6 zemí, 6 konfliktů, 6 příběhů lidí, kterým do života vstoupila válka

Zažili jsme obléhání a museli jsme uprchnout

Abdul-Rahman pochází z jižního předměstí Damašku, my jsme se s ním ale poprvé setkali na jihu syrské provincie Idlíb. Padesátiletý otec tří chlapců a jedné dívky se přestěhoval do syrské metropole v roce 2000 a začal zde pracovat jako taxikář v táboře Jarmúk, který je útočištěm pro palestinské uprchlíky. Dařilo se mu dobře, takže si mohl pronajmout a později dokonce koupit malý domek. Před několika lety se ale situace dramaticky zhoršila. „Od roku 2014 jsme žili v obléhaném městě. Před několika měsíci jsme byli donuceni odejít do malé vesničky Ihsem v Idlíbu,“ popisuje Abdul-Rahman. „Nejbolestnější pro mě bylo, že jsem přišel o vše, co jsem měl, co jsem si kdy našetřil - domov, auto. A že mé děti ztratily šanci na vzdělání,“ dodává. Abdul-Rahman obdržel od Člověka v tísni finanční grant. „Hodně mi to ulehčí situaci,“ říká a dodává, že doufá ve zlepšení situace v Sýrii. „Prosím Alláha, aby se situace v Sýrii zlepšila a Syřané nemuseli dál trpět.“

Využívali nás jako živé štíty

Falah žije v iráckém Mosulu. Jeho domov je zároveň místem, kde prožil nejhorší chvíle svého života. Všechno to začalo v roce 2009. „Než přišel ISIL do Mosulu, nejhorším zážitkem pro mě byla ztráta otce. Oni totiž působili v zemi už předtím jako různé teroristické skupiny a otce mi zabili,“ říká Falah. Během nadvlády tzv. Islámského státu kontrolovali bojovníci ve městě úplně všechno, místní lidé na ně nemohli ani promluvit. Nezbývalo jim, než brutální vládu respektovat, podle Falaha se báli cokoliv dělat. „Nechovali se k nám jako k lidem, ale jako ke zvířatům,“ popisuje Falah. Když se irácká vláda snažila převzít kontrolu nad městem, tzv. Islámský stát civilisty využíval jako živé štíty. Mosul je nyní v rukou irácké vlády a lidé se zde pomalu snaží vrátit ke svému normálnímu životu. „Líbí se mi přístup Člověka v tísni. Místo peněz dáváte lidem poukázky, kterými se dá platit na trzích, aby si lidé mohli sami koupit stavební materiál, barvu nebo sklo,“ popisuje Falah a dodává, že přesně tohle jsou věci, které zde lidé potřebují pro opravu svých domovů. Traumata, která si místní obyvatelé z této temné éry odnesli, budou přetrvávat ještě po několik generací. „Když někdo umře nebo je zabit při výbuchu, nikdo se nad tím nepozastaví, je to normální, protože tak jsme se to naučili ve válce s ISIL,“ konstatuje. Pokud se ho zeptáte na současnou situaci v Iráku, nevidí tu pro lidi žádnou budoucnost.

Lidé nebyli stvořeni pro válku

Olga je jednou ze 3,4 milionů obětí téměř zapomenutého konfliktu na východní Ukrajině. Všechno začalo v roce 2014, když se boje přesunuly do jejího rodného města, které se nyní nachází v oblasti, která není pod kontrolou vlády. „Musela jsem s manželem a dvěma dětmi odejít do jiného města. Nakonec jsme se usadili ve Slavjansku,“ vysvětluje. Matce pětiletého a šestiletého chlapce chybí hlavně možnost kontaktu se zbytkem rodiny, která zůstala na druhé straně frontové linie. Ta rodinu rozdělila. „Vídáme se méně než dříve, rozhodně mnohem méně, než bychom chtěli. Je to hlavně proto, že musíme překračovat kontrolní check-pointy,“ vysvětluje. Začátky v novém domově pro ni byly těžké, ale humanitární organizace její rodině poskytly cennou pomoc. „Když jsme přijeli do tohoto města, pomohli nám i našim dětem,“ říká Olga. „Je to opravdu užitečná pomoc pro ty, kdo museli zanechat většinu svého majetku v původním domově a začít úplně nový život.“ Pomoc pokračuje až do dnešních dní. Díky finanční podpoře, kterou obdržela od Člověka v tísni, mohla Olga začít sama podnikat. Vyrábí vlastní produkty pomocí techniky scrapbooking. „Konečně můžu finančně podpořit svou rodinu, to mě dělá šťastnou,“ popisuje Olga. A jaké je nyní její největší přání? „Chtěla bych, aby nikde na světě nebyla válka. Každý člověk na této planetě by měl dělat něco dobrého a hodnotného. Lidé nebyli stvořeni pro válku.“

Nejhorší je, když nemůžete být se svými dětmi

Násilí a etnické napětí v provincii Kasai v Demokratické republice Kongo donutily desítky tisíc Konžanů hledat útočiště v provincii Lunda Norte v Angole. Helene, matku pěti dětí, jsme potkali v jedné z osad v provincii Lóvua. „Jsem tu jen se dvěma svými dětmi, ostatní tři zůstaly v Kongu,“ říká. Kromě všudypřítomného násilí a zhoršující se bezpečnostní situace to byly také rodinné důvody, které ji přiměly odejít do cizí země. „Ztratila jsem otce a to mě také přimělo odejít do Angoly,“ vysvětluje. Život uprchlíka ale není vůbec jednoduchý. Pro Helene je nejhorší, že nemůže být se všemi svými dětmi pohromadě. „Humanitární pomoc je pro mě něco jako jídlo nebo voda. Všechny ty věci, které nám pomáhají,“ říká Helene. Je pro ni ale velmi těžké si plánovat budoucnost. „Chtěla bych mít v životě nějaké jistoty, abych si mohla začít budovat budoucnost,“ říká.

Maria Lozan, Nina Tramullas, Zain Ul Mostafa, Claudia de Oliveira, Tatiana Gavyuk, Štepánka Pecháčková, Sari Hajjneid & Petr Štefan z komunikačního týmu Člověka v tísni