Z traumat pobytu v první linii je nutné se vymluvit, říká Dora Grimová z Člověka v tísni pro časopis Ekonom

Z traumat pobytu v první linii je nutné se vymluvit, říká Dora Grimová z Člověka v tísni pro časopis Ekonom

Publikováno: 10. 5. 2022 Doba čtení: 3 minuty

„Člověk je v jakémsi rauši. Pod vlivem adrenalinu. Každý den vidí neštěstí, smrt a nespravedlnost. Kolik má ještě sil a zda vůbec nějaké, se dozví, až když najde chvilku klidu. Čím později to nastane, tím hůř pro něj i jeho zaměstnavatele. Zvlášť když na pobyt ve válečné zóně není vyškolený, nemá vypěstované ochranné mechanismy a neví, jak o sebe pečovat. Práce v první linii, kde se lidé po delší dobu setkávají s válkou i následky živelních katastrof, může přinést psychické problémy,“ popisuje Dora Grimová z personálního oddělení Člověka v tísni pro týdeník Ekonom.

Na Ukrajině, kde po ruské agresi vypukla válka, má Člověk v tísni desítky lidí už od minulé krize v roce 2014. Jen se z východu země přesunuli na západ, například do Lvova. Vedle nich tam působí řada dalších lidí v různých rolích, jsou to pozorovatelé, zdravotníci, novináři a dobrovolníci.

Lépe je na tom ten, kdo se každý den vypláče

Speciálně vyškolení nejsou většinou ani ti, kteří zůstávají na svých obvyklých pracovištích, ale s obrazy a traumaty války a těžkou situací uprchlíků se potkávají každý den – například úředníci. I na ně dopadá vysoká míra stresu. Těžko mohou aplikovat radu psychologů, že válku v blízkém okolí mohou lépe zvládat, pokud omezí sledování zpráv a sociálních sítí. Jejich situace vyžaduje jiný přístup.

Základní radou je o všem s někým mluvit a chránit své zdroje energie. „Ventilace by měla být pravidelná. Nic nepříjemného se nesmí potlačovat,“ říká psycholog Marek Navrátil, zároveň headhunter ve společnosti Stanton Chase. „Každý máme určitou míru, kolik negativních emocí jsme schopni pojmout. Pokud se tento rezervoár nevyprazdňuje, skončí to dřív či později špatně.“ Lidem hrozí deprese, propad do závislostí, vyhoření. V ohrožení jsou i ti nejodolnější, průběžné vyprazdňování tolik nepraktikují. Lépe je na tom ten, kdo se každý den vypláče.

Podpora kolegů se podceňuje

Zaměstnavatelé se svým lidem v první linii snaží pomoci. V krizových podmínkách na to nezbývá moc času ani příležitostí. Hovoří o tom Julie Stejskalová, šéfka zpravodajství Českého rozhlasu: „Už od začátku války máme na Ukrajině našeho nejzkušenějšího reportéra Martina Dorazína. Je to hrozně dlouho, už dávno bychom ho stáhli, ale odmítal to.“ Teď se má každým dnem vrátit. „Trváme na tom, že ho musíme každý den slyšet. I když má volno. Jestli je v psychické pohodě, nezjistíme jinak, než že s ním mluvíme,“ říká žena, která pracuje ve zpravodajství čtyřicet let. Sama se prý s dramatickými zprávami a obrazy vypořádává vypěstovanou otrlostí: „Vytvořila jsem si jakousi skleněnou stěnu, přes kterou to vše sleduji. Musela bych se už několikrát zbláznit, kdybych si to připouštěla. Ale ti, kteří jdou do válečného terénu poprvé a čelí hrozným věcem, ještě nic takového nemají. Těm je třeba zvlášť poskytnout prostor, aby se vymluvili a měli možnost říct vše,“ říká Stejskalová.

Člověku, který neventiluje navenek vlastní tragické zážitky, hrozí propad do závislostí, deprese nebo vyhoření.

V rozhlase mají kontakty na psychology, telefonní čísla jsou rozmístěna různě po budově na pražských Vinohradech, aby se lidé nemuseli ostýchat říct si o ně. „Kolegy také nabádáme, aby se od dění odstřihovali, když je to jen trochu možné. Ale ono to úplně nejde. Každý den bez přísunu zpráv v životě člověka, který pracuje ve zpravodajství, může chybět,“ dodává redakční manažerka.

Více se o strategiích, jak úzkost z války na pracovišti zvládat, dočtete v článku týdeníku Ekonom zde. Za odemčení obsahu redakci týdeníku Ekonom děkujeme.

Autor: Hana Vacková, Ekonom

Související články