich se dlouho schovávala v lese, ocitli se bez prostředků a často putovali dlouhé kilometry v náročných podmínkách. V rámci projektu se jim snažíme nejprve zajistit základní lékařskou péči a snížit počet dětí trpících akutní podvýživou...

...

Celý rozhovor na webu Aktuálně.cz