"V Zambii jsem jako doma, kulturní šok zažívám spíš v Česku," říká Zuzana Filipová

Kdy jsi poprvé navštívila Afriku?

Poprvé… to bylo v roce 2010. Letěla jsem do Ugandy s mým tehdejším přítelem, který studoval africká studia. Věnoval se projektovému managementu a odjakživa chtěl dělat humanitární a rozvojovou pomoc. Zatímco já jsem chtěla spíš do Asie a do Afriky mě to vůbec netáhlo. Jela jsem se za ním nejdřív podívat na tři týdny na výlet. V Česku jsem si pak dodělala bakaláře a letěla zpět do Ugandy, kam jsem se odstěhovala na celý rok.

Jaké byly začátky v Ugandě, co jsi tam dělala?

Nejdřív jsem si sehnala v Kampale na tři měsíce stáž od Charity Praha. Pak jsem začala pracovat jako projektová manažerka pro italskou neziskovou organizaci působící nedaleko od Jižního Súdánu. To pro mě byla v té době veliká výzva. Projektový management jsem nestudovala, takže to bylo, jako když vás hodí do vody. Navíc jsem tehdy ještě měla ze všeho docela strach. Doma mě všichni strašili, jak to bude v Ugandě nebezpečné a že určitě chytím nějaké strašné nemoci. Časem jsem ale pochopila, že to bylo přehnané. A nyní se cítím v Africe dokonce bezpečněji než v Česku.

Vzpomeneš si ještě na úplně první dojmy z Afriky?

Když jsem ve 3 ráno v Kampale vystoupila z letadla, tak tam byl úplně jiný vzduch. Pamatuji si ten pocit, jak tě to úplně bouchne do tváře, voní to tam, je tam vlhko a okolo cvrlikají cikády. Tenhle první dojem nikdy nezapomenu.

Kde všude jsi už od té doby byla?

Po dvou letech v Ugandě jsem letěla do Zambie, kde jsem byla asi rok a půl. Tam jsem pracovala s Charitou ČR. Pak jsem na čas odešla do Tanzanie. Ale vždy už jsem se vracela do Zambie, protože jsem odtud nedokázala být pryč více jak dva měsíce. Když jsem si tu hledala práci, tak jsem se přihlásila do Člověka v tísni na pozici do Mongolska.

Proč do Mongolska? To je najednou celkem veliký rozdíl oproti Zambii.

Věděla jsem, že se Člověk v tísni chystá v Zambii za několik měsíců otevřít novou misi. Tak jsem se rozhodla zatím přihlásit na pozici do Mongolska, abych s touto organizací získala zkušenosti a měla pak větší šanci se do Zambie dostat. A vyšlo to. Navíc, jak jsem říkala, vždy jsem se chtěla podívat do Asie. A Mongolsko bylo jedním z mých snů, takže jsem byla ráda. Teplotně, z plus 35 °C do mínus 35 °C, to byl sice šok, ale dalo se to vydržet. Hlavně je to opravdu nádherná země. Ale i tak jsem se chtěla vrátit do Zambie.

Můžeš popsat, co přesně teď pro ČvT děláš a jak vypadá tvůj pracovní den?

Jsem programová koordinátorka, takže mám na starosti náš projekt zaměřený na snížení podvýživy v Západní provincii. Pod sebou mám 4 lidi, které koordinuji a dohlížím, aby vše probíhalo na požadované úrovni a v daných termínech. Řekla bych, že tak 80 % času pracuji v kanceláři. Ono to může vypadat, jak je tahle práce vzrušující, ale pak tu sedíš většinu času u počítače. I když občas samozřejmě také jezdím do místních vesnic s kolegy, podívat se, jak to tam vypadá a jak to zvládají. Abych mohla dělat svou práci v kanceláři, tak musím vědět, jak to probíhá v terénu.

Kdo tvoří váš místní tým?

Teď jsme tu dvě Češky, já a vedoucí mise Martina. S námi je tu kolega z Indie Balkishore, který má na starosti finance, logistiku a výběrová řízení. To je náš mezinárodní tým. Pak tu máme místní kolegy a kolegyně – Zambijce. Já pod sebou mám jednu slečnu a tři pány, kteří mají na starosti naše aktivity v terénu. Balkishore má pod sebou support tým, bez kterého bychom vlastně nedokázali dělat vůbec nic, takže slečnu na logistiku, finance, řidiče, hlídače i paní uklízečku. Na to, že jsme začali v srpnu 2017, tak už jsme celkem veliký tým!

Jak probíhá boj s podvýživou na západě Zambie?

Naším cílem je zlepšit výživu a odolnost místních komunit v okresu Kalabo. Snažíme se zaměřovat na všechny příčiny podvýživy, takže používáme komplexní přístup, který se skládá z několika částí, které spolu úzce souvisí. Zaprvé podporujeme zemědělství. Vybrané rodiny jsme vyškolili v zemědělských postupech a dali jsme jim semínka a nářadí, aby mohli zvýšit produkci. Zaměřujeme se při tom hlavně na nutričně hodnotné potraviny, jako jsou luštěniny, zelenina nebo chov kuřat. Za druhé se snažíme zlepšovat přístup místních lidí na trh. Většina vesnic je od trhu příliš daleko, někdy až 7 hodin cesty. S malou úrodou, třeba 2 kg rajčat, se tam lidem ani nevyplatí jezdit. Podporujeme proto místní podnikání, kdy vybraný zástupce v obci vykoupí od zemědělců jejich produkty, a prodá je společně na trhu. Výživa se ale nezlepší jen tím, že začneme pěstovat více zeleniny a dalších zemědělských plodin. Proto se v našem projektu zaměřujeme také na podporu zdraví. Například chceme ve spolupráci s místními zdravotními středisky podpořit nastávající maminky, aby nerodily doma, ale v nemocnici s asistencí lékaře. Poslední částí tohoto rozsáhlého projektu je přístup k čisté nezávadné vodě. Ale to se teprve připravuje.

Jak na vás reagují místní lidé? Nejsou skeptičtí, když se jim radíte, co mají ve svém životě změnit?

Reagují na nás velice pozitivně. My to neděláme tak, že bychom někam přijeli a začali tam lidi poučovat. Zakládáme si na tom, aby v našich projektech vždy bylo aktivní zapojení místní komunity. Snažíme se pracovat s motivovanými lidmi, kteří opravdu chtějí něco změnit. Snažíme se pracovat s tím, co již místní lidé ví a pomáhat jim třeba s prostředky, které jim schází. Všichni zde například ví, že si mají mýt ruce mýdlem, ale ne vždy na mýdlo mají peníze. Takže se snažíme vycházet především ze zkušeností místních lidí a nabídnout jim pomoc, kterou skutečně potřebují.

Jak je to v Zambii s jazyky, nemáš tu občas problém s jazykovou bariérou?

Většina lidí, kromě těch na vesnici, tady mluví anglicky, takže to vůbec není problém. Když to srovnám třeba s Mongolskem, kde jsem po příjezdu dostala papíry popsané azbukou, kterou jsem vůbec neuměla, tak tady je to mnohem jednodušší. I všichni naši kolegové mluví dobře anglicky. Jen když jedeme do vesnic, kde pracujeme, tak tam lidé mluví místním jazykem, což je tady v západní provincii Lozi. V Lozi umím akorát pozdravit a poděkovat. Se zbytkem spoléhám na kolegy, že mi to přeloží. Já se teď snažím učit Bembu, což je nejrozšířenější jazyk v Zambii. Ale zatím tu nemůžu najít učitele, protože v této oblasti se Bembou moc nemluví.

Jak tady trávíš volný čas, když zrovna nepracuješ?

Tady v Mongu toho moc není. Ráda čtu nebo chodím na procházky podél cesty v buši. Sešla se nás tu menší komunita lidí ze zahraničí, takže tu mám třeba kamarádku Češku z Charity nebo Italy z jiné neziskovky. Občas se společně scházíme. Jendou Italové udělají pizzu a jdeme k nim, jindy Balkishore uvaří indické jídlo a sejdeme u nás. Občas je tu i koncert zambijských zpěváků, to vyrazíme. Ale vzhledem k tomu, že tu není moc co na výběr, tak je člověk rád za jakékoliv zpestření. A učím se řídit! Náš pan řidič mě učí řídit. V Česku jsem vůbec neřídila, takže mi ani nepřijde zvláštní, že se tu jezdí vlevo. A oproti hlavnímu městu - Lusace je to tady v Mongu poměrně klidná doprava, takže je to skvělé. To je má současná nejoblíbenější aktivita.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Že to není práce, kde strávíš 8 hodin, pak jdeš domů a už nad tím nemusíš přemýšlet, protože to vlastně na nikoho nemá vliv. Tady cítím, že můžeme lidem, se kterými pracujeme, opravdu změnit nebo alespoň částečně zlepšit život. I kdyby jich mělo být jen pár, tak to má smysl. Zároveň je skvělé, že nemám jednotvárnou práci. Tady je každý den jiný. Setkávám se tu pravidelně s věcmi – různými kulturami a názory, se kterými bych se při práci v Česku nikdy nesetkala. To se mi na tom líbí.

Je něco z České republiky, po čem se ti tady stýská?

Asi jídlo od mamky…koprovka. I když já už mívám spíš kulturní šok, když se vracím do Česka než naopak. Když si to tak vezmu, tak jsem vlastně větší část svého dospělého života strávila v Africe. I když je tu samozřejmě spousta věcí, které mě občas štvou, tak u mě Zambie nakonec vždy zvítězí.