Situaci je potřeba řešit včas, lidé někdy přicházejí příliš pozdě

Situaci je potřeba řešit včas, lidé někdy přicházejí příliš pozdě

27. 11. 2020

Věra Horváthová nastoupila na Horšovskotýnsko a Domažlicko v květnu letošního roku jako terénní a dluhová pracovnice. Pochází z Hvožďan u Poběžovic, kde strávila celý svůj soukromý život. Svůj studentský a posléze pracovní život prožila na Domažlicku. Má velkou rodinu. Kromě rodičů, za které je moc vděčná, má i 5 starších sourozenců, 5 synovců a 7 neteří. Svou rodinu miluje. Vedle sociální práce je jí blízká oblast zdravotnictví. Baví ji hudba a tanec stejně jako celou její muzikální rodinu. Je křesťanka, je to její nedílná součást a hodně to o ní vypovídá, říká sama o sobě. A schválně si tipněte, jakému jazyku se začala více než před rokem věnovat!

Co jsi vystudovala, že Tě to zaválo do neziskové organizace?

Studovala jsem Střední zdravotnickou školu v Domažlicích a pak jsem strávila rok na jazykové škole v Klatovech, kde jsem se rok věnovala angličtině, půl roku ruštině a další půl rok němčině, ale němčina mi k srdci moc nepřirostla, drhne mi v ústech. Nakonec jsem se ještě rozhodla vystudovat Vyšší odbornou školu v Domažlicích, která je zaměřena na sociální práci a sociální pedagogiku.

Chodila jsi na nějaké praxe v rámci školy?

Ano, měli jsme praxe povinné. Museli jsme absolvovat praxi v pobytovém zařízení, ale i na úřadě. Byla jsem například v Dětském domově ve Staňkově, nebo jejich rodinné buňce v Horšovském Týně. Dále jsem byla na Okresní správě sociálního zabezpečení nebo na úřadě. Tam nás zpravidla pustili jen k práci s papíry jako je zakládání spisů nebo skartování. A také jsem byla v Poběžovicích na odloučeném pracovišti praktické školy. Tam jsem zase připravovala různé materiály pro výuku dětí. Bylo to zajímavé, ale opět to nebyla moc sociální práce.

Věnovala ses někdy i práci v oblasti zdravotnictví?

Věnovala, více než tři roky jsem pracovala na interně v Domažlické nemocnici. Práce s lidmi ve zdravotnictví mě moc bavila, pořád je to pro mě taková srdcová záležitost. Co mi ale vadilo, byla práce na směny, kvůli tomu jsem nakonec odešla.

Kam jsi tedy nastoupila po zaměstnání v nemocnici?

Naskytla se mi příležitost pracovat na Městském úřadě v Poběžovicích. Strávila jsem tam víc než dva roky.

A čemu ses tam věnovala?

Pracovala jsem s lidmi, kteří potřebovali pomoct v různých oblastech, jako jsou dávky nebo bydlení. Pomáhala jsem jim vyřídit přídavky na děti, příspěvky na bydlení, pomáhala najít bydlení, třeba na noclehárně nebo v azylovém domě. Také jsme měli několik lidí v opatrovnictví. Těm jsme s kolegyněmi spravovaly finance. Ještě jsme doučovaly děti.

Řešila jsi i dluhy?

S dluhy jsem přišla do kontaktu minimálně. Třeba si pamatuji, že přišla paní s elektronickým platebním rozkazem a já vůbec nevěděla, co s ním. Když jsem narazila na něco podobného, odkazovala jsem klienty na tehdejší dluhovou poradkyni Karolínu Olejníkovou, která na Domažlicku dřív působila v rámci Tísně. Nebo když moje kolegyně připravovala podklady pro podání návrhu na oddlužení jedné mladé paní, tak jsem se snažila sledovat, jak to dělá, ale sama jsem s tím jinak do kontaktu nepřišla.

Proč jsi nastoupila k nám?

Projekt, v rámci kterého jsem pracovala v Poběžovicích, v dubnu skončil, a já hledala novou práci. Zkoušela jsem toho víc, ale z Tísně mi jako jediní otevřeli dveře.

Jaké byly první týdny po nástupu do Tísně?

Náročné. Bylo to v době nouzového stavu. Na úplném začátku jsem měla hodně home office, takže jsem doma studovala spoustu materiálů, které mi posílala moje koordinátorka. Týkalo se to hodně dávek, dražeb, exekucí nebo insolvence. Párkrát jsem byla v kanceláři, ale to bylo minimálně. Navíc jsem první dva měsíce nesměla nabírat sama nové lidi ke spolupráci, což mě na začátku trochu překvapilo, ale je to pochopitelné. Byl to standardní postup, musela jsem mít nejdříve náslechy, stáže. Je pravda, že se pořád učím novým věcem a je to pro mě stále výzva. Bylo to takové zvláštní období. Všechno bylo hodně teoretické. Něco jsem si nastudovala. Pak jsem zkoušela nanečisto vypracovat věci, co mi zadala koordinátorka. Následně jsem to s ní i zpětně hodnotila. Ale od července se to změnilo a já začala pracovat samostatně s lidmi.

Pomáhali ti nějak kolegové?

Absolvovala jsem několik náslechů třeba s Jirkou Kloudou. Vzal mě po Klatovech do terénu, hodně tam pracují s lidmi bez domova a to mě zaujalo. Překvapilo mě třeba, kolik je tam lidí se zkušeností s drogami. Samotnou mě hodně zajímá streetwork a práce v terénu. Pak jsem jela na stáže do Rokycan. Tam mě vzal do terénu zase kolega Erik Rampich a popisoval mi, jak to tam u nich chodí, jaký je vztah města a úřadů k lidem, jak je to tam třeba se vstupními byty. Vzpomínám si, že v obou případech nám celý den pršelo, tak byl ten den v terénu náročný :-) Ale je fajn poznat, jak to kde chodí, často jsem byla překvapená.

Pořád jsi u nás krátce, určitě narážíš na řadu věcí, ve kterých si nejsi jista, máš se na koho s takovými věcmi obrátit?

Hodně mi od začátku pomáhají dluhové poradkyně z Klatovska, třeba s věcmi kolem insolvencí, nebo když potřebuju řešit složitější konkrétní případ. Kolegyně z Plzně mi zas pomáhala s exekucemi a dávkami, když jsem si potřebovala něco ujasnit. A když potřebuju, aby se mnou někdo někam jel, kam si netroufám sama, tak se domluvím s kolegyněmi z Domažlic. Vždycky je to s kým probrat a komu říct o pomoc.

Mohou se na Tebe lidé s potížemi obracet i teď, máš na ně volnou kapacitu, nebo máš plno?

Určitě mám možnost přijmout momentálně i nové lidi, můžou mě kontaktovat telefonicky, emailem nebo po předešlé domluvě za mnou přijít na kontaktní hodiny do Domažlic nebo Horšovského Týna. Za dodržení všech opatření se můžeme setkat i někde venku.

S čím se na Tebe lidé obracejí?

To je hodně různorodé. Třeba potřebují různé příspěvky. Pomůžu jim vyplnit formuláře, se kterými si neví rady. Nebo jsem párkrát zařizovala přes Charitu potravinovou pomoc. Někdy potřebují lidé doprovod na soud – třeba jsem jednu paní doprovázela k soudu ohledně stanovení výživného pro dobu před a po rozvodu. Tam jsem spíš jako taková podpora. A občas dorazí někdo, kdo se potřebuje jen vypovídat. To se taky stává.

A dá se říct, s čím přicházejí nejčastěji?

S dluhy. Přijdou třeba s tím, že mají dluhy a neví kde a kolik. Píšeme žádosti o lustrace, komunikujeme s exekutory. Například jeden pán měl dvě exekuce a z jedné bylo patrné, že byla nařízena na základě rozhodčí doložky. Domluvili jsme se, že sežene původní smlouvu a výsledkem bylo, že sama ta společnost zastavila exekuci pro neplatnost, tak se to vlastně vyřešilo samo. Taky sepisuji odpory proti elektronickým platebním rozkazům, se kterými jsem si v minulosti nevěděla rady, nebo třeba teď budeme odesílat žádost o sloučení exekucí. Takže jednoznačně nejvíc se lidé ozývají s dluhovými věcmi.

Přicházejí lidé i kvůli insolvenci?

Rozhodně a nejenom kvůli tomu, že chtějí sepsat návrh. Třeba teď se mi dvakrát stalo, že přišel někdo, komu insolvenci pravděpodobně zruší. V prvním případě se jednalo o manželský pár, kterému už přišlo usnesení o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkurzu na majetek dlužníků. Mají spolu dvě malé děti. Bydlí v domě, který je ve vlastnictví manželky. Oddlužení u nich běží rok a půl, ale od února letošního roku nic nespláceli, protože neměli dostatek financí. Nedokládali pravidelně svůj příjem a bohužel nekomunikovali s insolvenčním správcem. Mohou se ještě odvolat, ale v zásadě je už pozdě to nějak zvrátit.

Ve druhém případě jde také o oddlužení manželů, kde spolu však manželé nežijí. Manžel bohužel již od února nic neplatí a paní byla na rodičovské dovolené a s ohledem na malý příjem jí nemohli nic strhávat. Správce už je informoval, že podá návrh na konkurz. Mají ve vlastnictví byt, ve kterém bydlí paní se svojí dcerou. Pokusíme se manžela ještě zaktivizovat. V tuhle chvíli to ale vypadá, že tomu bohužel nezabráníme.

V obou případech se obávám, že přišli zkrátka pozdě, že tu situaci měli začít řešit mnohem dříve.

Je něco, co Tě na práci nebaví?

Administrativa. Práce s lidmi mě baví, ale administrativa je náročná. Je potřeba zapisovat každý telefonát, konzultaci, přípravu, všechno, co se daný den událo.

Co děláš ve volném čase, když zrovna nepracuješ, a co bys o sobě ještě mohla říct?

Od 11 let hraji na akustickou kytaru, přibližně od 5 let zpívám a tancuji. Jsme taková muzikální rodina, táta hraje na baskytaru a akustickou kytaru jako i bráchové a sestra zpívá. Navíc se teď více než rok učím španělštinu. Je to krásný jazyk, který je mému srdci blízký. Jezdím na kurzy do Plzně, i když v současné době to probíhá online. Jsme fajn parta, vždy si během výuky užijeme hodně legrace. A co bych o sobě ještě mohla říct? Především to, že jsem křesťanka, která miluje Pána Ježíše Krista. On je nedílnou součástí mě samotné. Každý den mám tisíce důvodů, za co Mu poděkovat.

Jakou souvislost má podle Tebe víra a sociální práce?

Rozhodně velkou :-) Láska k Bohu a láska k bližnímu je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v soukromém i v pracovním životě a od toho se samozřejmě odvíjela má práce ve zdravotnictví a v současnosti i v sociální oblasti. Záleží mi na lidských životech, a proto jim chci pomáhat, mít pro ně pochopení a soucítit s nimi. 

Autor: Tereza Králová