Zima pod palbou: Jak jsme obyvatelům Charkovské oblasti pomohli přežít mrazy

Mezi lidmi, kterým jsme tuto zimu pomohli, jsou Tetjana, Oleksandra a Marija.

Domov, kde je vždycky místo pro ještě jednu kočku

Když pracovala Tetjana v Charkově, musela ujít každý den sedm kilometrů na vlak. Jednoho dne uviděla kočku, kterou někdo nechal venku na mrazu. Zvedla ji a vzala si ji domů.

Tetjana bydlí v Peremoze v Charkovské oblasti od roku 1994. Někteří z jejích sousedů odešli a v okolních domech jsou okna roztříštěná od výbuchů. Vytopit dům je pro ni obtížné. Ať už do kamen naloží dřeva sebevíc, teplota nikdy nevystoupí nad 18 °C. Loni si pořídila kotel na tuhá paliva, na který se nyní velmi spoléhá.

„Vejde se do něj asi jeden a půl pytle dřeva najednou. Zapálím ho a pak hoří až do večera,“ říká Tetjana.

Když nám ukazuje naskládané dříví u kůlny, nad hlavami nám bzučí ruské bezpilotní letouny. Když je protiletecká obrana sestřelí, Tetjana sotva zareaguje.

„Není čas věnovat pozornost výbuchům. Dochází k nim tady několikrát denně,“ říká věcně.

Má příliš mnoho jiné práce: nosit dřevo, přikládat do kotle, starat se o kočky a nosit vodu ze studny. Její dospělé děti žijí jinde. Mohla by se k nim nastěhovat, ale to by znamenalo opustit domov – a kočky.

„A kde bych je nechala?“ říká.

Zimu, kterou je třeba přečkat kvůli dětem

Před více než dvěma lety přišla Oleksandra se svou rodinou kvůli ostřelování o domov a musela se přestěhovat. Několikrát se stěhovali a snažili se najít místo, kde by mohli přečkat zimu. Nakonec se usadili ve Skovorodynivce.

V domě byla pouze kamna, takže palivové brikety, které dostali, byly pro jejich potřeby ideální.

„Brikety, které jste nám přivezli, nám vydržely celou zimu. Teď už se blíží opravdové teplo, takže to zvládneme,“ říká Oleksandra.

Navzdory veškeré snaze jim stále hrozí nebezpečí. Nedávno Rusové ostřelováním zničili dům její sestry. Její manžel a tři děti přišli o život.

„Je to velmi těžké… od té doby se bojím o své děti. Potřebují bezpečnější místo,“ říká.

Oleksandřině nejstaršímu dítěti bude brzy šest let, nejmladšímu jsou dva. Hned po tragédii se rodina začala připravovat na odchod do zahraničí.

Marija z ulice Míru v Peremoze

Marija, původem z Ivanofrankivské oblasti, se kvůli práci přestěhovala s manželem Ivanem do Charkovské oblasti. Nejdřív plánovali zůstat rok – zůstali padesát.

„Šli jsme za prací. Ředitel státního statku nám nabídl domek a přesvědčil nás, abychom zůstali déle. Mám ráda klidný život na jednom místě. Tak jsme se tu usadili,“ vzpomíná Marija.

Marija pracovala třicet let jako dojička. Je zvyklá na fyzickou práci a i dnes obhospodařuje více než 30 sotek půdy (1 sotka = 1 ar) – svůj vlastní pozemek i zahrady sousedů, kteří se odstěhovali. Pěstuje brambory, řepu, kukuřici, dýně – vše, co potřebuje k obživě pro sebe i svůj dobytek.

Její manžel Ivan už nemůže pomáhat tak jako dřív, protože prodělal operaci. Celá domácnost teď závisí na Mariji. Na dvoře na ni čekají slepice, pes a kráva jménem Krasunja. Krasunji každý den vodí na pastvu.

Práce jim pomáhá, alespoň částečně, vyrovnat se s nesnesitelným zármutkem. Jejich jediný syn nastoupil na začátku roku 2023 do armády a o půl roku později zahynul. Dlouhou dobu byl pohřešován a nakonec byl identifikován pomocí analýzy DNA.

„Čekali jsme hodně dlouho… aspoň teď můžeme navštívit jeho hrob,“ říká Ivan.

Zatímco truchlí, pokračuje i ostřelování. Nad jejich hlavami několikrát denně prolétávají drony a při vzdálených výbuších se jim svírá hruď. Před několika měsíci byl zničen dům jejich sousedů. Nedávno spadly trosky dronu pod hrušeň na jejich dvoře.

„Byla skoro půlnoc. Ozval se obrovský výbuch – podívala jsem se a střecha se zvedla z jedné strany na druhou a zřítila se. Běželi jsme ke dveřím, ale ty se zasekly. Museli jsme je rozbít, abychom se dostali ven,“ vzpomíná Marija.

Poté, co se vzpamatovali z počátečního šoku, začali s opravami: vyměňovali okna, opravovali strop. Část prací udělali sami, s částí jim pomohli sousedé a za něco museli zaplatit. To vyčerpalo téměř všechny jejich úspory. A zima byla ještě před nimi.

Naše finanční pomoc na topivo byla zásadní – díky ní si mohli koupit dřevo na otop, vytápět svůj dům a přečkat zimu až do jara.

Brzy bude zase dost tepla a Marija se vrátí ke svému obvyklému rytmu: k zahradě, ke zvířatům, k domácnosti.

Prozatím každý den vychází ke malé brance na ulici Míru a čeká, až se tento název stane něčím víc než jen adresou.