Sudová bomba mi zmrzačila nohy, teď přežíváme v chladné ruině, říká syrská uprchlice

Ochotně nás zvou do místnosti s kamínky, které nedávno dostali od syrské charity společně palivem, léky a základními potravinami. Do igelitů v oknech se opírá vítr, dveře chybí úplně a i přes matrace na zemi prostupuje všudypřítomná vlhkost. Už po pár minutách člověk začíná tuhnout zimou. Ze tmy se ozývají tlumené hlasy. Elektřinu ani vodu tady nemají a nikdy mít nebudou. Zapalujeme svíčky, abychom na sebe alespoň trochu viděli.

Chabé světlo odhaluje, že kolem kamínek už se tísní pět dětí. Ajša, Sedra, Rama, Muhammad ani nejmladší, teprve čtyřletá, Abdo nedokázali zkrotit svojí zvědavost a přišli se podívat na tu neobvyklou návštěvu a trochu se ohřát. "Tohle je místo neřesti, vždycky se tu schovávali jen feťáci nebo alkoholici. Objevili jsme ho náhodou, předtím jsme s dětmi tři měsíce spali v zahradách a parcích," spustí sedmatřicetiletý otec Abo Abdo.

Pamatuji si jen lidi, jak mě vytahují z pod sutin

Jeho manželka, osmadvacetiletá Om Abdo, odevzdaně kouká do svíček. Pod dekou ukrývá zmrzačené nohy a po chvíli začíná líčit příběh obyčejné rodiny z Aleppa. "Manžel byl před válkou pouliční prodavač, na trhu prodával především zeleninu. Já jsem se starala o domácnost. Příjmy jsme měli malé, ale žili jsme spokojeně," říká Om Abdo. Od začátku bojů se už tak skromné příjmy ještě smrsknuly a jídlo několikanásobně podražilo.

#~gallery-943~#

To však ještě netušili, že válka krutě vrthne i přímo do jejich domova ve čtvrti Bustan Al Kasr. "Bylo to na konci května, manžel právě odjel hledat práci do Turecka," vzpomíná Om Abdo. "Kolem půlnoci jsem se chystala do postele, když jsem uslyšela, jak se pomalu blíží burácení vládních vrtulníků," říká Om Abdo a v očích se jí lesknou první slzy. Pak už se všechno seběhlo rychle.

"Instinktivně jsem vyběhla, abych ochránila nejmladší dítě," říká. Dům mezitím zasáhla sudová bomba. "Pamatuji si jen, že když jsem pak otevřela oči, první jsem uslyšela pláč mých dětí a nad hlavou viděla lidi, kteří mě přišli zachránit z pod trosek," říká Om Abdo. Trosky jí vážně zranily obě nohy a složitá léčba nebyla v ostřelovaném Aleppu možná.

Nejsem šťastná, ale je to lepší, než nic

Abo Abdo proto vzal rodinu a rozhodl se utéct do Turecka. "Pašerákům jsem zaplatil 900 dolarů za to, že nás převedli. Do Gaziantepu jsme se dostali 28. května a žena pak v nemocnici strávila tři měsíce. Jednu nohu jí částečně amputovali" říká Abo Abdo. Po jejím uzdravení se rozhodli, že do uprchlického tábora nepůjdou. "Ženu by ranilo, kdyby jí pořád někdo musel nosit ze stanu na záchod před zraky všech uprchlíků. Není tam žádné soukromí," popisuje Abo Abdo.

Teď už několik měsíců žijí v polorozpadlé budově, kam doléhají zvuky z hlavní ulice. Bez dveří a oken jsou pro zloděje snadnou kořistí. "Našim příbuzným už tady ukradli pasy, to nejvzácnější, co máme. Mezi takovými živly nemohu rodinu dlouho nechat," říká Abo Abdo. "Já se toužím vrátit do Aleppa, mít zase vodu, elektřinu a posílat děti do školy," říká Om Abdo. Pak se na chvíli odmlčí, smutně se podívá a řekne: "Nejsem tu šťastná, ale je to lepší, než nic."

Konflikt v Sýrii v neděli načne svůj pátý rok a spolu s ním se každý den prohlubuje i největší humanitární krize současnosti. Více než 12,2 milionů Syřanů akutně potřebuje humanitární pomoc, přes 7,6 milionů lidí jsou uprchlíci ve vlastní zemi a dalších 3,8 milionů lidí uteklo za hranice.

Pomoc Člověka v tísni v Sýrii

Člověk v tísni od podzimu 2012 přímo pomohl 1,4 milionu lidí v Sýrii, dalším 1,2 milionu lidí pomohl nepřímo. Lidem poskytuje především potravinovou a materiální pomoc prostřednictvím poukázek. Podporuje školy a učitele nebo místní samosprávy, které se starají o svoz odpadu nebo opravy vodovodů.