Sportem proti zlobení
Publikováno: 14. 12. 2015 Doba čtení: 3 minuty
V únoru 2015, jsem začala spolupracovat s rodinou paní Simony. Na to, že má paní potíže, mne upozornily kurátorky města Ústí nad Labem. Když jsem do rodiny přišla, poznala jsem ženu, která se starala o pět dětí a jejíhož druha jsem do dnešního dne viděla jen jednou.
Bydlí v malinkém bytě 1+1. Hned mě tenkrát představila svým dětem od nejmenšího: „Tohle je Toník, Šárka, Petr a Lenka. Mirek, ten nejstarší je ve Středisku výchovné péče v Děčíně. Musel tam odjet, protože dělal blbosti ve škole. Pořád zlobil a já si už nevěděla rady. S kurátorkou jsme se dohodly, že tam pojede. Má tam být šest týdnů.“
Musím říct, že jsem byla na Mirka zvědavá a po šesti týdnech jeho pobytu v SVP jsem ho také poznala. Při našem prvním rozhovoru jsem viděla skromného kluka, který mluvil sice potichu, ale díval se mi pevně do očí. Ptala jsem se ho, jak se mu líbilo na pobytu. Řekl mi tenkrát, že se mu tam sice líbilo, ale že už tam nechce.
Od té doby jsem vedla s Mirkem mnoho rozhovorů o jeho chování, protože i když už nezlobil jako před pobytem v SVP, pořád se objevovaly stížnosti učitelů na to, že je drzý, odmítá pracovat, nenosí pomůcky apod. Během rozhovorů jsem se dozvěděla, že má Mirek rád sport. Snažila jsem se mu dodat odvahy, aby se do nějakého toho sportu pustil. Nakonec si našel zálibu v atletice. Nyní vyhrává 1. místa na soutěžích mezi školami a je pevnou součástí atletického týmu. Baví ho to. Zlobení polevilo a s matkou jsme se dohodly, že by si zasloužil odměnu a tak Mirek dostal dárek, o který si sám řekl – kolo.
Takže volný čas a zábavu bychom měli, ale pak nás čekalo těžší téma a to téma: Kam po škole? Mirek je ve škole průměrný a učení ho moc nebaví. Stále občas zazlobí a stále se mu občas nechce pracovat. A proto přišly na řadu další rozhovory a další vyptávání, co by chtěl v budoucnu dělat. Mluvili jsme o tom, co by chtěl dělat, až bude dospělý a o tom, jaké školy by k tomu byly vhodné.
A je to! Vybral si SOU. Překvapilo mě, že si vybral SOU v jiném městě. Dle jeho slov se chce osamostatnit. Když jsem o tom mluvila s jeho matkou, řekla mi, že má strach ho pustit, na druhou stranu je ráda, že se chce jít dál učit. Já osobně mám velkou radost, že Mirek i přes všechno, co se mu stalo, nevzdal svoje odhodlání jít dál do školy a v budoucnu, až si najde práci, pomoci své rodině.
Mirkův příběh ještě zdaleka neskončil, ale pevně věřím, že dopadne dobře. Velkou část zásluh nese škola, která Mirka podporovala v jeho aktivitách a i paní kurátorka, která mně i rodině byla vždy nápomocná.
