Zahájení letošních Příběhů bezpráví ve znamení 30. výročí od pádu železné opony

A právě ústřední písní z tohoto filmu 1000 mil v podání dívčího sboru hLásky Karolíny Ruppert celý večer započal. „Projekt Příběhy bezpráví - Měsíc filmu na školách proběhl za dobu své existence na 2265 školách, do nichž přinesl 45 filmů, a díky němu se uspořádalo 8 238 projekcí s besedami s pamětníky, kterých se účastnilo na 339 604 žáků. Letos se do projektu zapojilo více jak 680 škol, takže počty projekcí a zapojených žáků budou v průběhu listopadu dále stoupat,“ přiblížil na úvod moderátor večera Saša Michailidis a připomněl, že letošním tématem Měsíce filmu na školách je pád železné opony, jehož 30. výročí letos připomínáme.

Slavit nestačí

V souvislosti s tímto výročím se organizátoři rozhodli letos udělit zvláštní cenu i do zahraničí třem lidskoprávním aktivistům z Uzbekistánu. „Energii z doby, kdy jsem byl jedním ze studentských vůdců, si nesu dodnes. I díky této energii jsme zakládali Člověka v tísni. Letos sice slavíme 30. výročí sametové revoluce, jsme si ale dobře vědomi, že slavit nestačí. Člověk v tísni pracuje v celé řadě zemí světa a jedním z našich úkolů je podporovat a oceňovat statečné lidi, v jejichž zemích není svoboda bohužel samozřejmostí a kteří tak stále bojují proti nedemokratickému režimu,“ řekl ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek, který v této souvislosti připomněl novou kampaň, s níž je možné se seznámit na stránkách slavitnestaci.cz.

Ocenění získal Azam Farmonov, který založil středisko pro lidská práva Mazlum („Utlačovaní“) a organizaci pro lidská práva v Taškentu zastupující politické vězně a protestující proti používání mučení v Uzbekistánu. V roce 2008 byl za vyšetřování korupce zatčen a po nespravedlivém procesu odsouzen k deseti letům vězení za zinscenované obvinění z vydírání. Druhým oceněným se stal uzbecký aktivista pro rozvoj venkova Agzam Turgunov, který strávil 11 let ve vězení po odsouzení za vydírání v roce 2006. Amnesty International označila jeho případ za „politicky motivovaný“ a považuje jej za nespravedlivě vězněného. Třetím oceněným se stal uzbecký novinář Dilmurod Saidov.

„Hájit lidská práva v Uzbekistánu je velmi těžká a nebezpečná práce. Neustále se mi snaží podsunout nějaké obvinění a já se bojím nejen o sebe, ale hlavně o své děti. Vždyť téměř polovinu doby, kdy jsem se snažil hájit lidská práva, jsem strávil ve vězení. Proto si strašně vážím podpory Člověka v tísni a dalších lidskoprávních organizací. Díky této podpoře vím, že nejsem sám,“ řekl Agzam Turgunov při přebírání ceny pro sebe i své kolegy.

Dodržujte zásady morální etiky a buďte čestní

Poté již přišlo na řadu tradiční udělování Ceny Příběhů bezpráví odvážným lidem, kteří dokázali vzdorovat v dobách komunismu v tehdejším Československu. Výjimečnost této ceny spočívá v tom, že ji udělují mladí lidé, kteří tak mají možnost vyjádřit úctu k často neznámým hrdinům, jež objevili ve svém okolí. Studentská porota ve složení Natálie Vytřísalová, Matěj Skuhravý a Markéta Filípková letos vybírala ze 14 nominací. Jako obvykle byly Ceny Příběhů bezpráví předány z rukou významných osobností. První z nich byl výtvarník a divadelník Matěj Forman. „Pocta lidem, kteří jsou dnes oceněni, je pocta jejich životům. Tomu, že dokázali v těch těžkých dobách perzekuce žít statečně a smysluplně“, řekl Matěj Forman než předal ocenění pro Jana Kratochvila, které převzala dcera Kristina Kratochvilová. Život Jana Kratochvila výrazně ovlivnila činnost jeho otce, poúnorového emigranta, který působil jako zpravodajský důstojník americké armády a stal se také světovým náčelníkem exilových skautů. Janova matka byla kvůli otcově činnosti často vyslýchána a vězněna a Jan byl proto nucen vyrůstat v dětském domově. Později demonstroval proti okupaci Československa a 21. srpna 1969 byl přítomen zastřelení Danuše Muzikářové v Brně. Poté se zapojil do disidentských aktivit, působil v rámci Skryté církve či vydával samizdaty. V roce 2007 otevřel v Brně Muzeum českého a slovenského exilu 20. století.

Další předávající byla herečka a choreografka Halka Jeřábek Třešňáková. Ocenění z jejích rukou převzala Jiřina Čechová, která od roku 1965 učila na gymnáziu ve Znojmě. Mezi studenty byla oblíbená, protože jim nelhala a nepřijala komunistický výklad dějin. V roce 1970 byla ze školy za nesouhlas s politickou situací po okupaci Československa vyhozena a další zaměstnání těžko sháněla. Doma překládala Orwella a s manželem rozšiřovali text Charty 77. Sama pak Chartu podepsala a mezi známými rozšiřovala i další petice. Ze stálé pozornosti Státní bezpečnosti ji vysvobodila až sametová revoluce, po které se vrátila k učení na gymnáziu. „Během svého života jsem neustále cítila vnitřní svobodu. A ten pocit, že mám více svobody než lidé, kteří se režimu podřídili, mě velmi posiloval,“ řekla Jiřina Čechová a dodala, jak už se těší na besedu se studenty ve svém „domovském“ gymnáziu ve Znojmě.

Třetím předávajícím byl bývalý ministr zahraničí a poslanec Karel Schwarzenberg. „Vnímám dnešní večer jako skvělou příležitost ocenit tak statečnou osobnost, jako je paní Černá. Mám před ní ohromnou úctu a myslím, že za to, co dokázala, může být vzorem nejen 17letým dívkám, ale nám všem,“ řekl Karel Schwarzenberg, než předal Cenu do rukou Vlasty Černé. Ta v 50. letech ve věku pouhých sedmnácti let ukrývala spolu s dalšími lidmi pronásledovaného kněze a během pokusu překročit s ním státní hranici se stala obětí léčky Státní bezpečnosti a byla zatčena. Ve vazební věznici strávila celkem sedmnáct měsíců, z toho několik na samotce a vážně zde onemocněla. Později se jí podařilo vystudovat psychologii a až do penze pracovala jako klinický psycholog v brněnské psychiatrické léčebně. „Ráda bych mladým lidem vzkázala, aby si vážili skutečnosti, že mohou studovat školu, kterou chtějí, že mohou volně cestovat a volně dýchat. Pro svobodu ale musí člověk také něco udělat. Proto dodržujte zásady morální etiky a buďte čestní. Potom se nám bude v naší zemi lépe žít,“ vzkázala při přebírání ocenění paní Černá.

Parta, která nikomu a ničemu nedá pokoj

Po předání cen a hudebním předělu v podobě skladby Velká slova od Michala Ambrože a Hudby Praha přišla na řadu vzpomínka na Jiřího Stránského, který od samého počátku projekt Příběhy bezpráví podporoval. Právě jemu byl proto věnován letošní Den Příběhů bezpráví uspořádaný v předvečer Dne památky obětí komunistického režimu na konci června, kdy byla pražská obora Hvězda symbolicky osvícena 60 lampiony se jmény politických vězňů. Osudy všech z nich byly zpracovány v rámci týmového projektu Z místa, kde žijeme, nebo byli studentskou porotou vybráni jako laureáti Ceny Příběhů bezpráví. Součástí vzpomínky bylo krátké video z akce a také vystoupení Martina Stránského, který v emotivním proslovu zdůraznil, jak ho jeho otec naučil se nebát a pak na podiu přečetl dopis napsaný Jiřím Stránským Karlu Strachotovi. „Děkuju, Karle, v harmonii s Tebou Tobě i sobě přeju, ať čím dál víc lidem dochází, že slavit nestačí. A je moc prima, že jste parta, která nikomu a ničemu nedá pokoj. Všem vyřiď, i těm nejmladším, že jim děkuju a že je mám rád. Jíra Stránskej“

Pak již bylo na programu představení nabídky filmů pro školy. Letos si mohou zapojené školy vybírat z nabídky tří filmů. Tentokrát se tematicky vztahují ke konci komunistického režimu u nás i v okolních státech a k tématu emigrace. Nejnovějším z nich je dokument Karla Strachoty 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu přinášející příběh jednadvacetiletého studenta Petra, který v roce 1989 emigroval z Československa do Francie. Snímek přibližuje na Petrově osudu nelehké začátky života v emigraci, osamělost v nové zemi, ale i radost z nabyté svobody. Dalším snímkem je půlhodinový sestřih dokumentu Jana Špáty Největší přání 1989, který na základě názorů pestré škály mladých lidí věrně zachycuje stav společnosti v socialistickém Československu krátce před sametovou revolucí. Třetím titulem je nejpřehrávanější film portálu JSNS.CZ 1989: Z deníku Ivany A., jehož předlohou se stal autentický deník osmnáctileté Ivany. Střihový snímek obohacený unikátními archivy, animacemi a výraznou hudbou je osobitým pohledem středoškolačky na poslední rok existence komunistického Československa.

Zapojené školy dostanou také plakátovou výstavu 1989 - Rok zázraků zpracovávající revoluční rok 1989 jak v Československu, tak v mezinárodním kontextu včetně pádu režimů ve východním bloku a tématu emigrace. Dvanáct plakátů této výstavy bude k vidění po celý listopad v pražské Langhans Galerii - Centru Člověka v tísni. Pro školy je také letos přichystán třetí dotisk publikace Emigrace a život v exilu i unikátní výuková hra Operace Paměť. Školy mají možnost zapojit se do Měsíce filmu na školách také prostřednictvím projektu Naše revoluce. V rámci jeho druhého cyklu studentské týmy opět mapují příběhy lidí z jejich okolí, kteří sametovou revoluci zažili a chtějí svůj příběh sdílet s ostatními. Výsledné materiály sestávající z výpovědí pamětníků, dobových fotografií, plakátů či článků z regionálního tisku jsou pak součástí Mapy Příběhů bezpráví.

Stát při výuce o době komunismu stále selhává

Koordinátorka projektu Příběhy bezpráví Ivana Vránková poté představila týmové projekty Z místa, kde žijeme, jimiž prošlo za 9 let jejich existence 254 týmů, zpracovávajících nejrůznější témata naší nedávné historie. „Letošním tématem byla sametová revoluce. Mladí lidé, kteří se již narodili do svobody a demokracie, se v průběhu pátrání osobně setkali s těmi, kteří většinu života prožili v totalitě, což považuji za skvělé propojení generací,“ přiblížila Ivana Vránková a poté pozvala na podium studentky z Gymnázia Prof. Jana Patočky Veroniku Tůmovou, Andělu Kahounovou a Gabrielu Höschlovou, které zpracovaly příběh emigranta Jana Jarolímka.

V závěru večera na podium vystoupil ředitel a zakladatel programu Jeden svět na školách Karel Strachota, který poděkoval donátorům a partnerům, bez jejichž podpory by se projekt v takovém rozsahu těžko uskutečnil. „Příběhy bezpráví vznikly před 15 lety proto, že na mnoha školách neměli žáci možnost se více ve výuce dozvědět o komunistickém režimu, tedy o naší nedávné minulosti, která stále ovlivňuje současnost. Budeme v naší práci pokračovat a doufat, že stát, který v tomto ohledu stále selhává, se bude výuce o dobách komunismu na českých školách věnovat lépe,“ řekl Karel Strachota než pozval na podium tým spolupracovníků, s nimiž natočil svůj nejnovější snímek 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu, jehož projekce po tradičním přípitku slavnostní večer v kině Lucerna zakončila. A že šlo o zakončení vskutku vydařené potvrdily „standing ovation“ po skončení projekce. Po této úspěšné premiéře budou mít možnost vidět snímek žáci a studenti na stovkách českých škol, veřejnost ho může vidět na tomto odkazu nebo 17. listopadu na pražském Jungmannově náměstí, kde poběží ve smyčce od 11:00 do 22:00 společně se s dokumentem 1989: Z deníku Ivany A.

Na fotogalerii ze slavnostního zahájení se můžete podívat zde.