Žiletkové ploty proti chaosu?

Evropa není jediný cíl

Jenže dlouhodobé statistiky staví téhle panice docela pevnou hráz. Celkový počet lidí migrujících mimo zemi, kde se narodili, sice díky růstu světové populace od 60. let narostl dvojnásobně, ale poměrně stabilně se drží na třech procentech. Většina lidí z Afriky nemíří do Evropy, ale polovina jich migruje uvnitř kontinentu a do Evropy směřuje kolem třiceti procent lidí. Dalších dvacet procent Afričanů míří do Severní Ameriky, Asie a Oceánie.

Je pravda, že bohaté státy přitahují migraci z těch chudších a množství lidí přicházejících do států EU se tak mírně zvyšuje, ale stále je podíl cizinců v EU pod čtyřmi procenty. Migrační pohyb zároveň elasticky kopíruje ekonomickou situaci v jednotlivých zemích a příležitosti na pracovním trhu. Španělsko nebo Irsko tak v posledních letech zaznamenaly významný pokles příchozích, nárůst zájmu naopak pocítily Německo a Británie.

Migranti v drtivé většině zemí OECD přispívají kladně do fiskálního rozpočtu a zaplňují pracovní místa, o něž místní nestojí. Na druhou stranu nepředstavují ani záchranu stárnoucí populace, jak se často opakuje. Příchozí imigranti totiž nejsou děti a třicátníci si vydělají tak akorát na vlastní důchod.

Současný migrační příliv do Evropy je fakticky způsoben válkami, represemi a zhoršující se bezpečnostní situací v Sýrii, Iráku, Eritreji, Somálsku, Nigérii a Mali. Vzdor apokalyptickému zabarvení zpráv ale současná krize není to nejhorší, co jsme za posledních třicet let zažili. V80. letech prchlo před sovětskými armádami z Afghánistánu víc než pět milionů lidí a tehdejší počet běženců pobývajících za hranicemi své země byl o třetinu vyšší než je dnes. Od té doby došlo k poklesu a celkový počet uprchlíků se pohybuje mezi 40 až 50 miliony lidí, navzdory 27procentnímu nárůstu světové populace.

Loni se kvůli probíhajícím konfliktům sice celkový počet uprchlíků přiblížil k šedesátimilionové hranici, ale symptomatický je spíše obrovský nárůst uprchlíků vnitřních. Jde o lidi nucené opustit svůj domov, kteří zůstávají uvězněni v probíhajícím konfliktu, jejichž počet začal od roku 2005 dokonce převažovat a postupně i výrazně převyšovat množství uprchlíků za hranicemi.

Dlouhodobé statistiky jdou proti sdíleným předpokladům o propojujícím se a zmenšujícím se světě. Zopakujme si to ještě jednou: globalizace neakceleruje pohyb lidí přes hranice a zvyšující se počet uprchlíků kopíruje intenzitu konfliktů a represe v zemích, odkud prchají. Evropské unii nehrozí záplava katastrofických rozměrů, ale ohrožuje ji neschopnost řešit věci společně a solidárně, která neúměrně zatěžuje část jejich členů.

Viditelné a neviditelné zdi

Obavy z nekonečné a chaotické matérie okolního světa, kterým vychází vstříc část politiků, se zhmotňují v nových zdech rostoucích uvnitř i kolem našeho kontinentu. Za posledních 25 let vyrostly ploty na severu Afriky, nedávno na bulharsko-turecké a řecko-turecké hranici, další se staví nebo rozšiřují na hranicích Maďarska nebo mezi Francií a Británií. Pro lidi prchající před válkou a beznadějí ale spíše představují jednu z komplikací, která část z nich zahání na ještě nebezpečnější cesty přes moře a do rukou pašeráků.

Hlavní funkcí plotů a vysílání armád na hranice je uklidnit obyvatele uvnitř. Požadovaný pocit bezpečí je ale stejně iluzorní jako krátkodobý a dlouhodobě jen posílí pocit ohrožení, které přichází zvenku. Ale ovšem, občané se tím semknou, což může některým politikům vyhovovat. Po nějaké době ale můžou zadrátované hranice a fakt, že se za nimi ocitli i se svými politickými ochránci, vadit i občanům uvnitř. Jenže to už bývá většinou pozdě.

Ještě vyšší a bolestnější jsou neviditelné zdi, kterými se postkomunistické země v přístupu k uprchlíkům oddělují od svých západních sousedů. Jak na úrovni běžné mezilidské solidarity, respektive strachu a nenávisti, tak na úrovni politiků, kteří jim naslouchají. Nic neilustruje tenhle rozvírající se příkop lépe než ochota Němců přijmout každý rok půlmilionu běženců, která je v kontrastu se slovenskou vůlí k přijetí dvou stovek křesťanů, výrazně odlišný je i způsob přivítání uprchlíků v Maďarsku a Rakousku. Ale možná jsme si ty rozdíly jen neuvědomovali a žili v iluzi, že už také patříme k Západu. Na přístupu k nejslabším se vždycky nejlépe ukážou naše vlastní slabiny.

Tento text vyšel 11. září 2015 v Lidových novinách a zveřejňujeme jej s laskavým svolením redakce.