Z dobrodruhů byrokrati, z hrdinů sluníčkáři. Prokletí humanitárního pracovníka v dnešní době

Z dobrodruhů byrokrati, z hrdinů sluníčkáři. Prokletí humanitárního pracovníka v dnešní době

28. 8. 2020

Za 18 let, co ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Jan Mrkvička působí v oboru, se mnohé změnilo. Oproti dobrodružným začátkům je práce humanitárce více profesionální, ale také o mnoho více byrokratizovaná. Veřejný obraz v České republice se také změnil - dříve až nekriticky adorovaný dobrodruh se proměnil ve sluníčkáře, který by se měl naučit pracovat.

„Kam se nedostane džíp, vyrážejí průzkumné výpravy na koních. Putují po horách a zjišťují, co lidem schází.“ Psalo se v roce 2003 v časopise National Geographic o naší práci. Někteří nás, humanitární pracovníky, měli za dobrodruhy, jiní za hrdiny. Složité geopolitické otázky tenkrát kladl jen málokdo, stejně jako se nepochybovalo, jestli pomoc není jen další forma dominance západu. Ty otázky jsme si pokládali sami, ale zároveň se rádi nechali nést na vlně mírného obdivu.

Ačkoli se snažíme okolí přesvědčit, že jsme jen manažeři a trochu úředníci, zároveň čas od času dáme k dobru historku, která ukazuje odlišný obrázek. Jednomu v pustině Jižního Súdánu natekla po kousnutí pavoukem noha, a měl jen dvanáct hodin na to se dostat do nemocnice, jiný koukal do hlavně AK-47 radikálního islamisty, kolegyně ležela hodiny v Kongu na zemi uprostřed přestřelky mezi ozbrojenými skupinami. Vpravdě to nejsou historky veselé, a spíš než o chvástání se jedná o způsob, jak se s takovými zážitky vyrovnat a nepadnout do tenat posttraumatické stresové poruchy.

"Jenže ouha. Oni zároveň mluví jako lidé z kavárny, o lidských právech, genderové a etnické rovnosti a někdy nedej bože o tom, že by se uprchlíkům mělo pomáhat."

Dnešní společnost je rozdělená hned několika řezy. Podle jednoho jsou na jedné straně vojáci, policisté a policistky, hasiči a hasičky, lékaři a lékařky zkrátka drsní hoši a dívky, kteří řeší opravdové problémy. Pak jsou tu politici, vědci, herci, filozofové, intelektuálové, zkrátka ti, co jen mluví. Nakonec jsou tu podnikatelé a lidé, kteří pracují rukama. Ti společně produkují HDP, a o jejich roli proto nikdo nepochybuje.

Humanitární pracovníci a pracovnice by podle příznaků uvedených výše spadaly do skupiny první. Nemluvě o tom, že jezdí terénními auty, na koních, na loďkách v řekách někdy i plných krokodýlů a když se zadaří, letí vrtulníkem. Jenže ouha. Oni zároveň mluví jako lidé z kavárny, o lidských právech, genderové a etnické rovnosti a někdy nedej bože o tom, že by se uprchlíkům mělo pomáhat. Humanitárci, jak si v branži říkáme, se tak ocitají tak nějak mimo; jako by nestačilo, že naše profese nefiguruje v žádném seznamu povolání, a člověk se neustále musí řadit do kategorie „ostatní“.

V oboru jsem osmnáct let. Práce je to teď daleko komplikovanější, tlak na to, aby všechno bylo procesně naprosto správně, procesy zdokumentované, vše několikrát zauditované, dopady práce přesně změřené a měření nezávisle ověřené, přičemž očekávání na rozdíl od českých státních institucí je, že vše bude fungovat na 100 %, nehledě na to, jestli projekt řídíte uprostřed deštného pralesa nebo občanské války.

Pokračování najdete na blogu Aktuálně.cz


Autor: Jan Mrvička, Člověk v tísni