LN: Syrské vdovy o Evropě nesní

Od začátku syrské války uplynou v neděli čtyři roky a turecký Gaziantep je stále zaplavený uprchlíky. I když se je turecké úřady snaží všechny nakrmit, mají někteří z nich hlad. A toužebnou vidinu návratu zatím nepřibližují ani poslední porážky teroristů z Islámského státu.

Dobrovolníci ze syrské neziskové organizace Menbar Alsam vyplňují s ženami podrobné dotazníky, v nichž jsou například kolonky věnované osudům jejich manželů – vdovy odpovídají na to, zda byli abiti, zatčeni nebo beze stopy zmizeli. Dobrovolníci mají nyní za úkol zaregistrovat na pět tisíc rodin, aby zjistili jejich situaci a mohli jim účelně pomoci. Jde převážně o ty chudší, kteří často přežívají jen z jídla, které dostanou ve vývařovnách provozovaných radnicí. Jedna z nich leží jen pár desítek metrů odtud. „Někdy máme hlad, jídlo nám mnohdy nestačí," naříká jedna z žen.

Kromě jídla a lékařské péče zajišťují úřady běžencům i bezplatnou lékařskou péči a často i ubytování, horší je to s pracovním uplatněním. Protože mají uprchlíci v Turecku oficiálně status hostů, nemají prakticky žádnou šanci nechat se legálně zaměstnat. Mnozí však pracují načerno, často na stavbách a v jiných hůře placených profesích, další si i přes úřední obstrukce rozjeli nějaký vlastní byznys.

V centru skoro dvoumilionového města tak rychle přibývá syrských restaurací i dalších podniků. „Běžná měsíční výplata se pohybuje mezi 600 a 700 lir (jedna lira je asi 10 Kč – pozn. red.), výjimkou ale není ani plat 400 lir,“ říká dobrovolník Abuliaman. Gaziantep přitom není nijak levné město – nájmy v centru se kvůli imigrantské vlně prudce zvýšily a oběd v restauraci vyjde na podobné peníze jako v Česku. Ve městě přitom žije uprchlíků drtivá většina, v táborech zůstávají jen tři desítky tisíc běženců.

V jedné z chudších čtvrtí města přežívá už dva a půl roku asi 40letá turkmenská žena, která sem utekla ze severosyrské metropole Aleppo. Rodné město musela opustit kvůli bombardování, jež se v Aleppu stalo každodenní realitou. V Gaziantepu žije se svými pěti dětmi v jedné místnosti, v níž je i kuchyně a toaleta, ale nestěžuje si. „Lidé mi hodně pomáhají, někdy dostanu i oblečení pro děti.“ Přiznává sice, že někdy jídlo chybí, vždy jí pak ale pomohou sousedé. Svého muže zřejmě ztratila – i když ve válce nebojoval, prostě zmizel. Kde se nachází, nikdo neví. Starosti má spíš s jedním ze synů, který je postižený. Aby mu mohla poskytnout potřebnou péči, potřebuje si obnovit turecký průkaz totožnosti. Stejně jako všichni ostatní oslovení běženci i tato žena počítá s tím, že se do rodné země po válce vrátí – v Turecku sice Syřané nalezli bezpečné útočiště, usadit se tu natrvalo ale nechtějí. Nesní ani o emigraci do Evropy.

Někteří lépe postavení uprchlíci sice zmiňují, že mají v Evropě příbuzné či známé, před nejistou budoucností a riskantní cestou ale dávají přednost jistotě a kulturní blízkosti sousední země. Mnozí z nich tu jsou už dlouho – vždyť v neděli 15. března uplynou už čtyři roky od začátku syrského konfliktu, který se stal největší světovou humanitární krizí současnosti: jen v sousedních zemích přebývají téměř čtyři miliony utečenců.

V samotném Gaziantepu přitom nejsou příliš cítit ani poslední úspěchy kurdských pešmergů v boji proti extremistům z takzvaného Islámského státu. Z hraničního města Kobani, o něž se dlouho bojovalo, totiž lidé utekli spíše do nedalekého města Suruç. Někteří z nich sice dojeli až do Gaziantepu, po návratu do Kobani ale nalezli své domy v troskách a museli se opět vrátit do Turecka. O Islámském státu, který plní první stránky evropských deníků, tu mluví jen málokdo. V Aleppu, odkud přichází většina zdejších běženců, totiž zuří boje mezi Asadovým režimem a opozičními rebely, kteří se ale k fanatikům z IS nehlásí.

Přesto se tu ale najdou i lidé, kteří utekli právě před IS. Jedním z nich je 40letý bývalý školní inspektor Ibrahim Abú Ymin, jenž bydlel v oblasti dnes ovládané džihádisty. Po vypuknutí syrské revoluce sice do ulic protestovat nešel, psal ale články proti režimu a před třemi lety kvůli tomu přišel o práci. Po příchodu IS si ho islamisté povolali k výslechu: zajímali se především o jeho vzdělání a také o to, zda není ve styku s opozičním hnutím. Druhý den raději utekl. Sedmnáct jeho příbuzných, kteří bojovali za syrskou svobodnou armádu, prý však islamisté povraždili.

Nyní se Abú Ymin věnuje pomoci se vzděláváním syrských dětí, v tom vidí své poslání. „Vzdělání je hlavní prioritou. Nesmíme dopustit, aby byly děti vyrůstající v Asadově režimu vzdělanější než ty ostatní, jinak režim vyhraje.“

K ukončení války by podle něj stačily dvě věci – aby Američané použili proti režimu i Islámskému státu rakety Patriot a aby zatlačili na Asada: „Když odcházela syrská armáda z Libanonu, šlo to. Když mu pak pohrozili kvůli chemickým zbraním, také se podřídil. Válka se dá ukončit za jediný den,“ tvrdí přesvědčeně. Jeho tvrzení ale realita posledních měsíců bohužel moc nenahrává.

Autor: Milan Rokos

Článek vyšel 13. března 2015 v Lidových novinách a přetiskujeme ho s lakavým svolením redakce.