Reportáž: Byla jednou jedna taková úplně obyčejná škola

Publikováno: 13. 11. 2013 Doba čtení: 5 minut
Reportáž: Byla jednou jedna taková úplně obyčejná škola
© Foto:

Poběžovice leží na úpatí Českého lesa, zhruba 15 km severozápadně od Domažlic. Jen letmý pohled stačí, aby člověk pochopil, že se nachází v tak trochu jiném světě. Deset kilometrů od bavorských hranic leží kraj, na jehož tváři se nesmazatelnými vráskami podepsala divoká historie.

„Za poslední dekády se tudy prohnalo několik armád, k tomu připočtěme poválečný odsud a následné uzavření hranic komunistickým režimem,“ vypočítává historické milníky Vladimír Foist, ředitel místní základní školy. Školy, která si za poslední roky prošla zásadní proměnou a stala se příkladem toho, že i v českých podmínkách lze vzdělávat všechny děti pohromadě. Děti zde nerozdělují na ty „hodné a zlobivé“, úkolem školy je dostat z každého z nich jeho maximum. „Osobně neznám důvod, proč bychom měli děti selektovat podle toho, jak je budeme učit,“ dodává pan ředitel.

Pod dohledem Komenského

Je pondělí 2. září a v poběžovické základní škole začíná další školní rok. Pod obrovským obrazem Jana Amose Komenského se prohánějí děti, kterým právě skončily prázdniny. Všude je živo, z té směsice křiku a smíchu občas až zaléhají uši. Celý ten ruch tvoří zvláštní protiklad ke světu ležící za zdmi školy.

Na první pohled je patrné, že se tady děti cítí příjemně. A nejen ony, i všichni pedagogové vypadají, že se nemohli prvního školního dne dočkat. „První věc, na které jsme po mém nástupu zapracovali, bylo celkové klima ve škole. Chceme, aby se tu naše děti cítili bezpečně, aby jim tu s námi bylo dobře. Věříme, a praxe nám to potvrzuje, že spokojené dítě rovná se lepší žák. Právě radost děti nejvíc motivuje k další práci. A to samé samozřejmě platí i pro učitele. Vždyť je to tak jednoduché. Komu z nás se dobře pracuje v prostředí, které vnímáme jako nepřátelské?,“ vysvětluje ředitel školy.

Zvláštní škola? To je cejch na celý život

To však nejsou jediné změny, které zde provedli. Na škole působí pět asistentů pedagoga, navíc jeden je určen přímo pro děti, které sem přicházejí ze sociálně vyloučeného prostředí. „Je to paní, která se netají svým romským původem, ale která mi hned při nástupu řekla, pane řediteli, jestli mě budete posílat jenom za Romákama, tak tady dělat nebudu,“ směje se Vladimír Foist.

Eliška Ferková slova pana ředitele potvrzuje. Její výhodou je, že je místní rodačka, takže zná všechny okolní rodiny osobně. „Takže vím, jaké jsou kde problémy, a můžu i učitelům ve škole dát informace o tom, co se v dané rodině zrovna řeší. Učitelé se dovědí, že dítě má momentálně doma složitější podmínky, a proto se hůř učí. Neřeknou hned, tohle dítě se špatně učí, pošleme je do zvláštní školy. A to je dobře – protože zvláštní škola, to je cejch na celý život,“ říká paní Ferková.

Biofeedback

Kromě asistentů v místní škole působí také dva speciální pedagogové, oba na částečný úvazek, několik hodin týdně zde funguje i školní psycholog. Hodně si slibují také od biofeedbacku, který zde používají od loňského roku. Biofeedback je terapeutická metoda, která na základě zpětné vizuální a sluchové vazby aktivizuje mozek a může sloužit i pro odstraňování různých poruch, jako jsou dislexie, dysgrafie, porucha pozornosti, nespavost atd.

„Stal se součástí našeho Poradenského centra, které je umístěno přímo v budově školy. Hodně si od něj slibujeme a zkušenosti z půlročního zkušebního provozu nám zatím dávají za pravdu. Nicméně zde se kromě metody samotné ukazují i výhody individuálního přístupu k dětem. Když komukoli ukážete, že vám na něm záleží, že posloucháte, co říká, tak nemůžete šlápnout vedle,“ říká ředitel školy.

Český les - místo, kde žiji

Škola aktivně pracuje i se svými vzdělávacími plány, které se snaží neustále obohacovat o další témata. V rámci projektu Český les - místo, kde žiji tak například dětem představují jejich okolí, jeho přírodní bohatství, historii i současnost. „Chceme dětem dát kořeny, které tu často nemají. Ukazujeme jim, proč je to tady tak krásné, proč tu stojí za to žít.Dá se říci, že se tak trochu vlastně snažíme přetavit nevýhody do výhod. Železná opona sice přivedla tento kraj do izolace, ale zase tu díky tomu máme zelené plíce Evropy. Snažíme se prostě propojit tradice se současností a tak se odrazit k tomu, abychom v dětech, ale i v jejich rodičích vzbudili zájem o místo, kde žijí,“ říká Vladimír Foist.

Starším dětem škola nabízí kariérní poradenství, pomocí něhož se jim snaží ukazovat jejich budoucí možnosti. Nejde o to děti nasměrovat do konkrétního oboru, pomocí poradenství chce škola dětem ukázat co nejvíce směrů, kudy se mohou v budoucnu vydat.

Stačí ujít pár kilometrů a vše najednou funguje

Škola se svým dětem snaží představit věci, které jsou momentálně v trendu. Velmi populární je mezi žáky např. mechatronika, které se tu věnují od šesté třídy. A nezůstává jen u toho, škola chce dětem ukázat dnešní svět v celého jeho šíři. I proto spolupracuje s několika německými školami, kam posílá své žáky „na zkušenou“. Svět a společnost v českém pohraničí a v Německu jsou v mnohém úplně jiné vesmíry a pro děti z poběžovické školy je jen dobře, že poznají, že pár kilometrů od jejich domova to vypadá jinak.

„Tahle zkušenost je k nezaplacení. V době sjednocené Evropy je potřeba, aby děti co nejdřív poznaly, jaké mají v životě možnosti. Mimochodem zahraniční stáže jsou obrovskou motivací i pro nás učitele, protože se nechceme smířit s tím, jak vypadá současné české školství. A právě v Německu nebo Rakousku se učíme konkrétní způsoby, jak to dělat jinak. Díky stážím poznáváme i zázemí, které se diametrálně liší od toho, co známe z našich podmínek. Až je to člověku občas líto. Říká si, že stačí ujít pár kilometrů a vše najednou funguje,“ uzavírá Vladimír Foist.

Jak se mění škola

Chcete se do Poběžovic podívat na vlastní oči? Režisérka Ljuba Václavová strávila na poběžovické škole celý rok. V hodinovém dokumentu Jak měníme školu zachytila počátek změn, které zde do školy dorazily s novým ředitelem. Dokument z roku 2011 Jak měníme školu můžete shlédnout v databázi České televize. Film najdete zde.

 

Článek vyšel v prvním čísle časopisu ZVONÍ, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky! 

  

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor PSI