Anetčin tajfun: Jak klub pomohl jedné rozcuchané holce

 Když šestiletá Anetka přišla do klubu poprvé, bylo to, jako by se naším klubem prohnal malý tajfun. Nikde chvíli neposeděla, nedoposlouchala ani jedinou naši větu a po klubu se pohybovala podle toho, co ji zrovna uchvátilo.

 Není to Anetčina vina. Do té doby totiž nikdy nechodila do školky ani do jiného dětského kolektivu. Tento školní rok začala docházet do první třídy společně se svou o rok starší sestrou Maruškou. Maruška na rozdíl od Anetky v předchozím roce absolvovala přípravný ročník a má tedy nejen věkový, ale i značný vzdělávací náskok.

 Zatímco Anetka od začátku školního roku bojuje s požadavky, které na ni nové prostředí klade, Maruška ve škole exceluje a domů přináší samé jedničky. Anetka tak bojuje i se srovnáváním se starší sestrou – na všech frontách. V rodině si Maruška vysloužila nálepku „ta chytrá“, zatímco kolem Anetky se začínají objevovat věty jako: „Aneta? Ta nic neumí. To nezvládne.“

V  klubu se s Anetkou zpočátku oťukáváme. Její docházka je nepravidelná, energie má na rozdávání a nic nebere příliš vážně. V kolektivu dětí chrlí jeden vtip za druhým a tváří se, že jí je všechno jedno. Jenže její nadšení často přesáhne hranice klubových pravidel – a my ji někdy musíme poslat domů.

 Po pár týdnech přichází Anetka do klubu v doprovodu tety, která se o jejím intelektu a vzdělávacích možnostech vyjadřuje velmi nevybíravě. Malá Anetka stojí vedle ní a mlčky poslouchá. Ve snaze ji před těmito slovy ochránit ji rychle posíláme do klubu a s tetou mluvíme mimo její doslech. Vysvětlujeme, jak zásadní vliv má předškolní vzdělávání na nástup do první třídy a jak těžké to pro Anetku musí být, když se poprvé setkává s prostředím, které vyžaduje řád. Domlouváme se na zprostředkování podpory ve vzdělání, která by jí mohla pomoci. My zatím nabízíme pomoc s domácími úkoly.

 Když s Anetkou probíráme situaci ve škole, ukazuje nám žákovskou knížku. Převažují čtyřky a pětky. Jedničku má jen z výtvarné výchovy. Poprvé v klubu zkoušíme dělat domácí úkol – a je to boj. Její pozornost je všude možně, jen ne u sešitu.

Další den přichází znovu, tentokrát s čítankou. Aktivně ji chválíme a podle její reakce poznáváme, že naše slova dopadají na úrodnou půdu. Anetka čte soustředěně, velmi se snaží a naslouchá pokynům pracovnice. Občas ztratí pozornost, ale vrací se zpět.

 V pondělí přibíhá do klubu s obrovským nadšením – dostala jedničku ze čtení. Sdílíme její radost. Během dalších týdnů postupně dohání další mezery. Každá pochvala má obrovský význam, protože Anetka poprvé zažívá prostředí, kde je oceňovaná.

 Neposednost pomalu mizí. Anetka začíná chápat, že když dospělí něco říkají, stojí za to je poslouchat. V kolektivu už nezaznívají poznámky o tom, že něco nezvládne.

 Z rozcuchané holčičky plné elánu se stává naše pravidelná návštěvnice. V klubu se cítí jako doma. Někdy za námi přijde i v pátek, kdy máme zavřeno – jen aby nás viděla, udělala si s námi úkol nebo si krátce popovídala. Během běžných dnů se nadchne pro každou aktivitu a stává se velkou pomocnicí.

 Po několika měsících Anetka sama říká, že díky klubu se zlepšila hned v několika věcech: daří se jí víc ve škole, umí stříhat a rozumí pravidlům. A právě chápání pravidel má hlubší přesah – pomohlo jí totiž pochopit, co se od ní očekává i ve škole.

 Anetka to v životě nemá úplně jednoduché a jsou stránky jejího příběhu, které zde zůstávají nevyřčeny. Tento příběh má ale připomenout, jak zásadní význam může mít stabilní a laskavé prostředí v životě malého dítěte. Někdy stačí, aby někdo uvěřil dřív, než začne věřit ono samo.