10 let války: Příběhy ze Sýrie

Ekonomika v zemi kolabuje, ceny od začátku války raketově narostly, pro rodiny je tak čím dál těžší si obstarat i základní jídlo. K tomu neustálé ostřelování, pokračující útoky na civilisty, nebo zdravotnická zařízení a ještě pandemie covid-19. V Sýrii vyrůstá ztracená generace dětí, 11 milionů lidí potřebuje humanitární pomoc. Mezi nimi i rodiny Farhata, Suriji, Chaleda, nebo Ibrahima, kteří tragédii prožívají na vlastní kůži. 

Co vyprávějí?

Suria: 10 let ztrácí sílu, stále se ale snaží žít

Její rodina prošla už čtyřmi tábory pro vnitřně vysídlené lidi v severní Sýrii. Suria (55) dělá, co je v jejIch silách, aby mohla žít. Nemá to ale jednoduché. V noci prudké zimní deště zatékají do jejího stanu a stále ji bolí nohy, které jí před lety zlomila barelová bomba.

„Před 10 lety jsem byla silná a měla jsem pevné zdraví. Snila jsem o tom, že umožním svým dětem, aby se mohly vdát a oženit a budovat své vlastní domovy,” vypráví Suria. Všechno se změnilo, když na její dům spadla bomba. Při útoku si Suria zlomila obě nohy a přišla o šestiměsíční vnučku. Její dům bomba zničila a přinutila ji i s rodinou utéct. „Teď se chci jen vrátit do naší vesnice. Slíbila jsem si, že když se vrátíme, budu žít u nás pod olivovníky, protože už nechci žít znovu ve stanu a domov už nemám."

*****

Pomáhejte s námi lidem v Sýrii

• Za 300 Kč zajistíme dvěma dětem v táboře vzdělání na celý měsíc.
• Jen 425 Kč stačí na to, abychom pomohli jedné rodině získat jídlo na týden.
• 500 Kč dokáže vyčistit dostatečné množství pitné vody, aby s ní rodina vystačila půl roku.

*****

Farhat: Všechno je jednou poprvé. I nálety 

„Bylo to poprvé v životě, kdy jsem na vlastní kůži zažil nálet. Přistálo to 100 metrů od místa, kde jsem zrovna byl,“ vzpomíná Farhat na dobu, kdy musel uprchnout z Damašku, kde žil.

Se svou ženou a třemi dětmi utekl v roce 2011 do rodného města na severu země v provincii Idlib. I tam byl ale svědkem jednoho z prvních náletů v této oblasti. „Později docházelo k útokům a náletům všude," říká Farhat a dodává: „Chceme jen, aby se věci zlepšily. Zabíjení ale ještě neskončilo a nedokážeme najít žádné důvody k optimismu. Lidé se neodvažují opravovat své domovy, protože všichni očekáváme, že budeme muset zase utíkat.” 

Chaled: Konec studia i zmařené sny

Chaledovi je 31 let a jako univerzitní student musel projíždět přes nebezpečná kontrolní stanoviště a zóny, kde se ostřelovalo, aby se v roce 2012 dostal do školy. Poté, co bylo před jeho očima zastřeleno a zabito mnoho lidí, rozhodl se, že už se vrátit nemůže. Mohlo by ho to stát život.  Ze své vesnice Chaled naštěstí nikdy nemusel uprchnout. Měl auto a pomáhal přepravovat lidi z napadených vesnic do bezpečí. Životy celých rodin se smrskly do jeho malého pick-upu.

„Tato zkušenost by dohnala k slzám každého," říká Chaled o tom, jak dobrovolničil pro tým na pomoc lidem v akutní nouzi. „Viděl jsem zraněné, lidi s postižením, lidi vyhnané válkou z domova. Pomáhali jsme jim dostat se do bezpečí, pryč z ostřelované oblasti. Naplňovalo nás to, protože jsme cítili, že děláme něco užitečného.“

Ibrahim: Válka ještě neskončila

I po 10 letech je hromadné vysídlování lidí bohužel stále časté. Ibrahimovi je 32 let a svůj domov musel opustit i se svou rodinou (na fotce jeho matka a dcera) v roce 2019. Během jedné z posledních ofenzív tak byli stále na útěku.

„Kromě minometů a náletů padalo na každou čtvrť kolem 40 raket. Ostřelovalo se i v noci, pod palbou byla také dálnice, po které se lidé snažili dostat do bezpečí. Mnoho rodin bylo zabito přímo v autech. Jednou brzy ráno jsme museli utéct i my. Sotva jsme si vzali nějaké věci na spaní a vaření,” popisuje Ibrahim.

Dnes se snaží uživit díky malé opravně obuvi, kterou provozuje. Vysoké životní náklady a extrémně vysoké ceny to ale v dnešní době velmi komplikují. „Velká rodina bude každý den potřebovat tak 5 nebo 6 balení chleba v hodnotě 15 tureckých lir (~ 43 Kč). Tato částka dříve stačila rodině na celý týden. Ale teď je všechno tak drahé, že i malá rodina potřebuje na každý den alespoň 30 lir (~ 86 Kč) - částku, která dříve mohla být platem.“

Člověk v tísni reagoval na krizi v Sýrii už v roce 2012 jako jedna z prvních organizací. I díky členům Klubu přátel Člověka v tísni a dárcům, kteří přispěli do sbírky SOS Sýrie, můžeme každý měsíc poskytnout pomoc průměrně 230 045 lidí. Jen v únoru tohoto roku jsme přitom pomohli více než 300 000 lidí. Můžeme tak podporovat nejohroženější obyvatele Sýrie a poskytnout jim to nejpotřebnější – základní potraviny, přístřeší nebo hygienické potřeby. Zároveň myslíme na budoucnost a podporujeme pracovní příležitosti, opravujeme místní infrastrukturu a poskytujeme ochranu, vzdělání a psychosociální podporu dětem.