V zaměstnání všichni spolupracujeme, Rom, ne-Rom.

Publikováno: 2. 12. 2013 Doba čtení: 3 minuty
V zaměstnání všichni spolupracujeme, Rom, ne-Rom.
©

Dana Perkausová se zapojila do projektu „Máma chce práci“, který běží na pražské pobočce Člověka v tísni. Pět měsíců se intenzivně vzdělávala a chodila na praxi do školky. Díky svému nasazení získala novou kvalifikaci „Pečovatelka o děti 0-15 let“ a od listopadu pracuje v dětském koutku Brumbambule v blízkosti metra Kolbenova.

Dano, jak vzpomínáte na svoje dětství? Kam jste chodila do školy?

Vyrůstala jsem na Černém Mostě. Maminka pracovala nejdřív jako cukrářka, potom dlouho uklízela. Proto jsem už od svých tří let chodila do školky. Potom jsem pokračovala na běžné základní škole na Černém Mostě. Ve třídě jsme byly tři romské děti. Někdy ve třetí třídě si začali spolužáci všímat toho, že jsme v něčem odlišní. Na štěstí tehdy paní učitelka rázně zasáhla a byl klid. Všechno záleží na lidech.

A co po základní škole?

Vystudovala jsem učiliště, obor prodavačka smíšeného zboží. Pak jsem tři roky pracovala jako prodavačka v několika supermarketech. A pak jsem šla na mateřskou. Tou dobou jsem se dozvěděla o klubu matek, který organizujete na pobočce Člověka v tísni. Začala jsem tam chodit. Byla to příležitost vidět se s kamarádkami a program se mi líbil. Každý týden jiný zajímavý host nebo akce.

A tam jste se dozvěděla o možnosti rekvalifikace?

Ano. Vedoucí klubu Věrka Cvoreňová mi několikrát říkala, ať tu šanci nepropásnu. Je pravda, že jsem se začala bát, jak seženu po mateřské práci s malým dítětem. Ke všemu má syndrom častých horeček a musím o něj víc pečovat. Práce na směny v supermarketu nepřipadá v úvahu.

Jak se Vám líbil rekvalifikační kurz? 

Bylo to zajímavé. Skoro každá hodina přinesla něco nového. I když vychovávám dítě, starat se o skupinu dětí je něco jiného. Na praxi ve firemní školce mi došlo, že to není žádná sranda. Věnovat se skupince až 17 dětí mi přišlo nejdřív nezvládnutelné. Zpětně mi přijde, že nešlo o nic tak strašného. Zároveň se mi moc líbilo, že jsme v kurzu nebyly jenom samé Romky. Neměla jsem pocit, že by to bylo jenom něco „pro nás Romy, protože my na to zase nemáme“. Hrozně jsme si s ostatními z kurzu rozuměly.

A co Vaše nová práce?

Pracuji v dětském koutku Brumbambule na půl úvazku, moje mzda je po dobu čtyř měsíců hrazená z projektu „Máma chce práci“. Snažím se zde rozjet službu hlídání dětí, a jestli se to podaří, budu tady pracovat dlouhodobě. Jsem za to moc ráda, protože tak můžu pracovat, i když mám malé dítě. Malého buď pohlídá babička, nebo si ho i můžu vzít s sebou do práce. S lidmi tady jsme si hrozně sedli, takže jsem spokojená.

A kam půjde Vaše dítě jednou do školy?

Do běžné základky tam, kde budeme bydlet. Dávat romské děti do škol, kam chodí většina Romů, mi nepřijde dobré. Malé děti rozdíly mezi lidmi na základě barvy pleti nedělají, tak proč je od sebe oddělovat? Děti ve školce mi říkaly paní učitelko a neřešily mojí národnost. Všichni na tomhle světě jsou si rovní a děti by k tomu měly být vedené od malička. Když mají na člověka ve škole narážky, je to taky životní zkušenost. Člověk se naučí si v životě poradit. Není dobré si to ulehčovat a od dětství se škatulkovat a bavit se jen „mezi svými“. Po škole jde každý pracovat a v práci se bude setkávat s lidmi všeho druhu. Romské děti by to měly mít tak, jak jsem to měla já – chodit do školy spolu s českými dětmi. 

Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Evropský sociální fond
Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Autor: Matouš Bořkovec, koordinátor vzdělávacích služeb