Šest dnů jsme se bez jídla a pití ukrývali v horách, říká muž, který utekl před Islámským státem

Publikováno: 26. 1. 2015 Doba čtení: 5 minut
Šest dnů jsme se bez jídla a pití ukrývali v horách, říká muž, který utekl před Islámským státem
©

Vždycky jsme žili nuzný život, avšak po útěku před Islámským státem se naše už tak mizerné podmínky ještě zhoršily,“ popisuje svou situaci Chálid Rašo Kásim. Ten je jedním z desetitisíců iráckých Kurdů, kteří museli kvůli ofenzívě Islámského státu opustit své domov a hledat útočiště v sousedních, Kurdy ovládaných provinciích. Příběh Chálidovy rodiny tak barvitě ilustruje těžkou životní situaci uprchlíků a odhaluje problémy, s nimiž se musejí každodenně vypořádávat.

Dříve jsem pracoval jako stavební dělník a z platu jsem se snažil uživit celou svou desetičlennou rodinu, z níž je navíc polovina nemohoucí,“ začíná své vyprávění jednačtyřicetiletý Chálid. „Manželka Lejla trpí elefantiázou. Není jí však pomoci, už podstoupila operaci v Turecku, kterou zaplatila jedna poslankyně, díky jí za to, ale bez výsledku. Nemáme totiž peníze na další léčbu a návštěvy doktorů. Náš jedenáctiletý syn Kaniwar je slabozraký a kvůli následkům dětské obrny se nemůže hýbat. Jeho měsíční léčba stojí čtyři dolary, dříve jsem je ušetřil alespoň jednou za dva měsíce, ale teď nezvládám ani to,“ říká Chálid a dodává, že těžkými nemocemi trpí také babička i dědeček.

O pomoci Člověka v tísni iráckým uprchlíkům čtěte zde

Náboženská nenávist a starost o vlastní přežití

Chálidova rodina pochází z města Sindžár v severoirácké provincii Ninive. Původem jsou to nejen Kurdové, ale také Jezídové, což je etnicko-náboženská minorita žijící převážně na území severního Iráku. Jejich náboženství v sobě kombinuje prvky zoroastrismu, judaismu, křesťanství i islámu, a kvůli náboženské odlišnosti je cílem násilných útoků i hromadných vyvražďování ze strany Islámského státu. Pokud jsou Jezídové islamistickými extrémisty zadrženi, mají na výběr buď konverzi k sunnitskému islámu, nebo smrt. 

Jeden z Qasimových synů. 

Chálid Rašo Kásim se před hrozbou Islámského státu rozhodl utéci. Jakmile mu sousedé z okolních vesnic zavolali, že bojovníci přicházejí, opustil práci, sbalil početnou rodinu a dal se na útěk. Útok byl veden z jihu, avšak ústupové cesty na severu již ovládali extrémisté. Jedinou možností tak bylo vydat se do Sindžárských hor. Rodina utíkala na lehko. Bez auta a se starostí o vlastní přežití. Jedna ze sester dostala na starosti postiženého Kaniwara, Chálid nesl manželku Lejlu a soused jim pomáhal s babičkou, která také nemůže chodit sama.

Šest dnů jsme bez jídla a pití strávili v horách. Bylo to během léta, takže jsme trpěli nesnesitelným horkem a mnoho lidí, kteří s námi uprchli, kvůli nedostatku vody zemřelo. Helikoptéry nám z vysoké výšky shazovali zásoby, ale ty se často rozbily nebo jinak znehodnotily. Tak jsme jedli kořínky a listy, jen abychom měli něco v žaludku,“ popisuje vypjatou situaci Chálid. Po šestidenním pobytu v horách se rodině za pomoci kurdských bojovníků a UNHCR podařilo přes Sýrii dostat do bezpečí iráckého Kurdistánu.

Kromě matrace a pokrývky nemáme nic

Šárija je město v provincii Duhok, nacházející se v kurdské autonomní oblasti. Ještě do nedávné doby v něm žilo dvanáct tisíc lidí, většinou Jazídů. Avšak za několik posledních měsíců se počet obyvatel více než ztrojnásobil. V několika vlnách se do něj uchýlilo na osmadvacet tisíc běženců, což znamená asi pět tisíc rodin. Mezi nimi byli i Chálid Rašo Kásim a jeho nejbližší, kteří si jako mnoho dalších našli útočiště v jedné z nedostavěných budov. Těm šťastnějším uprchlíkům, kterých je 42 procent, se podařilo najít si podnájem či hostitelskou rodinu. Zbývající běženci byli ubytováni ve školách a vládních budovách. Z těch však chtějí lidé co nejdříve pryč, jedná se totiž o velké haly, kde není prakticky žádné soukromí.

Společný dvůr.

Stejně jako Chálidova rodina přežívá 43 procent uprchlíků, jež podle odhadů obsadili jen v Šáriji a okolí 350 nedokončených staveb. Ty nemají okna, ani dveře. Často jsou to jen základy či betonové konstrukce, do kterých je v některých případech provizorně přivedena voda a elektřina. Pravděpodobně největší starostí, s níž se musí „obyvatelé“ těchto prostorů vypořádat, je zajistit všechny otvory proti větru a chladu.

Nově je u města Šárija vybudován také uprchlický tábor s 4200 stany, které budou obsazeny lidmi obývajícími v současnosti školy.

Je tomu již dva a půl měsíce, co přišel Chálid s příbuznými do Šárije. Před tím než se usadili v rozestavěné budově, bydleli dočasně v jedné ze čtyř škol, které byly pro příchozí uprchlíky vyhrazeny. Rodina obývá místnost s betonovou podlahou a bez okenních výplní. Kolem stěn jsou vyrovnány zásoby potravin a matrace. To je všechen majetek, který rodina vlastní. „Doma jsme nechali všechny naše věci, nic jsme s sebou nenesli, jen jsme utíkali do hor. Až tady v Šáriji jsme dostali dvě matrace a dvě přikrývky. Každý měsíc také dostáváme příděly jídla,“ objasňuje Chálid. Kromě potravin, matrací a dek však Chálid a ostatní uprchlíci potřebují další věci. Nejnutnější z nich jsou elektrická kamna, případně kamna na tekutá paliva, sporák na vaření, nádobí a teplé oblečení. Nutné je také zajistit výplně pro otvory budov, například plachty. Uprchlíci se potýkají také se špatnou hygienou a sanitací.

Ani po návratu nebudou naše problémy vyřešeny

Avšak těžká životní situace se také odráží na psychice uprchlíků. Jeden z Chálidových synů začal po útěku do Kurdistánu trpět problémy se socializací, nemluví a straní se lidí. Chálid se za pomoci dvou dcer stará o nemocné členy rodiny. Je však často v depresích a špatné náladě a na dcery i ostatní příbuzné křičí. Od sousedů se dozvěděl, že přišel o dům. „Sousedé mi řekli, že náš dům byl prodán za velmi nízkou cenu. Řekli mi také, že v oblasti, kde jsme bydleli, a kterou teď ovládá Islámský stát, už nezbyli téměř žádní Jezídové. Byli zabiti nebo konvertovali. Pokud konvertují muži, jsou nuceni bojovat na straně extrémistů, ženy jsou pak využívány jako sexuální otrokyně,“ vysvětluje Chálid a dodává, že zná příběhy dívek, které byly prodány i pěti různým mužů a znásilňovány každým z nich.

Quasimova rodina s dalšími dětmi žijícími ve stejné budově.

Přesto Chálid neztrácí naději a doufá, že se domů jednou vrátí. „Ale jedině pod mezinárodní ochranou, nebo za předpokladu stoprocentní bezpečnosti. Avšak ani po návratu nebudou všechny naše problémy vyřešeny. Budu se stále muset starat o nemocné, na jejichž léčbu nebudu mít peníze,“ uzavírá.  

Situace ve městě Cham Ke

Kromě města Šárija se uprchlíci z oblastí ovládaných Islámským státem uchýlili také do města Cham Ke ve stejné provincii Duhok. Tam je jich v současnosti více než 65 tisíc. Někteří žijí ve stanovém uprchlickém táboře, jiní ve 155 rozestavěných domech, pronájmu či v hostitelských rodinách. Školy jsou zde prázdné, pokračuje v nich totiž výuka dětí. Pro uprchlíky je zajištěna distribuce potravin, kterou v každé čtvrti zajišťuje tzv. muftar, neboli radniční delegát. Místní samospráva také zřídila čtyři komise, z nichž jedna přijímá nové uprchlíky, další pro ně zajišťuje ubytování, třetí má na starosti distribuci pomoci a poslední dokumentuje příběhy jednotlivých rodin. Ve městě navíc působí „pan Ali“ – bohatý Jezída, který z vlastních prostředků zajistil výstavbu stanů mimo uprchlické tábory, nakoupil potraviny a zřídil šicí dílnu pro ženy.

Autor: Jan Pejřil, Jan Blinka