V obrazech: Školy se na Ukrajině proměnily v provizorní domovy pro vnitřní uprchlíky

V obrazech: Školy se na Ukrajině proměnily v provizorní domovy pro vnitřní uprchlíky

Publikováno: 26. 4. 2022 Doba čtení: 4 minuty

Když se výuka na Ukrajině 24. února přesunula do online prostředí, vzdělávací instituce se změnily v provizorní domovy pro uprchlíky z jiných částí země. Třídy se zaplnily matracemi a lůžkovinami. Ze sportovních hal se staly sklady potravin, hygienických potřeb a chodby připomínají bazary s darovaným oblečením a hračkami.

Střední škola v Drohobyči ve Lvovské oblasti poskytuje dočasné ubytování pro 150 lidí. Někteří zde zůstávají jen jednu nebo dvě noci, než se přesunou do většího bezpečí mimo Ukrajinu, někdo hledá bezpečnější a pohodlnější bydlení a někteří žijí v nejistotě. Nemohou ze země odejít, ale ani se vrátit domů.

„Je tu hodně mužů, protože ženy odešly do zahraničí a muži se nemají kam vrátit," vysvětluje Oksana Machyšinová, ředitelka sociálních služeb v Drohobyči. Podle ukrajinských zákonů muži ve věku 18-60 let nemohou opustit zemi a musí se registrovat, aby mohli být případně povoláni do armády.

V malém městě, jako je Drohobyč, zatím není pro tak velký příliv lidí práce (ve městě a okolních vesnicích je v současnosti asi 6000 vnitřních uprchlíků). Většina se snaží dobrovolničit, aby se zabavili, říká Machyšinová.

Maksim Mohamed nedávno odpoledne pomáhal vykládat dodávku lůžkovin a matrací. „Samozřejmě pomáhám kdykoliv mohu," říká. „Mám svědomí a jsme tady za cizí peníze."       

Mohamed z Charkova utíkal před válkou už podruhé. Je napůl Jemenec a napůl Ukrajinec. Z Jemenu utekl se svou matkou, když mu bylo 11 let.

„Vzpomínám si na sirény a mámu, jak křičela, že musíme utéct a na hlasité výbuchy. Hodně jsme tam toho za sebou nechali", vypráví. „Odjížděli jsme ve spěchu a hluku a já byl malý a vyděšený."

Teď je mu 31 let. Když začala válka žil a pracoval v Charkově. Po dvanácti dnech ostřelování ve městě docházely léky a potraviny. Když bomba zasáhla nedalekou továrnu a doma se mu roztřásla okna, popadl tašku, šel na nádraží a pvním vlakem odjel. V Drohobyči se ocitl díky člověku, se kterým se seznámil ve vlaku a který mu poradil, že by tu mohl najít nocleh.

Klub v Charkově, kde Maksim pracoval jako systémový administrátor už neexistuje. Stejně tak jeho byt ve městě Krupets, které je od prvních týdnů války okupováno Ruskem. „Velmi pochybuji, že se do něj někdy vrátím," říká. „Už jsem se s ním v duchu rozloučil."

Nyní přebývá ve sdílené učebně dějepisu s několika dalšími uprchlíky. Je mezi nimi i Nikita Badanov, který je také z Charkova. Maksim má ve Francii příbuzné, kteří mu nabídlí, aby se k nim přestěhoval, ale s ukrajinským pasem (jeho jemenský pas má jeho otec stále v Jemenu) nemohl opustit zemi.

Takže jen čekám, snažím se nepanikařit a doufám v to nejlepší," dodává.

Nikita, 23letý student také čeká. Do Drohobyče přijel v naději, že se ubytuje u vzdálených příbuzných s nimiž nebyl léta v kontaktu. Zjistil ale, že odjeli do zahraničí, a tak našel útočiště ve škole. Jeho matka a prarodiče jsou stále v Charkově, ale není bezpečné se tam vracet - město je stále denně ostřelováno.

„Všichni chceme žít stabilní životy a ne takhle", říká, „ale nemáme moc možností - buď být tady, nebo v Charkově. Takže tu dál zůstáváme."

V učebně matematiky sedí tříčlenná rodina - Svitlana Synitsová s dcerou Viktorií (6 let) a Veronikou (2 roky), které po třech týdnech opustily obléhaný Černigov. Byly bez vody, elektřiny a topení a v noci se ukrývaly ve sklepě. Z města se jim podařilo uprchnout až na druhý pokus s pomocí dobrovolníků, kteří do města přivezli léky.

Svitlanin manžel zůstal v Černigovu. Svitlana se stále nemůže vzpamatovat z posledních zážitků a nedokáže přemýšlet o tom, co bude dál, i když jí byla nabídnuta možnost odjet do Itálie nebo Španělska.  

Škola, není to nejpohodlnější místo, kde se dá bydlet. Je tu málo soukromí a na záchody se stojí fronty. „Ale po třech týdnech ve sklepě je to čistá radost“, dodává. 


Někteří uprchlíci se již vracejí do měst jako Kyjev, odkud se ruské jednotky prozatím stáhly. Ovšem stále více lidí prchá z východní Ukrajiny a města jako Drohobyč přemýšlejí, jak se s takovým přílivem lidí, kteří se nemají kam vrátit vypořádat.

„Už je to měsíc a teď musíme myslet na budoucnost, musíme přemýšlet o tom, kde budou ti lidé žít," vysvětluje Machyšinová. „Školy jsou plné. Zpočátku většina lidí zůstávala jen dva nebo tři dny. Ti, kteří přicházejí teď tady zůstávají, takže pro ně potřebujeme ubytování." Městská rada už podle ní vyčlenila pozemky a zvažuje, jak modulární bydlení financovat. 
 


Člověk v tísni dále podporuje kolektivní centra, kam dodává matrace, ložní prádlo, přikrývky a vybavení, aby pomohl těm, kteří v Drohobyči hledají bezpečí.

Autor: People in Need