Žádné dítě si nezaslouží mít špatného učitele

Beruška je místem, kde pojem inkluze dostává lidský rozměr. Děti tu jsou vedeny k samostatnosti, mají větší prostor pro svoje rozhodování. Rodiče jsou vnímáni jako partneři a součást života školky. A učitelé? „Z počátku to bylo složitější, ale nyní jsme sehraným týmem. Dnes se od nás odchází už jen ze dvou důvodů – do důchodu, nebo na mateřskou,“ směje se ředitelka Juliana Gardošová.

Zkuste nám prosím ve stručnosti popsat principy vaší práce...

Naše práce vychází z výchovně vzdělávacího programu „Začít spolu“, který stojí na čtyřech hlavních principech. Prvním z nich je podnětné prostředí, které se promítá do strukturované úpravy pracovních koutků – říkáme jim „Centra aktivit“. Děti zde na různých typech činností procvičují své dovednosti a učí se novým věcem.

Vycházíme z toho, že každé dítě může být v něčem dobré a úspěšné, jestli mu pro to vytvoříme vhodné podmínky. Mezi ně patří psychicky i fyzicky bezpečné prostředí a pozitivní podpora dětí. Jestliže dítěti řekneme, že to, co udělalo, nebo postavilo, se nám nelíbí, že Honzík od sousedů to už umí mnohem lépe, pak dítě můžeme na dlouho od různých činností odradit a znechutit. A naším cílem je přece pravý opak.

Druhým principem je tematické plánování. Úkolem učitelky je připravit do center aktivit širokou nabídku činností, které mají základ ve společném tématu, např. ovoce a zelenina. Učí se zde nejen to, jak vypadá banán nebo česnek, ale především to, jak mezi sebou komunikovat, řešit problémy, vzájemně si pomáhat, rozvíjet fantazii. Tyto aktivity v sobě zahrnují výtvarné, hudební, badatelské činnosti, práci v dílně nebo opravdové kuchyňce. Dítě si samo volí, čemu se bude věnovat. Pokud si chce déle stavět kostky, staví si kostky, chce-li si malovat, maluje si. My jim k tomu dáme dostatečný prostor a čas. Děti si však sami volí nejen činnost, ale i tempo práce. Chceme, aby tu každý nalezl své místo, prostředí, ve kterém se „najde“.

Dalším, třetím, principem je individuální přístup. Děti jsou vedeny k maximální samostatnosti a zodpovědnosti, což učitelkám dává prostor pro to, aby mohly děti pozorovat, vést si poznámky, které později zapíše do „Záznamu o vývojových pokrocích“. Učitelka si o svých svěřencích vede přesné záznamy, ze kterých je jasně patrné, jakých pokroků dosahují a v čem potřebují podpořit. Tato data pak slouží k vypracování ­dlouhodobých ­individuálních plánů, které nám pomáhají při plánování jednotlivých činností pro děti. Dětem do činností učitelky zasahují co nejméně, více je povzbuzují, oceňují a podávají zpětnou vazbu.

Posledním důležitým principem je úzká spolupráce s rodiči. Vše začíná již při přijetí dítěte do školky, kdy s nimi probíráme, jaké mají představy o tom, co se jejich dítě má ve školce učit. A v takto úzkém kontaktu pokračujeme po celou dobu. Musíme si uvědomit, že rodiče nám svěřují to nejcennější, co mají – své děti. Děti jsou čisté, přijímající a otevřené. To mě asi nejvíce baví. Děti jsou prostě bezprostřední, vidí i to, co my dospělí už nevidíme. Někdy musejí unést víc než někteří dospělí. Bolí mne a pobuřuje, když vidím, jak dokážou dospělí ublížit dětem (někdy stačí slovo), a to jen proto, že jsou menší a neumějí se bránit. Přesto nás dospělé bezpodmínečně milují a přejí si totéž. Musíme si uvědomit, že období do šesti let je pro jejich budoucnost rozhodující, děti získávají životní zkušenosti a vytvářejí si hodnoty, které přetrvávají do dalšího života.

V centrech aktivit se děti učí vzájemné spolupráci.      

 Foto: Archiv MŠ Beruška

Jak jste tyto principy zaváděla do praxe? Předpokládám, že především zpočátku to nebylo vůbec nic snadného...

Když jsem nastoupila do Frýdku Místku, zdědila jsem školku, která byla okrajová, vyloučená, s nedobrou pověstí. A v ní paní učitelky, které byly svojí prací znavené a o žádnou změnu nestály. Jenže já byla tenkrát pořádně tvrdohlavá a rozhodla se, že změna je nezbytná. Některé učitelky se mi o správnosti nastoleného ­směru podařilo přesvědčit, některým jsem zajistila výměnu jinam a dvě paní učitelky jsem musela propustit. Děti potřebují samostatné a sebevědomé pedagogy, ne někoho frustrovaného, kdo svou práci nedělá s radostí.

Změna může být ovšem úspěšná, jen tehdy, když máte dobrý tým. A ten já mám. Hned od začátku jsem začala hledat lidi, kteří sdílejí moji vizi. A myslím, že to není nic složitého. Jde prostě jen o to, aby člověk tuhle práci chtěl dělat, a aby mu záleželo na všech dětech, o které se stará. Možná to zní krutě, ale ředitelka se na některé věci prostě nesmí ohlížet. Často slýchávám argumenty typu: ale vždyť ona tady tahle paní učitelka pracuje dvacet let, tu přeci nemůžeme jen tak vyhodit. Můžete a dokonce musíte – v případě, že s dětmi nepracuje dobře. Protože tady přeci nejde o učitele, ale o děti. A žádné dítě si nezaslouží mít špatného učitele.

A mimochodem - když mluvím o týmu, tak myslím nejen učitelský sbor, ale i ostatní personál. Jsem šťastná, že dnes máme ve školce skvělé paní uklízečky a v kuchyni pracují paní kuchařky, které nemají s ničím problém. Jsme prostě jedna školka. Každý ví, co má dělat, má své kompetence, své povinnosti. Vše jsme si na začátku vyjasnili a od té doby to klape.

Jak se svým týmem pracujete? Děláte pro své lidi speciální setkání, kde si vše vyříkáváte, nebo je tento způsob práce již zakotven v samotném klimatu školky?

Nic speciálního neděláme. Na co ale dbáme velmi, jsou korektní vztahy, slušné jednání, vzájemná úcta a respekt. Personál se neustále vzdělává, před časem se např. všichni zúčastnili velmi kvalitního dvoudenního kurzu zaměřeného na emoční a sociální rozvoj. Nepřijde mi, že bychom dělali něco speciálního, spíš je to o každodenní komunikaci.

Jak reagovali rodiče na zvýšenou poptávku po jejich aktivitě? Přeci jen to není úplně běžné. 

Z počátku to bylo složitější, ze strany rodičů byla cítit jistá nedůvěra. Ale to je přirozené, přišli jsme s něčím nový a nezvyklým. Navíc jde o jejich děti, takže jistá míra obezřetnosti je ze strany rodičů přirozená. My se je snažíme co nejdříve přesvědčit, že tu bude jejich dítě spokojené a v bezpečí. Ve chvíli, kdy se nám to podaří, obavy se rozplynou a rodiče se otevřou. Nedávno mě dojala jedna maminka, která mi při odchodu svého dítěte do školy na rozloučenou řekla: „Víte, že on ani jednou za ty tři roky ráno neřekl: Mami, já do školky nechci. A já se mu nedivím. Vždyť jsem tu za tu dobu neviděla jedinou učitelku, která by se neusmívala, která by nebyla ­vlídná“. To je asi to nejlepší vysvědčení, které můžeme dostat.

O tom, jak nás lidé vnímají, svědčí i další fakt. Rodiče nám své děti vozí i z okolních měst, dokonce jsme zde měli holčičku, jejíž rodina se za námi přestěhovala až z Ostravy. Holčička měla velké problémy se sluchem a její rodiče ji nechtěli separovat od zdravých dětí. Pamatuji si, jak její ošetřující pan primář pochyboval o tom, že se jí u nás bude dařit. Její přeřazení k nám dokonce pokládal za neodpovědnost. No a vidíte, za čtyři roky se nám sám přišel omluvit. Naše holčička uměla výborně mluvit a měla zdravé sebevědomí. Na rozdíl od ostatních dětí, o které pečoval, a které za tu dobu chodily do speciálních zařízení.

Školky většinou cítí potřebu s rodiči komunikovat, ale vypadá to, že nevědí, jak na to. U vás to funguje. Co byste poradila kolegovi, který by si přišel pro radu?

První rada je naprosto jasná. Řekla bych mu: Otevři dveře! Druhá by zněla: Posil si své sebevědomí tak, abys rodiče nevnímal automaticky jako někoho, kdo tě jde kritizovat, ale jako někoho, kdo se prostě zajímá, co bude s jeho dítětem. Třetí rada: Nastav jasná pravidla spolupráce a vyžaduj jejich plnění. Jak od rodičů, tak od svých zaměstnanců. O tom, že je v prvé řadě musí dodržovat sám ředitel, snad mluvit nemusím.

A dělejte věci společně! V našem programu máme např. „Ranní úkol“. Rodič nám své dítě pouze neodevzdá, ale jde s ním každé ráno až do třídy, kde mu přečte, co je za den, kolikátého je a znění jednoduchého úkolu, které společně vykonají. Dítě to příjemně přivítá v novém dni ve školce a rodiče to vtáhne do výuky. A pokud se chce maminka nebo tatínek zdržet déle, nemáme s tím problém. Každý rodič je vítaný!

Jak jinak se snažíte rodiče zapojit?

Před časem jsme např. poprosili tatínka-myslivce, aby 20 minut dětem vyprávěl, co je jeho prací. Děti se pak celý den bavily o lese, zvířatech, myslivosti. Bylo úžasné sledovat, jak se cítila jeho dcera, jak byla hrdá na to, že všichni obdivují práci jeho otce. Postupně se zapojovali i další rodiče, každé dítě chtělo vidět svou mámu či tátu mluvit o tom, co dělá. Děti se tak postupem času byly podívat u obvodní lékařky, v zubní ordinaci, knihovně, čajovně nebo viděly, jak vypadá vyučování na gymnáziu. Ten nejsilnější zážitek asi byl, když se do spolupráce zapojila jedna maminka, která byla zpočátku taková zakřiknutá, působila značně nesebevědomě. Zjistili jsme, že je pekařka a tak jsme jí nabídli, jestli by dětem nechtěla ukázat, jak se dělá marcipán. Souhlasila. A po návštěvě školky byla tak nadšená, že za námi přišla s tím, že má zájem pracovat v naší rodinné radě.

Rodinná rada? Co to je?

Rodinná rada je součástí občanského sdružení, které funguje při naší mateřské školce. Sdružuje aktivní rodiče, kteří nám pomáhají. Naposledy nám například v městském sále pomáhali uspořádat karneval. Postarali se o organizaci, včetně občerstvení. My učitelé si jen připravili speciální vystoupení pro pobavení a oni se pak už bavili spolu se svými dětmi.

To, co říkáte, zní skvěle. Když se však začnete bavit o podobných přístupech jinde, vždy narazíte na problém s financemi. Asistenti pedagoga, speciální pedagogové apod. něco stojí. Jak je to u vás?

Víte, já to mám asi trochu jinak nastavené. My jsme si prostě řekli, že to takhle chceme dělat a teprve potom jsme řešili ostatní záležitosti. Finanční otázka je samozřejmě důležitá, ale na prvním místě je to chtění. Kde je vůle, tam je cesta. A co se týče zmiňovaných asistentů atd. – ano, to jsou náklady navíc, ale pokud je potřebuji, tak si finance seženu. Od toho tam přeci jsem – je to moje práce.

Rozhovor vyšel v druhém čísle časopisu ZVONÍ, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!