Šimon Pánek o počátcích české pomoci lidem v tísni: Bránit by nám mohl jenom člověk plný zloby
Publikováno: 7. 12. 2018 Doba čtení: 2 minuty
Přesně před 30 lety, 7. prosince 1988, zasáhlo sever Arménie ničivé zemětřesení. Netrvalo ani 20 sekund, přesto zabilo desítky tisíc lidí a mnoha dalším tisícům rozvrátilo život. O dva dny později se Šimon Pánek s kamarády nad pivem za 2,40 Kčs podivil, že Československo ještě neposlalo pomoc. A tak si vyhrnuli rukávy.
Jak přesně se to tenkrát stalo?
Arménií, tehdy ještě v Sovětském svazu, otřáslo silné zemětřesení. Zasáhlo dvě města na severu země, Leninakan (dnes Gjumri – pozn. red.) a Spitak. Kvalita komunistického stavebnictví nebyla valná – i tam totiž platilo „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ – a tamní budovy se sesypaly jak domečky z karet. Zahynuly desítky tisíc lidí, což je obrovské číslo. A ze světa začala proudit pomoc.
A z Československa?
S kamarády jsme Arménii znali z roku ’86, kdy jsme tam jeli do hor. Nadchla nás, stejně jako celý Kavkaz: velmi srdeční a otevření lidé, pro nás to byl, oproti Maďarsku a východnímu Německu, nový svět. O dva roky později, tuším 9. prosince, jsme seděli kdesi v Karlíně, pili pivo za dvě koruny čtyřicet a sledovali v televizi zprávy o tom, že Německo a Francie posílají do Arménie pomoc a připravují ji USA a dokonce i Ceaușescovo Rumunsko, ke konci komunismu opravdu vyčerpané. Ale o Československu ani zmínka.
A my si u stolu říkali: „Jak to?!“ Tenkrát, koncem roku 1988, už jsme měli pocit, že když se chceme pustit do něčeho, co není úplně proti režimu, máme prostor. A tak jsme si řekli: „Pojďte, zorganizujeme to.“ Takhle jednoduše. A druhý den ráno jsme se vypravili na sovětskou ambasádu.
