V ústavu jsem bez jakýchkoliv práv strávil 21 let. „Konečně mohu pracovat a začít žít svůj život,“ říká Srb Nebojša

Publikováno: 30. 9. 2015 Doba čtení: 5 minut
V ústavu jsem bez jakýchkoliv práv strávil 21 let. „Konečně mohu pracovat a začít žít svůj život,“ říká Srb Nebojša
©

Dnešek je pro Nebojšu zvláštním dnem. „Jdu se přihlásit na Úřad práce. A chci tam jít sám.  Věřím, že teď už doprovod nepotřebuju,“ říká Nebojša Martinović, který před pár dny oslavil třiačtyřicáté narozeniny a teprve dnes, poprvé v životě, může začít uplatňovat svá základní lidská práva – pracovat a vydělávat vlastní peníze.

Už 21 let je Nebojša klientem ústavu „Gvozden Jovančićević“ v srbské vesnici Veliki Popovac pro dospělé a seniory. Tato instituce se stará o lidi s mentálním postižením. Z nedávného zjištění vyplývá, že běžnou praxí srbských soudů bylo plně zbavovat většinu klientů v ústavech sociální péče způsobilosti k právním úkonům.

Nemít svéprávnost v praxi znamená následující: člověk si nemůže vybrat kde a s kým bude žít, nemůže podepisovat žádnou smlouvu, nemůže disponovat majetkem a nemůže ani nakupovat zboží nad určitou peněžní hodnotu. Je zbaven hlasovacího práva, nemá nárok vybrat si svého lékaře, nemůže se oženit či vdát a ani se věnovat dobrovolnické činnosti. Zkrátka se nemůže rozhodovat o vlastním životě. Z právního hlediska má taková osoba práva na úrovni 14tiletého dítěte, za něhož ještě rozhodují poručníci.

Za sebe si chci nést odpovědnost sám

„Být zodpovědný za svůj život, za vlastní činy, je pro mě důležité. Mám přece vlastní hlavu. Také chci pracovat. Získat práci bez svéprávnosti je těžké. I kdyby mi ji někdo chtěl dát, neudělá to, protože nebude riskovat a zaměstnávat někoho, kdo nemá žádné pravomoci,“ vysvětluje Nebojša.

O tom, jestli někdo bude zbaven způsobilosti k právním úkonům, rozhoduje soud na základě lékařských posudků. Ty odhalí, pokud člověk není schopen racionálně se rozhodovat, především z důvodu omezené mentální či intelektuální schopnosti. Kromě plného odebrání svéprávnosti je zde další varianta – částečné odebrání způsobilosti k právním úkonům. V praxi to znamená, že takoví lidé se v určitých oblastech života rozhodují samostatně a v těch ostatních to za ně dělají poručníci. Po přezkoumání soudních postupů v Srbsku však vyšlo najevo, že v 87 % případů soudci nikdy s člověkem, o jehož způsobilosti k právním úkonům rozhodují, osobně nepřišli do kontaktu. Nicméně situace se zlepšuje a Nebojšův případ je toho důkazem.

Bylo to zvláštní, nikdy předtím jsem nebyl u soudu. Bylo to pro mě poprvé. Soudce mě vyzval a já jsem mu řekl, že bych chtěl zase být způsobilý, ale že nevím, jestli to je možné. A když bylo po všem, radoval jsem se,“ popisuje Nebojša Martinović, který byl v březnu 2015 soudem v Petrovac na Mlavi uznán částečně právně způsobilým.

 A věci se najednou daly do pohybu. „Když jsem si chtěl koupit notebook, mobil, rádio, vůbec se mi nelíbilo mít u toho poručníka, který to za mě všechno vyřizuje. Umím si poradit. Když jsem žil v ústavu, zaměstnanci mi důvěřovali. Dopoledne jsem pracoval jako vrátný, doručoval jsem poštu, pouštěl jsem hudbu do repráků. Ta technologická zařízení miluju, miluju je mít. Právě teď mám v plánu koupit si u Zokiho notebook,“ těší se Nebojša.

A co reakce okolí? „Nebojša je velký sympaťák. Má takový přátelský postoj k lidem. Je vždycky připravený vypálit nějaký vtípek. Už v době, kdy byl Nebojša  klientem ústavu a nákupy šly přes jeho poručníka, dovolovali jsme mu nakupovat na splátky do té nejvyšší možné míry. Naším zákazníkem je už pár let a vždycky se snažíme mu poskytovat nejlepší služby, takové, které poskytujeme všem našim zákazníkům,“ říká Zoran Vladisavljević Zoka, majitel obchodu s elektronikou v Petrovaci na Mlavi.

Změnu přinesl projekt Člověka v tísni

Teď, když má Nebojša jen částečné omezení způsobilosti k právním úkonům, už nakupuje sám. Je už také zaregistrovaný i na Úřadu práce a doufá, že zaměstnání si najde co nejdříve a že pak si koupí ten notebook. Všechno tohle znamená v jeho životě ohromnou změnu. A celé to začalo v červnu loňského roku, kdy se ústav Veliki Popovac rozhodl zapojit do projektu Člověka v tísni. Projekt se zaměřuje na transformaci ústavů a sociální začleňování lidí s mentálním postižením.

Díky projektu s názvem „Getting a Life“ se Nebojša odstěhoval ze svého pokoje v ústavu do domu Na půl cesty - ten slouží jako přestupní stanice pro klienty, kteří směřují ze života v ústavu do života ve společnosti. Podstatou je, aby lidé s mentálním postižením byli schopni se z ústavu přestěhovat do domů či bytů, kde by tak - s profesionální podporou asistentů - mohli získat mnohem větší nezávislost v rozhodování a organizaci svých životů.

„Getting a Life“, je součástí většího projektu „Open Arms“, který je podporován srbským Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem zdravotnictví a financován Evropskou unií. Nebojša a s ním i dalších devatenáct bývalých klientů ústavu tak mají konečně šanci okusit, jaké to je žít se všemi právy a povinnostmi, které s sebou běžný život ve společnosti přináší.

Rodiče o mně nechtějí ani slyšet

„Ve svém novém domově jsem šťastný. Ale nemusel bych být ani tady, kdyby se kdysi býval našel někdo, kdo by se o mě mohl postarat. Žil jsem v Bělehradě jen s babičkou, ona byla můj poručník. Moje matka se mě vzdala. Nikdy mě ani nechtěla. Dlouho jsem o ní neslyšel a ani nechci. Dokonce proti mně obrátila i mou sestru, takže ani ta mě nikdy nepřijde navštívit,“ vypráví Nebojša. „To poslední, co vím o svém otci je, že se ptal na mém Odboru sociálních věcí: Jak to, že ten pes ještě nezemřel? Můj otec a matka si myslí, že jsem bastard. Myslím, že to znamená být odmítaný lidmi, každý vás ignoruje. Ale já si myslím, že v mém životě se mi toho podařilo hodně,“ dodává.

Naštěstí do jeho života přišla významná změna. „Myslel jsem, že když žiju v ústavu, tak nemám žádná práva. Právě proto pro mě tenhle projekt hodně znamená. Hodně jsem se naučil a řekl bych, že jsem teď chytřejší. Předtím jsem o právní způsobilosti neměl ponětí, například jsem nevěděl, že kvůli tomu nemůžu pracovat. Můj život je někdy sice trochu hořký, ale vydal jsem se správným směrem. No a třeba si tohle přečte někdo, kdo dá mi šanci pracovat.“

Autor: Jasna Glišić