Školnímu selhání lze předejít, důležitá je práce s rodinou

Publikováno: 30. 3. 2015 Doba čtení: 12 minut
Školnímu selhání lze předejít, důležitá je práce s rodinou
©

Předškolní kluby pomáhají podporovat dítě před vstupem do běžné mateřské nebo základní školy a navázat spolupráci s rodinou, aby měla podpora v učení dlouhodobý efekt.

Předškolní kluby pomáhají dětem zvládnout vstup na základní školu. Jejich zřizovateli jsou většinou neziskové organizace a chodí do nich děti, které by se z různých důvodů do klasických mateřinek nedostaly. A přitom se jedná o děti, které předškolní přípravu potřebují nejvíce. Následující příběhy vám jich několik představí.

JAKUB

Brzy tomu bude pět let, kdy Kuba přišel na svět společně se svojí sestrou Zuzankou. V té době měla dvojčata již dva starší sourozence. Se svými rodiči všichni společně vyrůstali v městském bytě střední velikosti, který se nacházel v ne příliš udržované zástavbě bytových domů, ve čtvrti, již bychom mohli nazvat vyloučenou lokalitou. Když byly dvojčatům tři roky, rodiče je přihlásili do programu včasné péče jedné z neziskových organizací působících v Plzni. Stejný program navštěvovali v minulosti i oba dva starší sourozenci. Rodiče se službou měli pozitivní zkušenost a rozhodli se ji využít i v případě vzdělávaní dvojčat. Jakub se Zuzkou do tohoto zařízení docházeli několik týdnů, jejich docházka však nebyla nikterak pravidelná. Ke starosti o dva starší, již školou povinné sourozence, přibyla v domácnosti i starost o nejmladšího sourozence Ondru, který se právě narodil.

Jednoho dne navštívil náš Předškolní klub tatínek dvojčat. Byl se zeptat, zda bychom neměli volné místo pro jeho dvě děti. Celou situaci jsme společně prokonzultovali, společně s kolegyní jsme navštívili domácnost, kde jsme společně s oběma rodiči celou situaci konzultovali. Možnost, že by dvojčata navštěvovala Předškolní klub rodiče značně podpoří ve zvládání chodu domácnosti nejen z časových důvodů, ale i z těch praktických. Klub se nachází takřka v těsné blízkosti jejich bydliště, je po cestě do základní školy, kam docházejí starší sourozenci. Obědy zde rodiče hradit nemusí, bude stačit svačina, aby Kuba a Zuzka neměli dopoledne hlad.

Kuba je neposeda

V průběhu měsíce října se dvojčata přišla poprvé podívat do Předškolního klubu. Už z první návštěvy bylo patrné, že je Kuba neposeda a u ničeho dlouho nevydrží. Byl zvídavý, neustále přebíhal od jedné hračky k druhé, od jedné police k další krabici, vše z nich zběsile vyhazoval a uklízet se mu už nechtělo. Když se mu nějaká hračka líbila, prostě si ji vzal a utíkal, jak mu jenom nohy stačily, aby se s ní schoval a mohl si hrát nebo ji jen tak pohodit do kouta. Zůstat sedět na židli při společné svačině, to také nebylo nic pro Kubu, a když už to nějakou tu chvilku vydržel, pokaždé alespoň převrhl hrneček s pitím na stůl, nadrobil svačinu všude kolem sebe a ostatní kamarády rušil třeba kopáním do stolu.

Začátky s Kubou byly opravdu těžké. Jeho sestra Zuzka, jako by byla tím pravým opakem. Z počátku byla Zuzka vrchní tlumočnicí, protože Kubovi nikdo příliš nerozuměl. Kuba velice ztěžka verbalizoval svoje potřeby a přání. Často docházelo k nedorozuměním s ostatními dětmi při hrách či činnostech, kterým jsme se věnovali. Mnoha věcem Kuba nerozuměl, neznal jejich jména a názvy věcí. Skoro nic z toho, co jsme v Předškolce dělali, ho příliš nebavilo, nenadchlo ani neuspokojilo. Někdy se Kuba třeba rozčílil, začal trucovat, sedl si do kouta nebo si stoupnul ke dveřím a nic okolo ho nezajímalo. Často si Kuba také sedl někam stranou a hrál si s hračkami úplně sám, nejraději měl stavebnice a auta a dokázal tak strávit mnoho času, aniž by mu byl kdokoliv nablízku. 

Mnoho starostí nám od počátku spolupráce také dělaly Kubovy i Zuzčiny oči. Dvojčata měla oční vadu, bylo zřejmé, že špatně vidí. U obou dvou byly oči neposedné a nedařilo se je přesvědčit, aby obě hleděly stejným směrem. Kuba na tom byl v tomto ohledu podstatně hůře než jeho sestra. Možná právě proto měl Kuba takové problémy s mluvením a s pojmenováváním věcí. Ačkoliv to nebylo hned a rodiče museli na brýle ušetřit, jednoho dne přišla obě dvojčata do předškolky a na nose měla slušivé brýle. A od té doby se mnoho věcí také změnilo.

Kuba do Předškolního klubu dochází již skoro půl roku. Rodiče jej společně se sestrou vodí pravidelně, a když jsou náhodou dvojčata nemocná, přijdou je řádně omluvit. Na krásné brýle si Kuba velice brzy zvykl, Zuzanka stejně tak. Oči už jsou perfektně sehrané, vidí to, co před tím nemohly, svět kolem nabral ostřejší obrysy. Kuba jako by se lépe orientoval, všímal si mnohého kolem sebe, se vší vervou často tahá některé z nás za rukáv a ukazuje vše, co ho právě zaujalo.

Jeden krok za druhým

Kuba se taky rozmluvil, ne vždy mu rozumíme všechno, o co se námi chce podělit, ale nedávno řekl svoji první souvislou větu, to když chtěl, abychom mu do hrníčku dolili čaj. Kuba už také umí používat kouzelná slova, jako je „děkuji“ a „prosím“ nebo „promiň“. Už také ví, jak říct kamarádovi, aby mu na chvíli půjčil hračku, se kterou by si rád hrál a umí také spoustu říkanek a básniček, které se s dětmi v klubu učíme. Kuba se mnohem častěji zapojuje do společných aktivit. Moc ho baví malovat, stříhat a lepit, často už u takových činností umí vydržet a dodělat je.

S Kubou nás čeká ještě mnoho práce, důležité je však, že se podařilo položit pevné základy, na kterých můžeme i nadále všichni společně stavět a rozvíjet Kubův potenciál. Individuální plán, podle kterého se společně snažíme postupovat v rozvoji a upevňování jeho dovedností, nám pomáhá po malých krůčcích dosahovat drobných cílů, které jsou v dohlednu. V této souvislosti se osvědčila veliká důslednost a hlavně trpělivost. Když všechno půjde i nadále dobře, půjde Kuba brzy k zápisu do školy a pak co nevidět do první třídy. A kdyby náhodou Kuba dostal odklad školní docházky, hravě si poradí s docházkou a úkoly v přípravném ročníku.

Velký otazník visí nad tím, zda Kuba půjde v příštím školním roce do opravdové mateřské školy. Větší kolektiv a delší dobu, kterou by zde strávil, by už měl zvládnout i díky adaptačním dnům, kam společně každý týden dojíždíme. V mnoha ohledech by mu docházka do mateřské školy bez pochyb prospěla. Rodiče ví, že tu taková možnost je a že by to pro Kubíka i pro Zuzku bylo dobré řešení a zároveň i příprava na školu. Přesto mají oba rodiče reálné obavy, které se týkají finanční náročnosti, jež by s sebou docházení do školky přineslo. Při současném nastavení hospodaření domácnosti nebudou vůbec schopni hradit stravné pro obě dvě děti, které by dosahovalo mnoha set korun měsíčně.

HANZALOVI

Hanzalovi poprvé navštívili klub v říjnu loňského roku, protože se jim nepodařilo zajistit mateřskou školu pro jejich nejstarší dceruJohanku. O našem Předškolním klubu, který funguje nedaleko jejich bydliště, se dozvěděli od přátel, kteří s námi již nějaký čas spolupracují. Pan Hanzal a jeho manželka mají tři děti. Johanka je nejstarší a v létě jí bude šest let. Oba rodiče si přáli, aby poslední rok před tím, než půjde jejich dcera do školy, navštěvovala mateřskou školu. Avšak ty, které osobně obešli v průběhu září, měly již plnou kapacitu a bylo jim sděleno, že Johanku z tohoto důvodu přijmout nemohou. Dětská lékařka na Hanzalovi v tomto ohledu také apelovala a důrazně jim doporučila, aby dcera docházela do mateřské školy. Dokonce jim pohrozila tím, že mohou přijít o sociální dávky, které pobírají, pokud dceru do školky nepřihlásí. 

S Hanzalovými jsme se sešly, abychom společně probrali podmínky spolupráce. Abychom si řekli, jak náš klub funguje, co můžeme v rámci spolupráce nabídnout, v čem je můžeme podpořit a také, co od nich očekáváme my. Jedna schůzka proběhla v prostorách klubu, druhá v domácnosti. Seznámili jsme se s prostředím, ve kterém rodina funguje, poznali jsme i dva mladší sourozence, se kterými Johanka vyrůstá. Rodiče nám představili maminku pana Hanzala, u které nyní celá rodina provizorně žije.

Příliš soukromí a prostoru byt neposkytuje. Hanzalovi pro sebe mají vyhrazenu jednu malou místnost, do které se kromě postelí pro všechny a skříně už nic dalšího nevejde. Společný čas rodina tráví v obývacím pokoji, který je současně i pokojem babičky. Hanzalovi se nám svěřili, že by se chtěli co nejdříve osamostatnit, pronajmout si byt, kde by mohli s dětmi bydlet ve více vyhovujících podmínkách. Děti by měly vlastní pokoj, prostor na hraní a zázemí. Pan Hanzal se snaží již několik měsíců hledat práci, prozatím však, kromě drobných přivýdělků, marně.

Ke konci měsíce října Johanka začala do Předškolního klubu docházet. Rodiče ji do klubu doprovázeli pravidelně, ráno ji většinou vodil pan Hanzal, v poledne ji vyzvedávala maminka společně s mladšími bratry. Johance se v klubu velice líbilo. V mnoha ohledech byla samostatná, ráda se učila novým věcem, ráda se kamarádila s dalšími dětmi. Její slovní zásoba byla na velice dobré úrovni, uměla si o věci říci, uměla verbalizovat své pocity i potřeby. Ostatním kamarádům v klubu ochotně pomáhala.

Před zápisem

V průběhu listopadu se uskutečnilo setkání se zákonnými zástupci dětí, které do klubu docházejí. Na setkání přišel i pan Hanzal. Společně s ostatními rodiči se dozvěděl, co vše v klubu s dětmi děláme, čemu se věnujeme, co vyrábíme a čemu se učíme. Dozvěděl se také, co vše nás do konce roku ještě čeká, kam pojedeme na výlet, jak probíhají návštěvy mateřské školy, kde v rámci adaptačních pobytů trávíme pravidelně jedno dopoledne v týdnu. Pan Hanzal byl také jedním z rodičů, jejichž děti jsou ve věku, kdy musí absolvovat zápis k povinné školní docházce. Proto byl pozván na setkání, které bude věnováno právě tomuto tématu, kde se dozví veškeré potřebné informace. Pan Hanzal tehdy po schůzce přišel a svěřil se s tím, že prozatím se ženou vůbec nevědí, kam dceru do školy přihlásit. Tehdy jsme ho ubezpečili, že právě k takovému rozhodnutí jim dopomohou informace, které se dozvědí na setkání, které bylo naplánováno hned v prvním týdnu v novém roce.

Konec kalendářního roku předznamenaly Vánoce a všechny radosti s nimi ­spojené. I v Předškolním klubu jsme měli vánoční atmosféru a pro rodiče i další příbuzné jsme s dětmi uspořádali vánoční besídku, malé posezení spojené s různými aktivitami, které mohli rodiče dělat společně s dětmi. Hanzalovi přišli společně s dvěma mladšími syny. Z besídky, kde děti s radostí přednesly všechny naučené básničky, písničky a říkanky, byli všichni velice mile překvapeni a hezky předvánočně naladěni.

Hanzalovi se ochotně a rádi zapojili do společných činností, které následovaly. Prostřední syn Tomáš byl v předškolce jako ryba ve vodě. Vzhledem k aktuální nenaplněné kapacitě jsme rodičům nabídli, že by i Tomáš do klubu mohl docházet. Hanzalovi tuto nabídku uvítali, Tomášovi byly nedávno tři roky, doma se prý často nudí a potom zlobí, zároveň je zvídavý. Johanka ho prý již naučila několik říkanek, které se v předškolce naučila a často mu také vypráví, co vše tu společně děláme.

Hned v prvním týdnu nového roku jsme se v rámci plánovaného setkání sešli s Hanzalovými a dalšími rodiči, abychom si společně řekli něco o zápisech do školy, které brzy se svými dětmi absolvují. Od obecných informací jsme se dostali k těm konkrétním, které se týkaly základních škol, o nichž již někteří rodiče přemýšleli. I Hanzalovi v té době byli rozhodnuti, že by svou dceru chtěli přihlásit do základní školy nedaleko svého bydliště, o které se doslechli, že je dobrá, že je zde pro žáky spoustu volnočasových kroužků, je zde hezké hřiště.

Pan Hanzal uvažoval ještě o jedné ze základních škol, která je také blízko, ale protože tam chodí příliš mnoho dětí z okolí, škola má docela špatnou pověst, s manželkou se proto rozhodli takto. Nezbývalo než se společně podívat do seznamu termínů zápisů jednotlivých škol a zvýraznit ten, který se týkal právě vybrané školy.

O týden později nás v Předškolním klubu navštívil pan učitel Karel. Přišel pozdravit všechny děti a ty starší pak jednoho po druhém pozval k zápisu na nečisto. Stejně tak i Johanku a její maminku. Johanka si tak vyzkoušela, jak takový zápis bude vypadat. Pan učitel Karel se ptal na všechno, co by mohlo zajímat i paní učitelku u opravdového zápisu. Johanka se zpočátku styděla, poté se ale rozmluvila a se spoustou úkolů a všetečných otázek si nakonec poradila. Maminka přihlížela, společně jsme se poté ještě o některých věcech poradily a popřáli jsme mnoho úspěchů u skutečného zápisu. Podobně jako ostatním zákonným zástupcům i Hanzalovým byla nabídnuta asistence v podobě doprovodu k zápisu, pan Hanzal ji však odmítl se slovy, že si myslí, že to zvládne. V tomto rozhodnutí jsme jej podpořili.

Ačkoli byl Johance nakonec u samotného zápisu doporučen odklad školní docházky, celkovou situaci zvládla na výbornou. Hanzalovi si touto zkušeností také upevnili některé dovednosti a až k zápisu půjdou příště, s Johankou či s mladšími syny, budou již připraveni a budou vědět, jak taková situace probíhá.

Do školy i do práce

Hanzalovi nyní čeká návštěva Pedagogicko psychologické poradny, kde Johanku vyšetří a taktéž doporučí odklad školní docházky. I tato zkušenost bude pro Hanzalovi nová, proto jsme v rámci několika konzultací již hovořili o tom, jak by takové vyšetření mohlo probíhat a co vše bude potřeba. Hanzalovi nás v tomto ohledu požádali o podporu, kterou jim v rámci spolupráce rády poskytneme. Do poradny je například v případě potřeby doprovodíme.

Johanka bude do konce školního roku navštěvovat Předškolní klub společně s mladším bratrem Tomášem. Aby se mohla ještě lépe připravit na první třídu, bude dobré, aby poté docházela do přípravného ročníku nebo do klasické mateřské školy. I na toto téma s Hanzalovými hovoříme a sdílíme tolik potřebné informace.

Panu Hanzalovi jsme zprostředkovali službu, kterou by mohl využít při hledání zaměstnání. Podle posledních zpráv to vypadá, že se rodina možná bude moci v dohledné době opravdu přestěhovat, protože pan Hanzal dochází do zaměstnání, zatím ve zkušební době, ale s prací je spokojený. Rodina by tak mohla být díky pravidelnému příjmu finančně stabilizována. S hledáním vhodného ubytování jim rádi pomohou někteří z našich kolegů.

 

Šesté číslo časopisu Zvoní si ve formátu pdf můžete stáhnout zde... 

Šesté číslo časopisu Zvonísi můžete prohlédnout zde:

 
Autor: Michaela Vizinová