Psycholožka Bětka o nízkoprahu: vracejme péči o duševní zdraví tam, kam patří – do běžného života

Spolupráce s psycholožkou Bětkou dětem přináší možnost ptát se, sdílet a přemýšlet nad věcmi, na které v běžném životě často nebývá prostor. I proto jsme se v klubu rozhodli Bětku blíže představit, a položit jí několik otázek o její práci, zkušenostech i o tom, jak naše setkávání vnímá.

Bětko, mohla by ses nám na úvod představit? Co tě baví, zajímá a co ráda děláš ve volném čase?

Pracovně se pohybuji v barevné mozaice různých oblastí psychologie – najdete mě nejen v Člověku v tísni, ale i terapeutovně nebo v prostředí školy. Kromě psychologie jsem studovala také arteterapii a v současnosti se obohacuji novými perspektivami v rámci genderových studií. Má práce mě naplňuje, ale protože umí být velmi náročná, vnímám jako zásadní umět pečovat i o svou vlastní duševní pohodu a odolnost. K rovnováze mi pomáhají přátelé, rodina a mé koníčky. Ve volném čase mě můžete potkat s batohem na cestách, na jógamatce nebo u malířského plátna. A když jsem doma, dělím se o prostor s džunglí pokojovek, kterých mám plný byt.

Jaká témata jsme v našem klubu během společných setkání řešili? Co se u mladých lidí objevuje nejčastěji?

Snažím se mladým lidem dávat prostor, aby sami mohli chodit s nápady, co by je zajímalo. Hodně společně děláme různé sebepoznávací aktivity. Zaměřujeme se na to, jak u sebe rozpoznat jednotlivé emoce a co si s nimi počít. Také mluvíme o vztazích, jak si nastavovat zdravé hranice, co od vztahů očekáváme a co do nich vkládáme. Častým tématem je také budoucnost. Kam bychom chtěli směřovat, co pro to můžeme udělat a co nám na cestě může pomoci. Snažím se do aktivit zapojovat i pohybová cvičení, aby si mladí některé věci doopravdy mohly tělesně prožít.

Setkáváš se někdy s tím, že je pro mladé těžké o svých problémech mluvit? Co jim může pomoct udělat první krok?

Vnímám to velmi často. Otevírat se je proces, ve kterém jsme nesmírně zranitelní, a pokud na to mladí lidé nejsou zvyklí, potřebují velkou podporu zvenčí. V klubu se proto snažíme oceňovat to, že v sobě najdou odvahu nám důvěřovat a svěřit se, protože to opravdu není malá věc. Obzvlášť v pubertě je to výzva. Když dorazí celá parta kamarádů, může být až nepředstavitelné těžké začít mluvit o něčem citlivém před ostatními. Vážím si každého, kdo vystoupí z řady a sdílí své potíže. Navíc tím obvykle otevírá cestu i ostatním, pro které pak může být jednodušší se k ní/němu připojit. Mám moc ráda ten moment, kdy se ze sdílení stane společná věc. Často zjistí, že to, co řeší oni, řeší i někdo jiný. Nejsou v tom sami a mohou si být oporou vzájemně. To je pak příjemná zkušenost a je pravděpodobné, že příště se zkusí otevřít znovu a půjde to snáze.

A co dalšího pomáhá? Skvělým pomocníkem je humor. Někdy mladí lidé zkrátka potřebují situaci odlehčit, protože jít rovnou k jádru věci by bylo příliš tíživé. Smích je naprosto v pořádku – je to bezpečný první krok, jak si otestovat terén. Skrze něj si ověří, že jsou v prostředí, kde mohou mluvit o čemkoliv, aniž by je někdo soudil. Humor tak přirozeně otevírá dveře emocím, o kterých pak můžeme hovořit mnohem otevřeněji, bez studu a hlavně společně.

Jaký má podle tebe význam to, že mají mladí lidé možnost mluvit s psychologem v prostředí klubu?

Jsem za tuhle možnost velmi vděčná. Klub je prostor, ve kterém se mladí lidé pohybují běžně, zažívají tam hezké chvíle a často je to pro ně bezpečné prostředí, do kterého se mohou vracet. Klíčový aspekt vidím v tom, že jako psycholožka zde nevystupuji jako nedosažitelná autorita v ordinaci, ale jsem to já, kdo přichází za nimi do jejich přirozeného světa. Díky tomu k sobě můžeme mít mnohem blíž. Věřím, že tento neformální kontakt pomáhá bourat předsudky a bariéry. Pozice psycholožky už pak pro děti není tak stigmatizovaná, když mě vidí jako běžnou součást jejich programu.

Tím, že působím přímo v klubu, vracíme péči o duševní zdraví tam, kam patří – do běžného života. Ukazujeme jim, že říct si o podporu je stejně normální, jako se přijít do klubu pobavit s kamarády. Právě v tom vidím největší potenciál prevence. Nemusíme čekat, až se problémy nahromadí, ale můžeme je spolu začít rozplétat už v zárodku.

Pro mladé je to příležitost si v bezpečném prostředí a v klidu vyzkoušet, že mluvit o svých pocitech není žádná prohra a že jim to může přinést skutečnou úlevu. Myslím si, že tyto často drobné zkušenosti jim mohou v budoucnu hodně usnadnit cestu. Pokud se pak v životě potkají s něčím opravdu těžkým, už budou vědět, že v tom nemusí být sami a že vyhledat (odbornou) pomoc je úplně v pořádku.

Co tě na spolupráci s naším klubem nejvíc baví nebo překvapilo?

Vzpomínám si, že když jsem do klubu přišla poprvé, zeptala jsem se, jestli ví, kdo psycholog je a co dělá. Velmi pozitivně mě překvapilo, že téměř všichni v místnosti měli poměrně dobrou představu. Na to z jiných pracovních kontextů s mladými nejsem úplně zvyklá a troufám si říct, že to svědčí o dobře odvedené práci mých kolegyň a kolegů.

Na práci mě ohromně baví dynamika, kterou mladí do společného prostoru přináší. Pracuji jako školní psycholožka na střední škole a když dělám ve třídách program, často zažívám, že se zapojí jen pár odvážlivců. Zbytek znuděně mlčí a doufá, že je nevyvolám. Jsou zvyklí na výkonnostní prostředí a často jim chybí spontaneita. V klubu je to pravý opak. Bývá tam hluk, mladí chtějí říct svůj názor, jsou neustále v pohybu. Někdy je to výzva udržet v programu strukturu a bezpečí, ale vnímám v tom velký potenciál. Je to o tom, jak tu energii vzít a pracovat s ní tak, aby byla tvořivá, ne destruktivní. V klubu se člověk doopravdy nenudí, a to mě baví.

Co bys vzkázala mladým lidem, kteří mají pocit, že své problémy musí zvládat sami, nebo že nejsou dost důležité na to, aby o nich mluvili?

Možná bych jim řekla, ať to zkusí brát jako experiment. Nemusí hned vykládat své největší tajemství. Stačí si otestovat, jaké to je někomu říct aspoň malý kousek toho, co prožívají. Je úplně přirozené mít strach z toho, co si druzí pomyslí a jak budou reagovat. Právě proto je tak důležité hledat místa a lidi, kteří dokážou vytvářet bezpečný prostor, kde je v pořádku být prostě sám sebou. Zní to jako klišé, ale opravdu věřím, že sdílená starost bývá poloviční starost. Ne proto, že by zázrakem zmizela, ale proto, že na její nesení už jsou najednou dva.

Také se v takových chvílích ráda ptám, co by v podobné situaci poradili své nejlepší kamarádce nebo kamarádovi. K druhým totiž obvykle dokážeme být mnohem laskavější než k sobě samým. Vážně bychom si o nich mysleli, že jejich problém není důležitý, nebo že byla chyba se nám svěřit? Pravděpodobně ne a stejný soucit si zasloužíme i my sami.

Na závěr Bětce děkujeme za čas, který nám věnuje. Velmi si vážíme toho, že nám v klubu pomáhá vytvářet bezpečné prostředí, kde můžeme otevřeně řešit témata, která nás zajímají, nebo tíží. Vzájemná spolupráce je pro všechny přínosem a dává mladým lidem možnost uvědomit si, že na své pocity a starosti nemusíme být sami. Do roku 2026 se těšíme na další setkávání, nová témata a sdílení, která nám pomáhají lépe porozumět sobě i ostatním.

Děkujeme také všem dárcům, kteří si zakoupili Skutečný dárek Síla pro dětskou duši, z kterého můžeme hradit náklady na psycholožky a terapeuty v našich nízkoprahových klubech. Bez vás by to nešlo!