V ústavu jsem nepotřebovala umět číst. Teď žiju ve vlastním domě, tak se to musím naučit, říká Andja

V ústavu jsem nepotřebovala umět číst. Teď žiju ve vlastním domě, tak se to musím naučit, říká Andja

29. 6. 2016

Zkuste si představit, že namísto známých písmen tvořících smysluplná slova, vidíte jen shluk nic neříkajících řádků. Takto se cítí šestačtyřicetiletá Andja Postolović pokaždé, když vidí jakýkoliv nápis.

Andja je klientkou rezidenčního ústavu Gvozden Jovančićević v srbské vesničce Veliký Popovec, kde pečují o lidi s mentálním postižením. Andja sem přišla před třemi lety a ještě před dvěma měsíci uměla napsat jenom písmena, ze kterých se skládá její jméno. Před příchodem do ústavu žila v předměstské čtvrti Bělehradu Grocca. Bydlela tam s manželem a rodinou a starala se o domácnost a děti.

„Mám jednoho syna a tři dcery. Můj manžel hodně pil. Když jsem byla ještě v nemocnici po porodu nejmladší dcery, přišli lidi ze sociálky, vzali mi ji a odvedli mě do ústavu ve Velikém Popovci. Jediné, co mi po ní zbylo, byla její košilka. Nechtěla jsem odejít a velmi jsem tenkrát plakala,“ říká Andja a rukou si při tom otírá slzami zalité oči.

Andja proti tomu ale nemohla nic dělat, protože byla zbavena svéprávnosti. Tak je tomu u většiny lidí žijících v ústavech sociální péče. Z právního hlediska má osoba zbavená svéprávnosti stejná práva a povinnosti jako čtrnáctileté dítě - ve všem za ní rozhoduje opatrovník.

Jak plynul čas, začala si Andja na nové prostředí zvykat. Mezi ostatními klienty ústavu si našla pár přátel a zodpovídala za úklid kanceláří a chodeb v budově. „Na začátku to bylo těžké, ale zvykla jsem si. Nakonec to nebylo tak zlé. Potkala jsem tu Sladjana. Stal se z nás pár a trávili jsme spolu hodně času. Každý den jsme pili kávu a povídali si. Když jsem se dozvěděla, že se stěhujeme do obce Veliko Gradište, byla jsem tak šťastná,“ popisuje s úsměvem Andja.

“Skutečný život” ve Veliko Gradište

Andja byla jednou z dvacítky klientů z  ústavu Gvozden Jovančićević, kteří se zapojili do projektu s názvem “Skutečný život“ (Getting a life) zabývajícím se deinstitucionalizací a sociálním začleňováním lidí s mentálním postižením do běžné společnosti. Díky tomuto projektu, který vede Člověk v tísni za podpory Evropské unie, se v březnu 2015 Andja, Sladjan a čtyři další klienti odstěhovali do 60 kilometrů vzdáleného města Veliko Gradište.

S pomocí asistentů, místní samosprávy a lidí z města mohou teď klienti samostatněji rozhodovat o svých životech a o tom, co je pro ně opravdu důležité.  „Když jsem žila v ústavu, nepotřebovala jsem umět číst, protože tu byli pracovníci, kteří to mohli udělat za mě. Ale teď, když bydlím ve svém domě, tak se to musím naučit. Dokážu se o všechno postarat sama, a tak mi to také více vyhovuje,“ říká Andja.

UNESCO zdůrazňuje fakt, že gramotnost je jedním ze základních lidských práv a také je základem celoživotního učení. Má zcela zásadní význam pro osobní i společenský rozvoj každého člověka a může mu doslova změnit život. Pro jednotlivce, rodiny a také společnosti je významným nástrojem ke zlepšování zdraví, příjmů i vztahu k okolnímu světu. 

V Srbsku je ale bohužel negramotnost ještě pořád velkým problémem. Podle průzkumu zveřejněného Ministerstvem školství v roce 2014 je 17 procent obyvatel Srbska negramotných, z čehož tvoří 80 procent ženy. Situace je ještě horší mezi mladými obyvateli ústavů, kteří nemají tolik příležitostí procvičovat si čtení a psaní, jako jiní lidé.

Gramotnost je cesta k začlenění se do společnosti

Fakt, že schopnost číst a psát výrazně zvyšuje kvalitu života a je jedním z hlavních předpokladů pro začlenění do společnosti, se potvrdil hned po přestěhovaní klientů z ústavu do chráněného bydlení. Projekt “Skutečný život” lidi s mentálním postižením připravil a dlouhodobě podporoval. Všichni klienti měli možnost zúčastnit se kurzu čtení a psaní vedeným učitelkou Živoslavkou Lolou Ilić.

“Andja byla nejprve schopná poznat pouze písmena A a B. Stěží napsala své křestní jméno a rozhodně se odmítala naučit další písmena. Neustále opakovala, že ona už není dítě, aby musela chodit do školy. Podařilo se nám ji ale přesvědčit, aby to alespoň zkusila. Čím více toho postupem času uměla, tím víc ji narůstalo sebevědomí,“ popisuje Živoslavka Lola Ilić. “Dnes už je Andja schopná napsat čitelným rukopisem jednoduchá krátká slova. Je před námi stále ještě hodně práce, než budeme moci zodpovědně říct, že Andja umí číst a psát, ale zlepšuje se každým dnem,” dodává.

Andja má sice za sebou čtyři ročníky základní školy, všechna písmena ale zapomněla. „Když přišla Lola, nechtěla jsem se učit číst a psát. Bála jsme se a myslela jsem si, že když nic neumím, bude na mě učitelka křičet. Pak jsem ale zjistila, že je moc hodná. Na všechno mi dává dost času, takže to pak není až tak těžké. Teď dokonce mohu pomáhat Sladjanovi, když neví, jak má něco napsat,“ vysvětluje usmívající se Andja.

Chci napsat dopis svým dětem

Před několika měsíci začala Andja pracovat pro správu městských parků ve Velikem Gradišti, kde vykonává úklidové práce a údržbu zeleně. Zametá cestičky v parku, sbírá odpadky a zalévá rostliny. „Nemůžete si vyzvednout výplatu, pokud se neumíte podepsat. Když si chcete zažádat o občanku, také po vás chtějí podpis. A navíc je vždy dobré vědět, co je v papírech napsáno, když je podpeisujete,“ odpovídá, proč je pro ni důležité být gramotná.  

“Když přijdu domů z práce, dívám se na televizi, piju kávu se svým přítelem, nebo se jdu projít kolem Dunaje. Veliko Gradište je nejlepší město na světě. Začala jsem pomáhat s úklidem v knihovně. Všichni jsou na mě velmi milí. A dokonce, pokaždé když tam jdu, čeká na mě šálek kávy. Přijali mě velmi dobře. Je ostuda, jít do knihovny a neumět číst a psát,“ říká Andja.

Tento projekt Člověka v tísni je součástí širšího projektu “Open Arms“ financovaného Evropskou unií, který podporovalo i srbské Ministerstvo práce, veteránů a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví. Díky této podpoře se kromě původních šesti klientů odstěhovalo do nových domovů dalších 12 lidí. Šest z nich žije v chráněném bydlení v Petrovacu na Mlavi a dalších osm v tzv. Domě na půl cesty ve vesnici Veliký Popovec, kde se učí samostatnosti a připravují se na život mimo ústav.

Andja by ráda navštívila klienty, kteří bydlí v Petrovacu na Mlavi, a chce tam dojet úplně sama! Musí proto ale ještě trochu víc zapracovat na svých čtenářských dovednostech. „Čtení je moc důležité, když chcete někam dojet autobusem – musíte si na autobuse umět přečíst nápis, kam jede,“ vysvětluje Andja. „Psaní je pro mě důležité také proto, že chci napsat dopis svým dětem. Chci, aby mě jednou navštívily, pokud je jejich opatrovníci pustí. Vezmu je na hřiště a budu jim číst pohádky. Proto je pro mě gramotnost tak důležitá,“ dodává.

Autor: Jasna Glišić