"Spolupráce ve věznici je složitější a zdlouhavější"

20. 12. 2019

Michaela Šímová nastoupila do organizace Člověk v tísni v říjnu 2017 jako pracovnice sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi na Klatovsku. Dojíždění z Plzně bylo ale dlouhodobě náročné, tak po roce ráda přivítala možnost přemístit se do plzeňské kanceláře jako dluhová poradkyně. Zajímavostí je, že jednou za 14 dní dochází do věznice na Borech. Podílí se na festivalu Jeden svět, kde se snaží, aby byl festival přístupný co nejvíce lidem bez ohledu na jejich znevýhodnění. 

Odkud pocházíš?

Pocházím z takové malé vísky v Doupovských horách, která se jmenuje Valeč. A i když je to malá vesnička, každoročně se tady pořádá festival Povaleč, na který se sjede tisíce lidí. Je to vážně moc krásný místo a ten festival je super! Doporučuji!

Co Tě přivedlo do Plzně?

Do Plzně jsem se přistěhovala kvůli studiím. Ačkoliv jsem si ještě během čtvrťáku na gymplu myslela, že nastoupím na lékařskou fakultu, nakonec jsem se vydala jinou cestou. S mamkou jsme měly dohodu, že nastoupím na medicínu anebo na žurnalistiku. Jenže přijímačky na žurnalistiku mi nevyšly a na poslední chvíli jsem vycouvala i z medicíny, i když jsem byla přijatá bez přijímaček. Naštěstí jsem si tajně podala přihlášku na politologii do Plzně a ono to vyšlo. Zpětně to hodnotím opravdu pozitivně. Myslím, že nebýt tohoto ukvapeného rozhodnutí, nepracovala bych v sociální sféře. Během studií jsem poznala opravdu moc skvělých lidí, ale nejvíc vděčím Ľubovi Luptákovi, který mě zasvětil do angažované sociální vědy. Na jeho seminářích jsem poprvé začala víc přemýšlet o sociální (ne)spravedlnosti a možnostech její nápravy. To byl vlastně impuls k tomu stát se dobrovolnicí ve SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ a později k tomu ucházet se o místo v organizaci Člověk v tísni.

A zájem o novinařinu už Tě opustil?

Ten mě provází neustále. A i když se zdá, že má práce v Člověku v tísni je od žurnalistiky hodně vzdálená, není to úplně tak. Vždycky jsem chtěla psát o lidech a jejich skutečných příbězích. A díky práci v Tísni poznávám autentické příběhy lidí, kteří často neměli úplně férové startovací podmínky. Ty příběhy většinou nejsou úplně pozitivní, ale o to důležitější je pro mě fakt, že má práce přispívá k nápravám opravdu ostudných věcí, které se v naší společnosti dějí. Vlastně neustále hledám cestu, jak se žurnalistice věnovat a promítat do ní témata, se kterými se setkávám v Tísni. Inspirací pro jeden z mých textů byl třeba film Anoteho archa o potápějících se ostrovech v Pacifiku, který jsme promítali v rámci Jednoho světa. Prostřednictvím tohoto textu jsem chtěla upozornit na problematiku zodpovědného a udržitelného cestování a tak nějak nasvítit téma instantnosti a rychlosti zážitků, které sbíráme jako děti kartičky pokémonů.

Bývám prý "míšocentrická"

Měla jsi před nástupem do Tísně nějaké zkušenosti ze sociální práce?

Už na gymplu jsem dobrovolničila v domově pro seniory, kde jsem vedla knihovnu a předčítala jsem seniorkám a seniorům. A pak během studií na vysoké škole jsem v rámci SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ začala mentorovat. Zhruba dva roky jsem se scházela s jednou slečnou – povídaly jsme si, chodily do kina, do posilovny, učily jsme se. Dodnes se s ní v Plzni potkávám a mám radost, že se po kratší pauze vrátila zpět do školy.

Co Ti to dobrovolnictví přineslo?

Nedokážu úplně pojmenovat, co mi dobrovolničení přinášelo. Myslím, že jsem to spíš vždycky brala tak, že mám volný čas a můžu ho strávit nějak pěkně. Podle přátel bývám občas „míšocentrická“, ale opravdu bych dobrovolnictví doporučila úplně všem. Zejména během studií by měl člověk svůj čas investovat do společnosti a zušlechťovat ji právě tím, že něco dělá nezištně. Sama jsem dobrovolničila na spousty místech a poznala vážně super lidi. Pokud bych měla jmenovat ty nejzajímavější zkušenosti, tak to byl třeba Kongres žen, kde jsem dělala uvaděčku, anebo workcamp v Rakousku, kde jsme s partou lidí z různých koutů Evropy prořezávali novotvary, což bylo - a je - nutné dělat kvůli ochraně zdejšího biotopu. 

Bohužel mám ale pocit, že se v Čechách s dobrovolníky pracovat moc neumí. Dobrovolník je někdo, kdo věnuje čas naší věci a měl by být za to dostatečně opečovávaný. Ne vždy se tak ale děje. Z toho jsem se myslím ponaučila, a pokud mám možnost s dobrovolníky pracovat, což jsem měla třeba při přípravě sbírky ke Dni veteránů pro Paměť národa, tak mi opravdu záleží na tom, aby ode mě měli dobrovolníci veškerou podporu, na začátku, v průběhu i na konci.

Angažuješ se v Paměti národa i dnes?

Ano, stále pro Paměť národa pracuji na malý úvazek. Mám zde na starosti zejména produkci. Organizuju natáčení pamětníků, zajištuju převozy a tisky výstav, debaty s pamětníky, stánky na veletrzích. A občas, když zbyde čas, si můžu nějakého pamětníka také natočit a zpracovat jeho příběh. To je skvělé!

Toužila jsem po tom patřit do nějaké komunity

Vrátíme se k Tvé práci u nás. Jaká byla práce s rodinami s dětmi, kterou jsi v Tísni začínala?

Byla opravdu těžká, zpočátku jsem úplně nevěděla, jak práci s rodinou uchopit. Jedná se o velmi širokou spolupráci, kde jsou zakázky hodně otevřené a konkrétní zacílení je mnohdy těžké. A i v případě, že si rodina vytyčila konkrétní cíl, často se objevily nové a urgentnější zakázky a muselo se prostě odběhnout jinam. Je to náročná služba a nebylo snadné s ní začínat.

Začátky, koukám, nebyly úplně snadné. Kdy jsi ve službě skončila a proč?

Zhruba po roce jsem ze služby odešla. Bylo to především kvůli dojíždění, ale opravdu těžko se mi opouštěl klatovský kolektiv. Stěhovala jsem se ale na vesnici zhruba 20 kilometrů severně od Plzně a věděla jsem, že už by to s cestováním do Klatov šlo skloubit jen velmi komplikovaně.

Proč ses rozhodla opustit město a jít na vesnici?

Potřebovala jsem se k něčemu připoutat. Zní to asi divně. Ale po přestěhování se z koleje jsem opravdu toužila po tom patřit do nějaké komunity, scházet se a plánovat se sousedy, co by prospělo prostředí kolem nás. A v Plzni se mi to úplně nedařilo. V činžáku, kde jsem bydlela, jsem neznala vlastně nikoho a jediný kontakt se sousedy se nesl ve znamení dohadů o tom, zda mají být rohožky po vytření chodby přede dveřmi položené anebo postavené. To rozhodnutí opustit Plzeň bylo vlastně opět poněkud ukvapené, ale vůbec nelituji. Mám pocit, že jsem si tu vesnici tak trochu vyprosila, protože se tu lidé opravdu scházejí a tráví čas společně. Dalším důvodem odchodu z města bylo to, že v rámci své psychohygieny plánuji tak trochu farmařit.

Už jsi začala?

No, řekla bych, že zatím spíš zkouším zasadit, co se dá. A samozřejmě mě provází takové ty zahradnické trampoty spojené s tím, že si pořádně nenastuduji, jaké stanoviště kterým rostlinám vyhovuje. Třeba jsem do skleníku zasadila indickou okurku, která pořád rostla a na podzim začala plodit víc, než bych očekávala a byla schopná upotřebit. Proto bych ráda časem dělala otevřené dvory, kde bych přebytky z farmaření rozdala anebo prodala za symbolickou cenu.

Povídej o své aktuální práci u nás.

Po přesunu z Klatov do Plzně jsem se začala věnovat dluhovému poradenství. A byla to příjemná změna. Řekla bych, že dluhové poradenství je takové jednoznačnější. Jsou tam záchytné body, přesně víte, kam s klientem směřujete a jaký je cíl. Samozřejmě, že se někdy objeví specifická věc, kterou je nutné řešit detailněji a třeba se poradit s týmem, ale vždy je cílem najít pro klienta optimální řešení jeho dluhové zátěže. A my většinou s klienty umíme najít řešení. Když k nám klient dorazí, jeho přáním je řešit dluhy. Ale dluhy se dají řešit mnoha způsoby, záleží na tom, v jaké fázi dluh je, zda ještě není zažalovaný, je ve fázi nalézacího řízení anebo už je v exekuci. Pokud dluh zažalovaný není, je možné se obrátit na Finančního arbitra, pokud jsme přesvědčeni o tom, že smluvní vztahy nejsou nastaveny férově. Některé exekuce se dají zastavit, protože jsou vedeny na základě nezákonných rozhodčích doložek a některé exekuce se dají sloučit a dojde tím ke snížení nákladů exekuce. Někdy je řešením samozřejmě insolvence..

Při první návštěvě ve věznici jsem se bála, že nebudu vědět co dělat

Ale Ty nekonzultuješ jen v kanceláři, vím, že docházíš za lidmi také do věznice.

Ano, jednou za 14 docházím do věznice, kde se střídám s kolegyní Bárou Cimlerovou. I tady se věnuji dluhovému poradenství, které je ale poněkud specifičtější. Lidé ve výkonu trestu mají většinou jiné složení dluhů, častěji se jedná o pasivní dluhy, tedy ty, které vznikly neplněním nějaké povinnosti. A samozřejmě mají tito lidé více uložených pokut a dluhů z trestné činnosti. Tyto dluhy je obzvláště důležité dobře zmapovat, protože jsou specifické v tom, že se od nich nedá oddlužit, ale musí se zaplatit ze 100 %. O uložených náhradách škody se s lidmi vlastně bavíme poměrně často, považuji za důležité zvědomit jim to, že dluhy existují a je nutné je platit. A když se podaří dosáhnout toho, že se ten pachatel vcítí do situace oběti a přemýšlí nad spáchaným trestným činem, považuji to za dobře odvedenou práci.

Řešíš s lidmi ve věznici jen dluhy?

Občas se na nás zájemci z věznice obrací i kvůli podpoře v případě, že žádají o podmínečné propuštění. Objevuje se to spíše méně, ale stává se to. Jedná se o velmi složitou zakázku. Snažíme se v tomto případě získat příslib bydlení a zaměstnání, což nebývá snadné. Máme od některých firem nebo agentur informaci, že jsou ochotni zaměstnávat lidi po výkonu trestu nebo že mají neustále dostatek volných pracovních míst třeba i s možností ubytování, ale písemný příslib nedají. Specifickou zakázkou, kterou mám nyní otevřenou, je dluh, který klientovi vznikl za nehrazení poplatků za odpady v místě bydliště, ačkoliv je zřejmé, že zde žádný odpad vytvářet nemůže. I přes to, že jsme na tento fakt obec upozornili, dluh dále narůstá. Proto jsme se ve věci obrátili na ombudsmanku.

Pamatuješ si první návštěvu ve věznici?

Pamatuju, šla jsem tam s kolegyní Bárou. Obávala jsem se, že nebudu vědět, co mám dělat. Návštěva věznice sebou totiž přináší spoustu formálních pravidel, která je nutné dodržet. Dnes už je to rutina, nejdůležitější je nezapomenout si v kanceláři dvacetikorunu do skříňky, protože bych si neměla kam uložit věci po dobu konzultací .

Je ještě v něčem práce ve věznici specifická?

Spolupráce s lidmi ve výkonu trestu je složitější a zdlouhavější. V kanceláři, pokud něco nevím, otevřu internet a zjistím to. To ve věznici úplně nejde a tak mohu dotyčnému informaci předat nejdříve na další návštěvě za 14 dní anebo ji poslat poštou. V současné době řeším své první oddlužení ve věznici, což je také jiné, než řešit oddlužení „venku“. Některé dokumenty v insolvenci je nutné mít opatřené ověřeným podpisem a ten se ve věznici obstarává hůře. Ale jde to a to je důležité. Odlišný je také výpočet srážky do oddlužení, protože odměny osob ve výkonu trestu jsou nižší a rozpočítávají se do několika oblastí. Část odměny se sráží na náklady výkonu trestu, další část na platbu výživného, další část peněz odchází na tzv. úložné a takhle se rozpočítá celá odměna odsouzeného. Vyplývá z toho, že pro velkou část vězňů je insolvence nedosažitelná, protože nezbývá dost peněz na srážku v insolvenci.

Práce s lidmi ve výkonu trestu mě hrozně baví

Jak se k Tobě do služby lidé z věznice dostávají, jak se s Tebou mohou zkontaktovat?

Nejčastěji mi píšou z věznice dopisy. Dozvídají se o nás od ostatních vězňů, kteří na nás odkazují a doporučují spolupráci s námi. Zároveň jsou ve věznici k dispozici kontakty na mě a Báru. Často spolupráci s námi doporučí třeba Probační a mediační služba.

Když o té práci mluvíš, zníš velmi nadšeně. Baví Tě to?

Práce s lidmi ve výkonu trestu mě hrozně baví. Nejvíc mě těší, když vidím, jak moji klienti ožívají, když dostávají dluhy pod svou kontrolu. Najednou opět ví, kde dluhy mají a v jakých výších. Možná to lidem, kteří s dluhy nepracují, bude připadat jako šílená laxnost zadlužených, že vlastně ani neví, komu dluží. Což tak může být, ale nemusí. Dluhy se dnes svěřují do správy inkasním agenturám, přeprodávají se jiným subjektům a i já mám často co dělat, abych se dopátrala původních oprávněných. O to víc v případě, že s námi instituce anebo exekutoři nekomunikují.

Takže jsi na celý úvazek dluhová poradkyně a dělíš to na práci v kanceláři a ve věznici?

Ne tak úplně, drobnou část úvazku mám ještě v rámci projektu zaměřeného na kariérní poradenství. Oklikou jsem se tak vlastně vrátila k práci s rodinami. V rámci kariérního poradenství se ukázalo, že nestačí pracovat pouze s dítětem, ale je potřeba zapojit i rodiče. Takže v rámci své pozice vstupuji do rodin, kde již působí kariérní poradce, abych pokryla práci s rodiči.

Práce máš hodně, ale pořád to není vše, na čem se v rámci pobočky podílíš.

Ještě vypomáhám v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. S tím jsem začala v Sušici, kde letos proběhl druhý ročník. Pomáhala jsem kolegyni Sarah Huikari s komunikací s hosty a byla to pro mě obrovská zkušenost. No a když jsem pracovně zamířila z Klatovska do Plzně, rozhodla jsem se, že se do festivalu zapojím i tady. Jako koordinátorka Jednoho světa pro všechny se snažím, aby byl festival opravdu festivalem pro všechny – pro osoby se znevýhodněním, seniory, ale také třeba pro rodiny s dětmi. Vloni se nám například podařilo uspořádat workshop znakového jazyka pro pracovníky a dobrovolníky na festivalu ve spolupráci se Spolkem neslyšících Plzeň, abychom byli připraveni na to, kdyby nedoslýchavý anebo neslyšící divák dorazil a my mu mohli udělat projekci co nejpříjemnější.

Pracuješ na plný úvazek, pomáháš na Jednom světě, farmaříš, taky píšeš články do několika médií. Jak to všechno stíháš?

Přiznám se, že moc volného času nemám. Obvykle chodím do práce na pátou nebo šestou hodinu ráno, abych stihla všechnu administrativu. Čas po práci a víkendy se snažím trávit opravdu doma, kde nemám internet a dokonce ani signál, takže pokud něco potřebuji vyřídit, musím si vzít počítač a vylézt na kopec. V létě se snažím udělat si čas na farmaření a zpracovávání úrody. Opravdu ráda zkouším nové sirupy a marmelády. Jsem vlastně dost ješitná ženská a těší mě, když mi ty marmelády přátelé chválí :-)

Autor: Tereza Králová