V Člověku v tísni mám možnost dělat to, co mě baví.

Mohla by ses, Domčo, prosím představit?

Lépe než pár úvodních slov mě, doufejme, představí následující rozhovor.

Dobrá tedy. Jaká je tvá pracovní pozice pro Člověka v tísni a jak dlouho se jí věnuješ?

Pracuji v Kulturně komunitním centru na Smíchově, kde spolu s dalšími dvěma kolegyněmi vedeme nebo organizujeme volnočasové vzdělávací aktivity určené pro děti a mladistvé. Program se snažíme mít rozmanitý. Nedávno jsme zde například otevřely, ve spolupráci s dobrovolnicí Marietou, tvůrčí filmovou dílnu, kde si děti zkouší veškeré činnosti týkající se filmového a televizního natáčení, od tvorby scénáře po práci s kamerou či herectví.

Mezi kolegy/němi aspiruji na rekordmanku v počtu návratů do Člověka v tísni. Jako zaměstnankyně jsem nastupovala už potřetí (nepočítaje dávné brigády v jiných sekcích ČvT). Na pražské pobočce PSI (Programů sociální integrace) jsem začínala jako dobrovolnice, načež jsem se díky navazující stáži stala koordinátorkou individuálního a skupinového doučování. Spolupracovala jsem rovněž na projektu divadla utlačovaných a po absolvování bakaláře jsem přičichla k terénní sociální práci. Nyní jsem se do Člověka v tísni vrátila po bezmála dvou letech a na pozici komunitní pracovnice působím čtvrtým měsícem.

Baví tě to? Pokud ano, proč zrovna tato pozice?

Samozřejmě, a jsem vděčná, že mám tu možnost dělat to, co mě baví. Práce s dětmi mě naplňuje zejména díky jejich otevřenosti, kreativitě a energii. Člověk by si měl tuto „dětskou energii“ zachovávat, jak je to jenom možné. Považuji ji důležitou pro seberozvoj i rozvoj společnosti jako takové.

Můžeš popsat svůj běžný pracovní den?

Můj pracovní den je kombinací práce v Kulturně komunitním centru, lektorování vzdělávacích programů v Centru současného umění DOX, nárazových prací na všemožných dalších projektech a přemýšlení, že už bych vážně měla začít psát diplomku.

Bez čeho si svůj den neumíš představit?

Vzhledem k mé obsedantně kompulzivní poruše se snažím jakékoli rituály spíše nabourávat než ukotvovat. S tím souvisí i snaha o to nemít nic, bez čeho bych si nemohla představit den.

Co ráda děláš ve svém volném čase?

Ve svém volném čase se zejména věnuji různým sociálně, environmentálně nebo umělecky angažovaným činnostem. Také ráda trávím čas s přáteli a rodinou, prozkoumávám opuštěné budovy nebo jezdím na skatu. Ideální je, když jde vše zkombinovat dohromady.

No a mým dlouhodobým zájmem je hudba, od její tvorby, po její analýzu či poslech.

Máš nějaké motto, kterým se v životě řídíš?

Žádné motto nemám. Asi mi přijde příliš svazující mít nějaký výrok jakožto „základní životní myšlenku“ nebo východisko. Myslím si, že jedním mottem nikdy nelze uchopit komplexnost uvažování či jednání.

Dala bys čtenářům tip na nějakou knihu či film, který tě poslední dobou zaujal?

Naposledy jsem četla Hanu od Aleny Mornštajnové. Je to skvělá kniha o děsivých událostech a o tématu viny, které ve mně v posledních letech velmi rezonuje.

Co se týče filmu, tak to byl dokument Everything Must Fall (Tohle všechno musí skončit, Rehad Desai) o jihoafrickém studentském hnutí, které přerostlo v celonárodní protesty proti společenské nerovnosti. 

Moc díky za tvé odpovědi! :)