Učitelé se výuky neslyšícího Ondry nezalekli. Posadili ho mezi zdravé děti

„Kde jste vzali divočáka?“ diví se paní učitelka. „Koupili jsme ho,“ odpoví chlapec.

Na první pohled zcela běžná situace. Na ten druhý – malý zázrak. Ondra totiž trpí na jednom uchu naprostou a na druhém praktickou hluchotou. Za to, že sedí v běžné školní třídě a baví se s učitelkou, vděčí ušnímu implantátu, vlastní píli, obětavosti rodičů a v neposlední řadě odvaze moštěnických učitelů.

Ondra se s hluchotou nenarodil. Když mu bylo rok a půl, prodělal zánět mozkových blan. Lékaři na pohotovosti si původně mysleli, že má jen zánět středního ucha. Ondrův stav se však zhoršil natolik, že musel být po operaci uší uveden do umělého spánku, ze kterého se probudil až po sedmi dnech. Tehdy nepoznával vlastní mámu a nebyl schopen žádného pohybu. Všechno se učil znovu. Až později přišli rodiče na to, že přišel o sluch.

„V nemocnici nám říkali, že se máme připravit na nejhorší. Po té hrůze, co jsme prožili, jsme vděční za to, že je dnes Ondra tady, chodí do školy, do pohybových her, do střeláku i na fotbal a chce se rozvíjet dál,“ těší se maminka Kateřina Kalovská z Ondrova vývoje.

Když se Kateřina Kalovská dozvěděla, že má hluché dítě, během několika měsíců se naučila znakový jazyk a se synem začala navštěvovat logopedy specializující se na neslyšící. Díky odborníkům v olomouckém speciálněpedagogickém centru a lidem z Centra pro dětský sluch Tamtam se začala zajímat také o kochleární implantát. „Jezdili jsme na psycho-rehabilitační pobyty, abychom se setkali s rodinami dětí, které mají stejný problém. Tam jsme viděli děti s implantátem, které mluvily. To nás motivovalo,“ vzpomíná Kateřina Kalovská. Ondra se svého ušního implantátu dočkal už ve třech letech, jen půl roku po zjištění diagnózy. Po operaci seděla maminka s Ondrou denně u zrcadla a učila jej vydávat první zvuky a hlásky. Procvičovali odhmaty, daktylografiku i znakovou řeč.

Integrace od tří let

Už od tří let se rodiče snažili Ondru integrovat. Čtyři dny v týdnu navštěvoval speciální mateř­skou školu a pátý den chodil do školky v Horní Moštěnici. Poměr se postupně překlápěl tak, že poslední rok před školou chodil už jen do běžné školky.

Která cesta je správná?

Před nástupem Ondry do školy řešila rodina dilema. Má Ondra nastoupit do speciální školy v Olomouci, kam se celá rodina bude muset přestěhovat s tím, že rodiče si taky budou hledat novou práci? Nebo zůstat doma a zkusit trnitější cestu – integraci do běžné základní školy? „Integrace nás lákala víc. I když na druhém stupni to už bude náročnější, myslím, že toto je pro Ondru správná cesta,“ tvrdí maminka Kateřina a vysvětluje: „Děti, které chodí do speciální školy, mají ještě další postižení – ať tělesné, nebo mentální. Ondra by tam byl král, ale nerozvíjel by se dál. Tady sice nikdy vynikat nebude, ale má tady více podnětů.“

Jak Danuše Petrášová, tak škola v Horní Moštěnici před Ondrou žádnou zkušenost s integrací těžce postiženého dítěte neměly. Ondrova třídní přiznává, že zpočátku měla obavy: „Nevěděla jsem vůbec, co to obnáší, nikdy jsem se s takto postiženým dítětem ve své praxi nesetkala. Hlavně jsem měla strach, že se s Ondrou nedorozumím.“ Pomohlo to, že s maminkou Ondry absolvovala několikadenní seminář, kde se dozvěděla, jak se s takto postiženými dětmi pracuje. Navíc Ondrova maminka učí na stejné škole.

Ve výuce má Ondra téměř stejné podmínky jako ostatní spolužáci. Až na drobnosti. „Těžko se učí zpaměti, takže třeba nové písničky a básničky mu dají hodně práce. Proto mu dávám za úkol naučit se jen dvě sloky,“ popisuje paní učitelka, která se v rámci integrace věnuje Ondrovi i jednu hodinu týdně mimo vyučování. „Opětovně se vracíme k pojmům, kterým nerozuměl v průběhu výuky, rozšiřujeme slovní zásobu za podpory vizualizace a dopředu se učíme některé nové pojmy, aby se pak v hodině lépe orientoval. Procvičujeme také správný slovosled ve větě, správné tvoření koncovek u podstatných jmen, přídavných jmen a sloves, správné používání zájmen, předložek a spojek ve větě. Dbáme na správnou artikulaci hlásek ve slovech a provádíme různá reedukační cvičení,“ uvádí Danuše Petrášová.

Radost rodičů i odborníků

Ondra dělá radost nejen svým rodičům, ale taky Alexandře Tiché z olomouckého speciálněpedagogického centra pro sluchově postižené, která má chlapce v odborné péči. „Jsem ráda, že integrace Ondry  probíhá úspěšně. Díky  běžné základní škole se pohybuje v  přirozeném sociálním prostředí, které mu významně pomáhá rozvíjet jeho komunikační  schopnosti  a dovednosti,“ říká speciální pedagožka, která pravidelně navštěvuje Ondrovu školu. „Jsou na něj kladeny přece jen vyšší nároky, než by tomu bylo ve speciální škole.  Je však nutné podotknout, že Ondra patří mezi velmi dobré uživatele kochleárního implantátu,“ dodává.

Cenná praxe do Katalogu

Zkušenosti paní učitelky i Ondrovy maminky se velmi pravděpodobně objeví v Katalogu podpůrných opatření, který vzniká na Univerzitě Palackého. Manuál, který má při práci se znevýhodněnými dětmi radit učitelům na všech druzích škol, mají obě možnost připomínkovat v oblasti dětí se sluchovou vadou. „Myslím, že Katalog hodně pomůže hlavně učitelům, kteří nikdy nepřišli do styku se sluchově postiženým. Nikdy neví, kdy se s takovým žákem setkají. Integrací je teď čím dál víc,“ myslí si Kateřina Kalovská.

Článek vyšel ve čtvrtém čísle časopisu Škola all inclusive, který vznikl ve spolupráci Univerzity Palackého a Vzdělávacího programu Varianty v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR podpořeného z ESF a státního rozpočtu ČR.