Komunální politici rasistickými slogany a opatřeními vytvářejí kouřovou clonu, v níž se ztrácejí skutečné problémy. A média jim v tom napomáhají.
Je to už skoro klasický scénář… Lokální politik pronese odsouzeníhodný výrok vůči Romům, případně zavede brutální a často až se zákony hraničící opatření proti „nepřizpůsobivým“ nebo se po mediálně vyšroubovaném incidentu „mezi majoritou a minoritou“ do ulic nahrnou rozhořčení „slušní“ občané odhodlaní zjednat nápravu. Velká celostátní média se následně vydávají zjistit, co se v Bohem zapomenutém místě děje a přinášejí pohoršené svědectví o šíleném rasismu ve městě XY. Zároveň se ozývá z různých míst, že je situaci v regionech potřeba řešit, a to všelijakými způsoby.
Rasismem pohoršené mediální reakce pak místní politici dál využívají k vyhrocení konfliktu odkazem na neporozumění „pražských novinářů“, „neomarxistů“, „pseudohumanistů“, „sluníčkářů“ a podobně. Obyvatelé města jsou v tomto sporu většinou na straně zástupců města, i když za jiných okolností jsou k nim kritičtí. V lepším případě se ještě nějaký politik na národní úrovni vyjádří ve smyslu, že by se nemělo zapomínat ani na chudé kouty republiky. Tím to většinou končí.
Zažili jsme to už snad tisíckrát. Ivana Řápková z Chomutova, Liana Janáčková z Ostravy, Pavel Tošovský z Ústí nad Labem, Jiří Čunek ze Vsetína, Pavel Louda z Nového Bydžova. Všem se svého času dostalo nebývalé mediální pozornosti a z některých se staly vyhledávané osobnosti (zdaleka ne jen ultrapravicí), které se „nebojí pojmenovávat věci tak, jak jsou“.
Ivanu Řápkovou pozval Jan Kraus do svého pořadu, kde s ní s humorem probral peripetie boje s nejchudšími a v dobré náladě zmínil, že je proti rasismu. Rychlotitul z plzeňských práv Řápkové neřešil a nezajímal se ani o privatizaci chomutovského bytového fondu, kde v minulosti Řápková působila jako jeho likvidátorka a který byl za jejího primátorování kompletně převedený do soukromých rukou. Přitom dokud se Řápková nestala bojovnicí proti pravdolásce a korektnosti, čelila v Chomutově obrovským problémům kvůli několika dotačním kauzám. Šest tisíc lidí proti ní podepsalo petici a za její odstoupení se konaly i demonstrace. Vše se změnilo po vytažení romské karty.
