Snažím se, co to jen jde, pomáhat druhým v jejich nelehké životní situaci

Publikováno: 24. 6. 2019 Doba čtení: 4 minuty
Snažím se, co to jen jde, pomáhat druhým v jejich nelehké životní situaci
© Věra Cvoreňová

Věrka je stálice naší pobočky, před nedávnem oslavila 10 let práce pro Člověka v tísni. Začínala v klubu matek, nyní ji mnozí z vás znají jako pracovnici předškolního klubu na Smíchově. V klubu se Věrka nebojí věnovat svou energii dětem, s nimiž je práce skutečně náročná. A tak se pak stává, že kdo v klubu neustále křičel, dnes ukazuje jiným, že mají být potichu; kdo kolem sebe házel hračkami, je umí uklidit…

Věrko, v Člověku v tísni jsi nedávno oslavila 10 let práce. Na jaké pozici jsi v organizaci začínala a jak se tvá práce za tu dobu proměnila?

Opravdu už je to deset let? Mně to tak nepřijde :). Vlastně si to uvědomím, když potkám své první žáky, kteří navštěvují již pátou třídu. Už ani nevím, jak přesně se jmenovala pozice, na které jsem začínala, myslím, že kariérní poradkyně. Tehdy jsme společně s kolegyní Gábinou rozjížděly první Klub matek. Činnost klubů byla zaměřena na rozvoj kompetencí a demonstraci výhod studia v dlouhodobém měřítku. Pamatuji si, že to tehdy nebylo vůbec lehké, vlastně jsem službu nabízela na ulici. Matky měly možnost trávit někde společně čas a přitom se dozvědět zajímavé informace. Chvíli trvalo, než se klub rozjel a naplnila se jeho kapacita, poté byl velmi úspěšný. Pamatuji si, že se pak dokonce konaly pohovory s novými uchazečkami. To už se mnou v klubu byla kolegyně Marie, se kterou jsme ho vedly další čtyři roky. 

Takovým velmi hezkým příkladem z klubu je i příběh jedné maminky, která tehdy absolvovala v naší spolupráci kurz pečovatelky dětí a dodnes díky tomu pracuje v mateřském centru jako chůva. Vzpomínám na něj ráda, i když se přiznám, že to nebylo vždy jednoduché, přeci jenom to byl babinec :). Byla jsem pak vlastně moc ráda za změnu, když jsem dostala nabídku pracovat s dětmi. Opět jsem měla štěstí na kolegyni Báru, se kterou jsem klub vedla do nedávna. Práce s dětmi mě mnohem více naplňuje, mám je moc ráda a stále mě to s nimi baví už několik let :).

Předškolní klub, kde nyní pracuješ, je určen dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Rodinné zázemí dětí je mnohdy komplikované, jejich finanční i bytová situace problematická. Chtě nechtě má nejistota a nestabilní zázemí dopad na děti. Proto bývá práce v předškolce mnohdy náročná. Ty se přesto nebojíš přijímat děti, které by byly zralé i na specializovanou mateřskou školu. Co tě k tomu vede?

Určitě snaha pomoci. U chlapce, který přišel do klubu s diagnózou mentální retardace, rozhodoval také první dojem. Později, když se matka přišla informovat na klub, se chlapec, který skoro nemluví, držel šatní skřínky, plakal a nechtěl odejít, chtěl zůstat s dětmi a hrát si. Musím ale říci, že zpočátku to nebylo vůbec jednoduché, dorozumívali jsme se s ním pouze neverbálně. První měsíc neustále křičel, házel s hračkami a bylo pro něj těžké, aby alespoň chvíli byl v klidu. Musím, řičí, že jsem si sáhla na dno, byla jsem s toho velmi unavená nejen já, ale i ostatní děti. Tehdy jsem se rozhodovala, že docházení do klubu u chlapce zkrátíme. Nakonec jsem tak neučinila, bylo mi líto mu nedopřát pobyt v kolektivu dětí, ve kterém je moc rád. A vyplatilo se! Velkou pomocí byly také ostatní děti, od kterých se učil. Bylo třeba neustále připomínat pravidla, ukazovat to, co se smí a co ne apod. Chlapec se naučil uklízet po sobě hračky, nekřičet, držet se své dvojice na procházce ba dokonce vydržet sedět v klidu v divadle! Nedávno mě rozesmál, když jinému chlapci, který byl hlučný, neverbálně ukázal, že má být potichu.

Děti v klubu jsou schopny za krátkou dobu udělat velký pokrok v různých směrech. Co k tomu v prostředí klubu a z hlediska tvé práce pomáhá?

Určitě možnost věnovat se každému individuálně a dle jeho potřeb a nálady. Pokud dítě nemá chuť se učit barvy, ale chtělo by si zrovna vybrat jinou činnost, nechám je. U všeho jsou ale důležitá dohodnutá pravidla, která děti potřebuji, aby se cítily bezpečně. Pokud jim pravidla nevymezíme anebo nejsme důslední v jejich dodržování, děti jsou nejisté, zmatené a ztrácí pocit bezpečí, který je pro ně tak důležitý.

Co považuješ ve své práci za úspěch?

To jsou maličkosti, které se každý rok sčítají. To že, se Pepík naučil malovat, Honzík stříhat, Anička pozná barvy, Tereza už nepláče a je v klubu ráda, Ládík si umí zavázat tkaničky apod. Také to, že jsem si získala důvěru a přízeň spousty dětí a rodičů.

Pro smíchovskou pobočku jsi díky své osobitosti a dlouhému působení téměř ikonickou postavou. Co tě v práci pro Člověka v tísni drží?

Určitě to jsou kolegové, se kterými pracuji, nebo jsem pracovala. Také mě stále velmi baví pracovat s lidmi, a pokud to jen jde pomáhat jim v jejich nelehké životní situaci. A stále se učit, učit se od nejupřímnějších bytostí, kterými děti jsou.

Díky za odpovědi, Věrko! :)

Autor: Věra Cvoreňová, pracovnice předškolního klubu. Aneta Kozáková, mediálec pobočky

Související články