V Člověku v tísni se mísí nadšení s dobrou organizací práce a profesionalitou, říká Alžběta Stropnická

Publikováno: 24. 3. 2015 Doba čtení: 6 minut
V Člověku v tísni se mísí nadšení s dobrou organizací práce a profesionalitou, říká Alžběta Stropnická
©

Do Srbska se nikdy podívat nechtěla, avšak nyní v něm již několik měsíců žije. „Nabídnutý projekt byl pro mě natolik zajímavý, že jsem si řekla, proč to nezkusit,“ objasňuje Alžběta Stropnická, co jí vedlo k tomu se přesťehovat do této balkánské země a vést v současné době nejmenší zahraniční misi Člověka v tísni. Pokud vás její povídání zaujme, přečtěte si také, jak se žije Češkám v Etiopii, Kongu, na Filipínách a v Barmě.

V současné době vedete misi v Srbsku. Jak dlouho tam již pracujete a co jste dělala před tím?

V Srbsku jsem osm měsíců, máme tu malou misi, jen tři místní zaměstnanci a já. Pro Člověka v tísni jsem začala pracovat jako dobrovolník už při vysoké škole, tuším v roce 2006. Studovala jsem tehdy bakalářský obor Studium humanitní vzdělanosti a měla jsem chuť si vedle té spousty teoretických znalostí ze školy vyzkoušet i něco praktického. Začala jsem doučovat holčičku ze sociálně vyloučeného prostředí, a tak se mi to zalíbilo, že jsem po dvou letech dobrovolničení do Tísně nastoupila na plný úvazek jako koordinátor vzdělávacích aktivit v Neratovicích. Tam jsem vzdržela více než tři roky a stihla přitom vystudovat Řízení a supervizi v sociálních a zdravotnických zařízeních. Poté jsem strávila rok v Mongolsku, kde jsem pracovala pro UNICEF jako Gender Officer. Po návratu do Česka jsem vedla program globálního rozvojového vzdělávání v Charitě ČR, ale táhlo mě to zase ven, a tak jsem se ocitla v Srbsku.   

Co vás na práci v humanitárním a rozvojovém sektoru baví?

Pro práci v neziskovém sektoru jsem se asi narodila a nějak už si nedovedu představit, že bych dělala něco jiného - chyběla by mi ta přidaná hodnota. Konkrétně na Člověku v tísni mi vyhovuje, že se tu mísí nadšení lidí s dobrou organizací práce a profesionalitou.

Na mé současné pozici mě asi nejvíc baví práce s lidmi, ať už mluvíme o příjemcích pomoci, zaměstnancích partnera nebo místních spolupracovnících. Je skvělé vidět, že i přes rozdílnost názorů, kultur nebo náboženství se lidé nakonec mohou domluvit a společně podpořit ty, kteří to nejvíc potřebují. Důležitou součástí mé práce je budování kapacit lidí okolo mě, protože oni jsou ti, kteří v zemi zůstanou a budou v práci pokračovat, až Člověk v tísni odejde. Stejně tak se ale od všech těch lidí kolem sebe učím, což je příležitost, která se vám v pražské kanceláři naskytne jen těžko. A samozřejmě mě baví ten adrenalin, výzvy a nepředvídatelné situace, i když jsou to současně věci, na které nejčastěji nadávám.    

Naplnil pobyt v Srbsku vaše očekávání, nebo bylo něco, co vás překvapilo či zaskočilo?

Upřímně řečeno Srbsko nebylo na mém seznamu zemí, kam jsem se chtěla podívat, natož se tam na několik let přestěhovat. Současný projekt byl ale natolik zajímavý, že jsem si řekla, proč to nezkusit. Moc informací o zemi jsem před odjezdem neměla, tudíž ani žádná velká očekávání. Po příjezdu na místo mě asi nejvíc zaskočil život na malém městě. V Česku jsem žila v Českých Budějovicích, a potom několik let v Praze, v Mongolsku pak ve více než milionovém Ulánbátaru. Nic z toho se se sedmitisícovým Petrovcem na Mlavi, kde žiju teď, nedá srovnat. Vládne tu pravá maloměstská atmosféra, a to s sebou přináší mnohá dobrodružství, na které holka z velkoměsta není připravená - sekáním dřeva počínaje a všudypřítomnými drby konče.

Co se projektu týče, překvapily mě podmínky, ve kterých klienti srbských ústavů pro mentálně postižené musejí žít. Na první pohled to nevypadá nijak dramaticky, ale jak postupně pronikáte do podstaty věci, zjišťujete, jak moc je situace vážná a jak moc jsou porušována jejich základní lidská práva. Můj tým má kancelář přímo v budově ústavu, takže se s klienty potkáváme každý den, každý den posloucháme jejich příběhy, problémy a touhy, a to je pro mě někdy emočné dost náročné.

Jak se liší život v Srbsku a v České republice? Jsou si naše kultury spíše podobné, nebo převažují rozdíly?

Obecně vzato jsou lidé na celém světě vlastně stejní, takže prožívají podobné radosti i strasti. Srbové a Češi mají navíc společné slovanské kořeny, kulturní rozdíly tedy nejsou nijak markantní.

Srbové jsou hodně vztahově orientovaní, sounáležitost rodiny, přátel a místní komunity je pro ně důležitá. Stejně jako Češi, i Srbové rádi u piva nadávají na politiku. V současné době se hodně řeší vztahy mezi Srbskem a Ruskem a Srbskem a Evropskou unií a špatná ekonomická situace v zemi. Před pár mésíci přišli státní zaměstnanci o deset procent platu, což všechny dost zasáhlo. I přes nedostatek peněz se ale místní lidé dovedou bavit - časté jsou různé rodinné či církevní oslavy, nebo se prostě jen jde v pátek večer do hospody, poslechnout si místní muziku a poklábosit si s kamarády a sousedy.

Jak vás Srbové přijali mezi sebe? S jakými společenskými a kulturními rozdíly jste se musela vyrovnat?

S přijetím jsem problémy neměla, Srbové jsou velmi přátelští, vstřícní a pohostinní. Ze začátku byl největší problém s jazykem, protože jsem do Petrovce přijela bez znalosti jediného srbského slova a téměř nikdo tady nemluvil anglicky. Brzo jsem ale našla pár lidí, kteří byli schopni a ochotni mluvit anglicky, ti mě představili svým přátelům a ze začátku překládali vše, co bylo potřeba. Dneska už se srbsky domluvím celkem obstojně a většina mých místních kamarádů se také zlepšila v angličtině, takže jazykový problém odpadnul.

Vzhledem k tomu, že tu nejsou žádní jiní expati (kromě tří afrických fotbalistů, hrajících za místní tým, a několika Číňanů, kteří si tu otevřeli obchody), je interakce s místními naprosto nezbytná. Někdy mi chybí někdo zvenčí, s kým bych si mohla na Srbsko zanadávat, na druhou stranu se ale po pár měsících citím jako rovnocenný člen místní komunity, v což jsem při svém příjezdu na misi ani nedoufala.

Jak jde práce na zahraničních misích kombinovat s rodinným životem? A jak na misi trávíte volný čas, je-li nějaký?

S rodinou jsem v kontaktu hlavně pres email a Skype a dalo by se říct, ze možná i častěji nebo intenzivněji nez v doma v Česku. Myslím, že moje rodina pořád úplně nechápe, co mě vede k tomuhle kočovnému způsobu života, ale snaží se to respektovat. Pro mámu s tátou je výhra, že Srbsko je bezpečná země, myslím, že se děsili, že odjedu třeba do Afghánistánu nebo Iráku.

Babička s dědou jsou zase pyšní, že se o mě při příležitosti otevírání chráněného bydlení psalo v srbských médiích. Každý si nakonec najde něco, co ho potěší, i když mými největšími fanoušky pořád zůstávají mojí tři mladší sourozenci. Ti, myslím, jsou na mě opravdu pyšní a chlubí se svojí šílenou sestrou před kamarády.

Co se misijního volného času týče, jsou možnosti našeho maloměsta dost omezené. Jednou za čas sem dorazí mobilní kino, ale jinak je to hlavně o tom, ze můžete jít do hospody na pivo nebo k někomu domů na návstěvu. Za kulturou se dá jet do Bělehradu, který je asi dvě hodiny cesty autem, ale často se mi stává, že o víkendu buď pracuju, nebo jsem tak unavená, že se mi nikam cestovat nechce. Těším se na léto, spousta mých kamarádů slibuje, že přijede na návstěvu, tak budeme vyrážet po výletech. Jinak ve volnem čase hodně vařím, to je pro mě největší relax.

Autor: Jan Blinka