Ženy jsou nadějí Afriky, ale je to dlouhá cesta, říká koordinátorka ČvT

Moje první dětské setkání s Angolou bylo v knize Patnáctiletý kapitán. Vzpomínám na výkřik hrůzy, když trosečníci pochopili svůj osud: Rovníková Afrika, Afrika otrokářů a otroků, Angola! Co se vybaví Vám, když se řekne Angola?

Mně se vybaví neskutečný civilizační rozdíl mezi Luandou a Kuitem nebo Cuembou ve střední Angole, kde pracujeme. Na venkově žijí lidé naprosto odlišně, jako byste se vrátil sto let do minulosti. To je pro mne Angola, svět nepředstavitelných extrémů, na jedné straně z ropy plynoucí ohromné bohatství, na druhé straně pro nás nepředstavitelná chudoba a lidé, kteří žijí v naprosto jiném sociálním kontextu.

A jaká je cesta z Luandy do Kuita? Obrazně o století zpět, ale jaká je silnice?

V roce 2008, kdy jsem přijela poprvé, jsme jeli těch přibližně 700 kilometrů asi 15 hodin po nezpevněné cestě bez asfaltu. Ale ještědva tři roky před mým příjezdem zabrala cesta i dva dny a bylo nutné někde na trase přenocovat. Samozřejmě v období sucha, za dešťů byla ta cesta téměř nesjízdná. Dnes je tam asfalt, v některých úsecích dokonce dvouproudová silnice. Na některých částech pracovali Portugalci a Kubánci, na dalších Číňané. Ti stavějí právě ty úseky silnice, které se neustále dokola opravují.

#~gallery-724~#

V knize Smích a pláč Afriky vyjadřuje autorka Martina Svobodová názor, že „ženy jsou nadějí Afriky“.

Pod to bych se podepsala, ale je to dlouhá cesta. Vše začíná v rodině. Začnu příkladem – projektem alfabetizace pro ženy. Když jsem projekt prezentovala, obzvláště mužům, hned se objevilo slovo diskriminace. Pročnedělám kurz i pro muže, to je diskriminace. Vysvětlila jsem jim, že Angolané organizují vládní kurz pro muže i pro ženy a my přidáváme kurz pro ženy, protože poměr vzdělaných žen a mužů ve společnosti jasně prokazuje diskriminaci žen. Ptám se mužů, zda mohou popřít, že v Angole existuje polygamie a všichni přitakají, že ano. Možná skrytě,ale mnoho mužů má více než jednu rodinu. Uznávají, že v případě manželova odchodu se žena musí postarat o čtyři nebo pět dětí. Zůstává doma sama a nemá kapacitu ani peníze, aby na sobě mohla dále pracovat a rozvíjet se, často neumí číst ani psát. Jak může podporovat děti, aby chodily do školy? Vždy dá přednost zajištění jídla a nejnutnějších prostředků k přežití. Alfabetizace má obrovský smysl v tom, že Angolany naučíme něco, co mohou v životě využít. Není toho moc, ale pár žen a dětí to může popostrčit, aby se daleko více učily a měly naději na lepší budoucnost. Samozřejmě nelze generalizovat, ale ženy z vesnic chodí na pole, připravují jídlo a starají se o své potomky. Veškolách je hodně chlapců a málo děvčat, dívky prostě pracují doma, především v rurálních oblastech. A protože je málo vzdělaných žen, také mezi učiteli se jich příliš neobjevuje. Například v oblasti Cuemba pouze kolem čtyř procent dětí dojde dále než do šesté třídy.

Vy připravujete učitele pro jejich povolání, doplňujete jim vzdělání a učíte je moderním metodám vyučování. Jak se to daří?

Nedávno jsem přišla do jedné školy, sešlá místnost, kde sedí děti na plastových židličkách, které si donesly. Učitel se zpozdil a děti čekaly před školou. Vyptávám se, co mají za předmět. Odpověď byla EMC. Chci od nich vědět, co je EMC, ale ony nebyly schopny odpovědět. Půl roku chodily do školy a netušily, co to vlastně mají za předmět. Ani ho nedokázaly popsat. Čekala jsem na učitele, představila jsem se a požádala ho, zda bych se mohla hodiny účastnit . A samozřejmě jsem mu vysvětlila, že jehožáci ani nevědí, co vyučovaný předmět znamená. A začala typická hodina. Učitel napsal na tabuli datum, téma, subtéma, to trvalo pět minut, protože si s tím písmem vyhraje, aby to bylo důstojné. Dalších pět minut děti opisují a potom začnou číst, co to vlastně napsaly. A je pryč významná část hodiny trvající 45 minut. Učitel poté diktoval látku, kterou měl připravenou, a děti si vše zapisovaly. To je strašně prázdné.. A tak to zkoušíme jinak. Děláme teď například kampaň s názvem „Odpovědnost ve společnosti“, kdy necháváme učitele, aby vymysleli nejrůznější aktivity na dané téma. Třeba aby děti nechali, aťsi hrají na království. Školáci se musí domluvit, kdo z nich bude král a učitel se jich pak ptá, jak se domluvili a vysvětlí jim, že podobněfunguje stát. Na příkladech jim vysvětlí, proč se má chodit k volbám, co to jsou volby a tak dále. Podobně přistupujeme k učitelům, chceme po nich, aby nevysvětlovali dětem poučky jako „demokracie je…“, protože to děti nikdy nepochopí. Naštěstí i poslední angolská školská reforma se zaměřuje na aktivní vzdělávání a nové didaktické metody.

S učiteli to ale není snadné, oni mají jiné sociální postavení nežu nás. V Angole má učitel ve společnosti stále vysoký kredit, ať chodí do školy či nikoli, ať učí či nikoli. A někteří se v tom významném postavení cítí dobře. „Já jsem pan učitel. Já pan učitel si přece nebudu hrát s dětmi. Já jim ukáži, co všechno znám.“ Upevňují si pozici, ale pro práci s dětmi to nestačí, ty musíte zaujmout, je musí ta škola bavit. Ale potom je to mnohem jednodušší, než učit takto stroze. A baví to děti i toho učitele. Jsou případy, že se to daří, pomalinku se to posouvá, já jsem vděčná i za jedno dítě, jednoho učitele. Je pak radost vidět děti, které hrají divadlo, sportují, učí se společně. Tak poznávám, že má smysl tam pracovat. Vidím to i na týmu mých učitelů,jak jdou dále, jaký to má vliv na jejich okolí. Je to málo vlaštovek, ale jsou, a to jaro bude.

Jak vypadá vesnická knihovna uprostřed Angoly, vím, že jste tam jednu knihovnu vytvořili?

Vypadá hezky, je na místní poměry špičkově vybavená. Budeme se snažit, aby síť knihoven na vesnicích byla širší. Mít doma knížku, to je pro místní lidi nesmírná vzácnost. V Cuembě mají někteří televizi, ale kniha, ta tam stojí spoustu peněz a když už ji někdo má, tak dává pozor, aby ji neponičil a raději se do ní ani nepodívá. V televizi běží telenovely, nepříliš hodnotné zprávy, to je na vzdělávání pramálo. A učitelé nemají podle čeho učit. Takže nyní mají učitelé možnost zajít do knihovny, studovat tam a jsou tací, kteří to opravdu dělají. V knihovně jsou manuály pro všechny předměty, podle kterých mohou učit, jsou tam učebnice, slovníky, strašně moc encyklopedií, didaktické knihy a pohádky. Beletrie mnoho není, na tu jsme se nesoustředili, podstatné bylo připravit studijní materiál.

Čte angolský venkovský učitel beletrii?

Jsou lidé, kteří čtou, ale tak jako my v průměru přečteme jednu knihu za měsíc, oni dvě za život. Není to o tom, že by nechtěli číst, ale oni se k těm knihám jednoduše nedostanou.

Celý rozhovor Petra Nejedlého s Klárou Jelínkovou čtěte na portálu Cestomila.