Rozhovor: Jeden svět Šimona Pánka

Šimon Pánek spoluzakládal humanitární organizaci Člověk v tísni. Pod jeho vedením se stala mezinárodně respektovanou organizací, která poskytuje pomoc ve 25 zemích světa.

Člověk v tísni se neustále rozrůstá. Celý svět ale spasit nemůžete – podle čeho se rozhodujete?

Máte pravdu, počet zemí se samozřejmě mění podle potřeby, ale teď je to asi nejvíc v historii. Část jsou země válečných konfliktů nebo poválečné oblasti − Afghánistán, východní Ukrajina, Sýrie, Irák. U krizí zvažujeme vždycky více faktorů: kde vznikla, jak je velká, jestli tam dokážeme nějak smysluplně pomoct, abychom tam nejeli jenom si přidat další vlaječku na mapu. Pak jsou místa, která se zotavují dlouhodobě po živelní katastrofě, jako Filipíny po tajfunu nebo Nepál po zemětřesení, a pak působí Člověk v tísni ve spoustě rozvojových zemí, kde se snažíme pomoci lidem postavit se na vlastní nohy, zlepšit zemědělství, školství. A to jsou jednak postkomunistické země, jako Moldávie, Gruzie, Arménie, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, a jednak země typicky rozvojové, tzn. chudé země Asie a Afriky, kupříkladu Srí Lanka, Kambodža, Angola, Kongo, k nimž jsme se třeba nějak historicky dostali. Před asi deseti lety běžel na festivalu Jeden svět film o ženách, které jsou obětí sexuálního násilí bojujících stran ve východním Kongu, a byl tak strašně silný, s tolika lidmi zatřásl, že někdo prostě vstal a řekl: Tak tam přece musíme pracovat. Vyslali jsme tam první tři lidi a z malého začátku je tam dnes velká mise. Někdy je to tedy taková energie zespodu, a někdy třeba synergie s tím, že země je vládou považována za tzv. rozvojovou prioritu. Tam patří třeba Etiopie, Mongolsko. Do toho počtu 25 zemí je potřeba započítat i země, kde působíme distančně, kde podporujeme místní občanskou společnost, která je v takovém konfliktu se státem, že tam těžko může mít kanceláře, a to jsou třeba Rusko, Ázerbájdžán, Kuba, Venezuela, Uzbekistán, Bělorusko.

Kolik lidí stojí za tak rozsáhlou činností?

Jsou nás skoro dva tisíce. Ale z toho přibližně patnáct set jsou naše místní kolegyně a kolegové, Nepálky a Nepálci, lidé v Etiopii, Afghánistánu. Vycházíme z toho, že pokud je to jenom trochu možné, měli by tu práci dělat místní, jednak že si něco vydělají, peníze zůstanou tam, i to je pomoc, jednak znají tu zemi, jazyk, reálie a taky se od nás učí. Naši lidé řídí ty místní, a těch je zhruba sto po světě. A už dávno to nejsou jen Češky a Češi.

Češi se do humanitární práce nehrnou?

Zejména u složitých rozvojových projektů − zavádění veterinární péče, intenzifikace zemědělství někde v Asii − odborníci v České republice nejsou, tady se nestudují školy, které by se zabývaly rozvojem. Nikdy jsme neměli kolonie, nemáme moře. Dílem tedy kvůli kvalifikaci, ale i proto, že když u nás někomu řeknete, aby jel na tři roky do Afriky, odpoví, to je strašně dlouho, já mám squash, a babičku, a v létě jezdíme na vodu atd. Nemáme tu tradici a vědomí zahraniční služby, na rozdíl třeba od Angličanů, kde skoro v každé rodině byl někdo pět nebo deset let pracovat v Keni či Indii, je to pro ně běžnější. A my potřebujeme, aby jeli na delší dobu, protože než se seznámí s prostředím, než dostanou pod kontrolu naši práci, uplyne půl roku, a vlastně až po roce, roce a půl ji začínají výrazně rozvíjet a posouvat dopředu. 

Na Ukrajině jste poskytovali pomoc na obou stranách válečného konfliktu. Je to běžné?

Humanitární pomoc se řídí základními principy, které už v polovině 19. století definoval Henri Dunant, švýcarský obchodník, když v bitvě u Solferina začal organizovat pomoc, proto pak také vznikl Červený kříž ve Švýcarsku. Podle zásad Mezinárodního červeného kříže, které jsme podepsali už před nějakými šestnácti lety, pomoc má být nezávislá na tom, ke které straně kdo patří, má být nestranná, neutrální. Podle potřeby, ne podle politiky. Už při naší první velké operaci za války v Bosně a Hercegovině, kde jsme pomáhali matkám a malým dětem v Sarajevu, z nějakých 16 000 příjemců bylo 9 nebo 10 tisíc maminek a dětí v obklíčeném městě a 5−6 tisíc v oblasti kolem, kterou kontrolovaly paramilitární jednotky, které držely to město v obklíčení.

A jak to funguje?

Někdy těžce, ne vždycky, ne pořád bez problému, ale ve většině válek se dá s bojujícími stranami vyjednat ně- jaký humanitární přístup, při dodržení transparentnosti, když vysvětlíte, jak pomáháte, jak rozdělujete. Bojující samozřejmě vidí svět svým prismatem, když jede přes frontovou linii auto, je jasné, že veze zbraně. Takže co já jsem mockrát udělal i v Čečensku za války, když nás ruská armáda podezírala, otevřel jsem náklaďák a řekl: Tak si to zkontrolujte. A to zabere. Máme také výhodu, jsme z České republiky, jsme vnímáni jako země, která nemá žádné velké politické nebo strategické zájmy. Pak jsme myslím organizace, která umí improvizovat, je flexibilní, umí pochopit i tu druhou stranu. V případě Čečenska naše otevřenost přesvědčila i ruskou armádu, takže po skončení druhé čečenské války jsme měli jako jediní několik měsíců pořád otevřený přístup.

Často nejednáte ani s vojáky, ale s nějakými ozbrojenými frakcemi. Respektují mezinárodní dohody?

Neříkám, že je to jednoduché, že je to bez rizika, ale kupodivu i s nimi se jednat dá. Na východě Ukrajiny to fungovalo poměrně dobře, a je zajímavé, jak ty věty jsou stejné: Proč pomáháte na té druhé straně, oni si to nezaslouží. My tu pomoc potřebujeme víc. A úplně stejná slova slyšíte o dva kilometry dál přes frontovou linii. A jsou to lidé, kteří donedávna bydleli vedle sebe v jedné vesnici, dneska rozdělené frontovou linií. Často tam prožili celý život, mají tam domek, psa, králíky, políčko, nikdy nebyli na internetu, nedostali se dál než za hranice svého okresu, možná jednou byli v krajském městě a představa, že utečou někam na zá- padní Ukrajinu, je pro ně tak těžká, že radši zůstávají a doufají, že raketa nedopadne zrovna na jejich dům. Za první zimy války na východní Ukrajině jsme dělali něco, co bych nikdy nečekal − vybavovali jsme malé vesnické kryty základními potřebami, dávali jsme tam matrace, petrolejové lampy, vařiče na propan-butan a kanystry na vodu, aby ti lidé, když se intenzivně bojovalo a střílelo z těžkých zbraní, měli ve sklepě po bramborách alespoň základní podmínky a mohli tam den dva tři přežít. Angažuje se Člověk v tísni v uprchlické krizi? My pracujeme jen v zemích původu, což je zejména Afghánistán, kde jsme patnáct let, odtud také míří do Evropy mnoho uprchlíků. V Sýrii živíme zhruba 200 tisíc lidí, u nichž část, kdyby tu pomoc neměla, určitě by se dala na cestu. Ale většina Syřanů neutekla kvůli hladu, utíká ze strachu o život. Pracujeme v Iráku, Etiopii, tedy v řadě míst, odkud uprchlíci na cestu vyrážejí.

Co spustilo tu obrovskou vlnu uprchlíků do Evropy?

Velká uprchlická vlna byla způsobena hlavně válkou v Sýrii, která je vlastně hned vedle Evropy, se kterou jsme vůbec nic nedělali, jenom se tak dívali. Ta válka vyhnala ze Sýrie něco mezi 4 a 5 milióny do okolních zemí, zejména Turecka, Jordánska, Libanonu, a zhruba 1,2 miliónu z nich se po nějaké době rozhodlo směřovat dál do Evropy, dílem proto, že viděli, že se situace v Sýrii nelepší, naopak. A když sedíte tři roky v táboře někde v poušti v Jordánsku, kde vám sice nehrozí ani hlad, ani bomby, ale co to je za život, a někdo přijde a řekne: Hele, Hasane, to tady budeš sedět do konce života? Tvůj kamarád odjel do Německa a už tam dostal práci, vydělává, ten faktor mezinárodního zločinu sehrál určitě velkou roli. Převaděčské mafie mají z každého člověka nějaké peníze, takže je zajímá, aby se na cestu vydalo co nejvíc lidí, i bez ohledu na to, kolik se jich třeba utopí ve Středozemním moři. Zároveň bych ale nepodceňoval autentickou potřebu lidí dostat se z války někam do bezpečí a zajistit pro sebe a svoje děti lepší budoucnost. Neriskovat, že se budou muset vrátit do Sýrie, která bude plná sektářského násilí a vyřizování účtů. I když by se válka zastavila, země ještě dlouho nebude bezpečná. Tam přišlo o život půl miliónu lidí a emoce kolem toho, hněv a nenávist mezi lidmi zůstanou.

Dokáže se Evropa vypořádat s migrační krizí?

Neštěstí bylo, že ta vlna byla velká, rychlá a nebylo v silách ji dostat pod kontrolu hned. Já si nakonec myslím, že Evropa tu krizi zvládla dobře, že se podařilo zastavit nebo výrazně omezit ten pohyb. Dokonce bych řekl, že za cenu kontroly uprchlického a migračního toku je teď situace taková, že se vytvářejí internační tábory, které odporují mezinárodním standardům minimálních lidských práv, kde bují organizovaný zločin. V Turecku ještě jakž takž, ale třeba v Libyi, kde je zadržována část uprchlíků, podmínky v táborech jsou nelidské. Mluví se o otroctví, zneužívání, nucené prostituci, a to se děje dílem za peníze, které evropské státy posílají do Libye nějakým ozbrojeným frakcím, aby držely uprchlíky a migranty na svém území a nepouštěly je dál do Evropy.

Pokud by ale Evropa nekorigovala příliv migrantů...

Já rozhodně nejsem pro to, aby každý, kdo chce do Evropy, měl právo sem přijít, protože Evropa to nezvládne. Zároveň to, že sem lidé přicházejí, je pro Evropu dobře, protože nám chybějí pracovní síly. Jenom v české ekonomice možná sto tisíc pracovních sil. Část těch lidí jsou opravdu autentičtí uprchlíci, kteří utíkají před válkou, před nebezpečím, a podle ženevských konvencí jim máme umožnit najít tady na přechodnou dobu nebo natrvalo nový domov. Zatímco uprchlíci mají právo žádat o azyl a pokud se prokáže, že jim něco hrozilo, ho dostat, ekonomičtí migranti to právo garantované nemají, a měli by tedy žádat o vízum a pracovní povolení.

Můj vnuk říká, že se máme dobře jako nikdy. Ale nejsme také v krizi? Myslím krizi morální.

Souhlasím s vaším vnukem, že ekonomicky se máme, a ukazují to i čísla, nejlépe v historii. Pozor, neříkám, že se to týká všech, v ČR je nezanedbatelná část obyvatel, která sotva vychází s penězi. Ale lidí, kteří žijí v relativní chudobě, je u nás skoro nejmíň v celé Evropě. Co lidi drtí, a to se netýká jen Česka, ale většiny Evropy, úzkost z budoucnosti. Svět se překotně změnil za posledních deset let, mění se světové silové pořádky. Podle některých politologů nejvíc za 200 let. Světu víceméně dominovalo euro-americké spojenectví, a ta dominance se postupně mění nebo končí. Čína je dnes možná ne tak silná jako USA, ale jako Evropa určitě. Myslím, že jsme trochu v krizi důvěry v budoucnost.

Chybí nám autority?

Spíš chybí vize. Vize, kde chceme být za deset dvacet let. Život se jakoby smrskl na běžný provoz. Běžně chodíme do práce, běžně se bavíme, běžně jedeme v létě na dovolenou, ale málokdo přemýšlí nad tím, co přinášíme, čím jsme zajímaví, co měníme k lepšímu. Samozřejmě to souvisí s tím, že nemáme vizionáře, naši politici jsou buď vysloveně negativní, anebo jsou víceméně zticha. Nemáme optimistické lídry, kteří by nabízeli pozitivní vizi, probouzeli v lidech to lepší, protože všichni máme v sobě lepší a horší stránky, sobecké i velkorysé, a hodně jde o to, kdo nás ovlivní. Kdo by říkal, pojďme se zabývat věcmi, které nás přesahují, nejen tím, co máme, co si můžeme koupit, protože když člověk nemyslí jenom na sebe, povznáší to jeho ducha.

Čím se stalo, že se garnitura porevolučních politiků nechala vytlačit pragmatiky a populisty? Proč současné osobnosti, pokud nějaké máme, dávají od politiky ruce pryč?

Někteří se pokusili, a odešli. Vím, že jsou, jenomže v tom běžném provozu politických stran se jim strašně těžko proráží. Česká politika se relativně rychle stala technicko-provozní a pro intelektuály a často idealisty tam není prostor. Těžko snášejí, když musí přistoupit na různé kompromisy, tak trochu obchody, protože o tom politika je. Jsou to také lidé vzdělaní, sebekritičtí, neradi zjednodušují, a politika potřebuje zjednodušovat. Lidí, kteří by byli intelektuálové-vizionáři, silní v principech, a ještě měli talent na politiku, těch moc není.

Václav Havel ve vás viděl svého favorita na post prezidenta republiky. Vůbec jste to nezvažoval?

Při vší úctě k Václavovi a k dalším lidem, kteří se mě na to ptali nebo mě povzbuzovali – to člověk musí nějak vnitřně cítit, aby se rozhodl jít do utkání o prezidentskou funkci. Já jsem necítil, ani že bych byl k tomu povolán, ani jsem neměl pocit, že společnost o mě tolik stojí.

Tehdy jste také řekl, že v budoucnu byste mohl vstoupit do politiky. Ani o tom neuvažujete?

To nevylučuju. Uvidíme, co bude dál, teď jsem se za poslední roky nerozhodl, ale nevylučuju to a budu to vnímat jako službu, jako vnímám těch 25 let práce tady.

Závěrem – jaká je vaše prognóza budoucnosti Evropy?

Myslím, že západní Evropa se začne během dvou tří let intenzivněji integrovat. To je pro Evropu jediný směr a tím pádem se jako celek posílit. Ten, kdo by z Evropy obstál, pokud se nebude integrovat, je Velká Británie, Německo, možná Francie. Jinak jsou to malé, v globálním světě slaboučké, nezajímavé státečky. My jsme toho kardinálním příkladem. Když nás krmí naši politici slovním spojením české národní zájmy, s tím, že ty zájmy jsou nějaké jiné než zájmy západní Evropy, je to strašlivé riziko, morální hazard a podvod. Česká republika v moderním měnícím se a méně bezpečném světě jako pidistáteček poblíž východní Evropy nemá žádnou šanci obstát. Jsem přesvědčen, že západní Evropa se bude víc integrovat. Jestli my budeme součástí té integrace, to si jist nejsem. A to je pro mě největší hrozba nebo obava z budoucnosti. Je nezodpovědné hrát si na jakousi třetí cestu mezi západem a východem. A část lidí na to slyší. V zájmu naší budoucnosti a bezpečí, tomu hluboce věřím, je být integrální součástí západní Evropy.