Příběh z Ústí: Něco málo o Elišce

Publikováno: 22. 2. 2013 Doba čtení: 5 minut
Příběh z Ústí: Něco málo o Elišce
©

Před 3 lety ve svých 6 letech přišla do klubu poprvé. Říkejme jí třeba Eliška. Nenápadná, vystrašená, nemluvná holčička se střapatými vlasy. A palcem v puse, který ani na chvilku nevyndala z pusy. Vůbec nekomunikovala s ostatními dětmi ani pracovníky, ani jednou se neusmála. Malé dítě s nedětsky dospělýma, smutnýma očima.

Čas netrávila v prostorách klubu, ale byla schoulená na chodbě, v lepším případě se schovala pod fotbálkem. Byla jako vystrašené, zraněné zvířátko. Na naši snahu o její zapojení do společné hry nebo jiné aktivity reagovala odmítáním a vztekem.

Rozhodli jsme se ji do ničeho nenutit a po několika měsících se začalo její chování pozvolna měnit. Při našich dalších pokusech o alespoň minimální kontakt už nereagovala vztekem, dupáním nebo útěkem. Eliška se pomalu osmělovala, začínala jevit zájem o dění v klubu, ještě zpovzdálí a nenápadně pozorovala ostatní děti. Po čase se z chodby přesunula do klubovny. Jen tak stála v koutě otočená zády k dětem a neustále si cucala palec. To vydržela po celou dobu, kdy byl klub otevřený. Několik týdnů.

A palec musel z pusy ven

Všichni jsme si toho samozřejmě všimli a měli jsme radost, že už je s námi. Ale jako bychom ji neviděli, nijak jsme to nekomentovali, abychom ji přílišnou pozorností nevystrašili. Trvalo ještě nějakou dobu, než se osmělila do té míry, že se z kouta přesunula mezi ostatní děti a začala s nimi i pracovníky komunikovat, zapojovat se do aktivit, normálně dětsky si hrát. Ke hraní, kreslení a různým tvořivým činnostem jsou samozřejmě zapotřebí ruce, nedalo se nic jiného dělat – palec musel z pusy ven.

Eliška chodila do 1. třídy, postupně jsme zjišťovali, že má značné mezery ve znalostech, výuku velmi špatně zvládá. V rámci možností jsme se jí věnovali v klubovně, ale to zdaleka nestačilo. Když je v klubu dalších 30 dětí, které všechny potřebují naši pozornost, je třeba se jim věnovat, zajistit jejich bezpečnost, tak čas, který je možné věnovat jednomu dítěti, není takový, jaký by bylo potřeba.

Přesto se Eliška doučila v klubu barvy, mohla si zopakovat písmenka, mohla číst, psát, při didaktických hrách získávat a doplňovat další potřebné znalosti. Opakovaně jsme jí nabízeli, aby si chodila do klubu dělat úkoly, doučovat se v době, kterou máme pro tuto činnost vymezenou před otevřením klubu. Zde je prostoru mnohem víc, s dětmi se dá pracovat opravdu individuálně.

Dívka s hodinkami

Problém byl v tom, že Eliška této možnosti nikdy nevyužila.  Stále slibovala, že přijde, ale zůstalo pouze u slibů. Protože docházení do klubu i účast na všech aktivitách je zcela dobrovolné, je na každém dítěti, jakou aktivitu si vybere. Samozřejmě -  chodit se po vyučování ještě učit a dělat úkoly do klubu, to už chce trochu přemáhání, vůle, touhy po změně. Tohle všechno Elišce chybělo. Nicméně změna, která u ní v průběhu času nastala, byla zcela evidentní.

S odstupem třech let se někdy v individuálním rozhovoru k jejím začátkům v klubu už s úsměvem vracíme a lze jen stěží uvěřit, že je to stále ta stejná a přesto tolik jiná Eliška. V současné době patří k nejaktivnějším dětem. Pravidelně již druhým rokem dochází na orientální tance, stále nabízí pomoc, mezi prvními uklízí v klubovně všechny pomůcky, hračky, pomáhá menším dětem, je zodpovědné a spolehlivá. Zkrátka taková malá, dorůstající dobrovolnice.

V klubu se naučila hodiny ( to je pro děti velmi složitá záležitost, protože když už hodinky náhodou mají, tak pouze digitální), tak je teď  hodně „důležitá“, protože vzhledem k této dovednosti může například hlídat čas u jedné z nejoblíbenějších letních  aktivit – skákání na trampolíně. Trampolína je jedna, dětí hodně a nejraději by skákaly všechny najednou a pořád. Na nějakém pravidelném a spravedlivém střídání se domluvit je takřka nemožné. Ale když nastoupí Eliška s hodinami v ruce, tak to funguje. Děti stojí ve frontě, čekají na její povel a už se nedá diskutovat, je jasno. Získala si respekt, protože už umí něco, co ony ještě ne.

Tak šup na stupínek, tahle chvíle je jen tvoje

Klubovna je vyzdobená vlastnoručně vyrobenými řetězy a ozdobami. V koutě, kde si kdysi cucávala Eliška palec, teď stojí stromeček a pod ním hromada dárků pro děti – knížky, hry, stavebnice, míče, švihadla, prostě samé potřebné věci, které v klubu využijí. Na stolech je cukroví a ořechy, jsou zapálené svíčky a znějí koledy. Ale co je to za klubovnu, kde je tohle všechno, ale nejsou tady děti? Už jsme všichni nedočkaví a natěšení, tak rychle ještě zvoneček a pojďte dál.

Na tolik dětí je málo židlí, ale nevadí, vejdeme se, protože tady všichni chceme spolu být. Než dojde na vybalování dárků a všechny dobroty, čeká nás ještě něco – ocenění a poděkování dětem, které byly v průběhu celého roku nejpilnější, nejpracovitější, zkrátka nej. Jedna už skoro velká slečna dostává odměnu za celoroční pomoc při realizaci aktivit pro menší kamarády, další děti za docházku na úkoly, pravidelnou účast na aktivitách a reprezentaci klubu na festivalech a jiných akcích mimo lokalitu. Musíme připravit stupeň vítězů (vůbec nevadí, že je to židle), protože nám zbývá vyhlásit  toho vůbec nejpilnějšího z nás a v tom velkém počtu dětí by nebyl příliš vidět. Ještě tady máme nějaké dárečky, které je třeba předat a poděkovat - za úplně největší píli a snahu, za absolutně největší počet úkolů, za aktivitu, chování. Tak pojď, šup na stupínek, tahle chvíle je jen tvoje, (ale trochu sobecky i nás všech). Ještě pár fotek, velký potlesk, nejlepší motivace a příklad pro všechny ostatní.

Snad si jednou vzpomene…

Na stupínku stojí drobná usměvavá holka s culíčky, trochu se kroutí a stydí, radostně si prohlíží krásný vybavený penál, fixy a bloky (to se hodí, moc ráda a hezky kreslí), jsou tu taky sponky a gumičky do vlasů a taky krásná růžová mikina (růžová barva je její nejoblíbenější, jak tohle všechno ten Ježíšek může vědět?). Vzácná chvíle absolutního štěstí a radosti jedné malé holky. Říkejme jí třeba Eliška.

Nemůžeme samozřejmě vědět, jak to s Eliškou bude dál, jak se jí bude dařit, jak a zda v životě uspěje. Nezbývá nám, než doufat, že si chvíle strávené v klubu vybaví v ten správný čas. Vzpomínky jí zůstanou, jsou jenom její. Už má tu zkušenost, že když se člověk snaží a vynaloží nějaké úsilí, věci se dají změnit - navzdory podmínkám, které nejenže nejsou optimální, ale mnohdy naopak zcela nedostatečné, navzdory zázemí, které je mnohdy nepodnětné. Má i zkušenost, že když sama něco nezvládne, je dobré využít nabízené pomoci. Zažila úspěch, ocenění a ten pocit byl fajn. Možná i díky tomu bude někdy v budoucnu vnímavější ke svým dětem, možná si vzpomene, že podporou a pochvalou se dosáhne víc, než nadávkami, bitím, různými zákazy. Možná……

Autor: Alena Malátová, ředitelka Nízkoprahového klubu Nový svět v Matiční ul.