Život na frontové linii mě chrání před bombardováním, říká Syřanka

Zahře je šedesát let a pochází z venkova aleppské správní oblasti. Vdala se, když jí bylo patnáct, a s manželem se kvůli lepšímu živobytí přestěhovala do sousedství Alsukari v Aleppu. Postupem času mu porodila čtyři dcery, kterým obětovala všechen svůj čas, aby je vychovala, jak nejlépe uměla. Společně žili šťastně po patnáct let, avšak v tu dobu její manžel zemřel a Zahra zůstala odkázána sama na sebe.

„Předtím než můj manžel zemřel, nestarala jsem se o nich jiného než o vzdělání našich dcer. Manžel chodil ráno do práce a večer mi přinášel nákup i potřeby pro domácnost, a mezitím dcery chodily do školy.“

Po jeho smrti, od níž letos uplynulo již třicet let, se musela Zahra naučit postarat se o rodinu sama. Našla si práci v továrně na plasty v sousedství Alhaidariah, kde pracuje již šestadvacet let.

„Byla jsem zvyklá každé ráno vycházet z domu po osmé, do práce jsem dorazila v devět a pracovala do sedmi do večera. Po hodinové cestě domů jsem připravovala jídlo na další den a před spaním si ještě stihla popovídat s dcerami. Byla jsem spokojená s platem, který jsem v práci dostávala, stačilo to na to, abychom žili důstojný život.“

Zahra nikdy nechodila do školy, neumí číst, ani psát, proto své dcery nutila k tomu, aby dokončily střední školu. Univerzitní vzdělání jim však ze svého platu zaplatit nemohla.

Život na frontové linii

V průběhu války o Aleppo, která trvá již dva a půl roku, byl bombardován i Zahřin dům. Její otec byl zraněn, avšak zbytek rodiny zázrakem přežil bez újmy. Po této příhodě se všichni přestěhovali na frontovou linii, kde paradoxně žádné bombardování nehrozí.

„Jak všichni v Aleppu ví, tam, vláda nebombarduje místa na frontové linii, kde jsou její vojáci. A tam, kde žijeme my, jsou vládní síly jen dvě stě metrů od nás.“

Po našem rozhovoru nás Zahra pozvala k sobě domů. Její příbytek byl zhola nevybaven nábytkem, chyběla lednice i další základní kuchyňské zařízení. Netekla voda, takže rodina byla odkázána na vodu z nedaleké veřejné studny.

„Zde žijeme – já, moje čtyři dcery, můj hendikepovaný otec a moje matka. Už po čtyři měsíce jsme bez elektrického proudu, nemáme ani větrák či topení, takže v zimě si musíme zvyknout na chlad a v létě se vypořádat s horkem. Před několika měsíci k nám přišli pracovníci Člověka v tísni a po zvážení naší situace nám nabídli potravinovou pomoc – chléb každý den a velkou krabici jídla jednou za měsíc,“ vyprávěla Zahra. „Je to první pomoc, kterou dostáváme. Můžete sami vidět, že žijeme v oblasti, kde kromě několika vojáků opozice nikdo jiný nezůstal.“

Ve válkou zpustošeném a rozervaném Aleppu bývají lidé přemisťováni z jednoho místa na druhé. Většina rodin uprchla z města do Turecka nebo na venkov, avšak Zahra odmítá odejít, i bratři ji opustili ve chvíli, kdy by je nejvíce potřebovala.

„Jsem to já, kdo musí pracovat deset hodin denně, abych vydělala dvanáct tisíc liber, což je asi 80 dolarů. To je směšná částka na přežití. Do práce musím navíc každý den docházet, veřejná doprava už nefunguje, a to mě unavuje. Já i moji rodiče potřebujeme léky, z nich většina je zde nyní nedostupná,“ vysvětluje Zahra a pláče.

„Na tomhle světě jsme odkázáni jen sami na sebe.“

Zahru jsme potkali jednou časně ráno, když si šla do distribučního centra pro chleba, který musela donést domů ještě před tím, než vyrazí do práce.

„Přicházím sem každý den v sedm, abych vyzvedla chléb pro svou rodinu. Odnesu jej domů, a pak se vydám do práce. Nevím, jak dlouho tenhle koloběh ještě vydržím, už si připadám stará a unavená. Jediné, co si přeji, je, aby válka skončila dříve, než umřu. Chci mít jistotu, že moje dcery neumřou v sutinách, nebo hladem.“

Před tím než jsme Zahru opustili, zeptali jsme se jí na to, jaká je podle ní situace ve městě. Zajímal nás její pohled především proto, že je jednou z několika mála rodin, které se rozhodly žít v nejnebezpečnější části města.

„Před několika měsíci bylo město plné lidí, dneska je to město duchů. Nic z toho, co chcete nebo potřebujete, nenajdete. Není tu voda, elektřina, městská doprava, ani léky. Jediné, co nám zbylo, jsou bomby, které nám každý den padají na domy. A vojáci Islámského státu nebo syrské vlády, jež nám chtějí uříznout hlavy.“

Na konci našeho rozhovoru nás Zahra odrazuje od toho, abychom o ní vůbec něco psali. Podle ní to stejně nic nezmění.

„Nikdo to nebude číst. A pokud ano, budou sice chvilku smutní, ale pak na nás zapomenou. My, Syřani, jsme na tomhle světě odkázáni jen sami na sebe.“  

Více o situaci v Sýrii i tamnější práci Člověka v tísni se můžete dočíst zde.