“Afričané berou ekologii a změnu klimatu velmi vážně, protože mají přímou zkušenost,” říká expert na tropické zemědělství Jan Svitálek

Mají místa v afrických zemích, kam jezdíte jako expert na tropické zemědělství, něco společného?

Já pracuji především na rozvojových projektech, které se soustředí na dlouhodobou práci s obyvateli venkova, kteří se živí převážně zemědělstvím. Pomáháme inovativním a tržně orientovaným rodinným farmám a družstvům, ale i velmi chudým lidem. Těm jde hlavně o to, nasytit svoji rodinu. Ale i když se kontext a okolnosti hodně mění, stejně jako cíle jednotlivých projektů (např. boj proti hladu a podvýživě, ekonomický rozvoj, prevence migrace aj.), prakticky všichni řeší to nejpodstatnější – dlouhodobě ubývají základní přírodní zdroje, jako jsou lesy, biodiverzita, půda a voda.

S jakými problémy se tedy nejvíce potýkají zemědělci v Africe?

Je jich bohužel celá řada. Mění se podmínky na místních trzích, zemědělství se modernizuje, profesionalizuje, přicházejí do něj investice a drobní zemědělci mají přirozeně problémy držet krok. Farmáři často přicházejí o půdu, legálně i fyzicky, a velká část populace se pak ocitá v situaci chudých samozásobitelů, kteří se snaží vymáčknout z krajiny, polí a pastvin, co se dá. Poslední jeden až dva roky jim starosti dělají např. záplavy kobylek ve východní Africe, pokračující konflikty v Mali nebo Kongu, koronavirová pandemie, samozřejmě nebývalé sucho, které postihlo v posledních dvou letech jižní Afriku – třeba Angolu a Zambii, kde také Člověk v tísni pomáhá.

Co to velké sucho v Africe způsobuje? Dokáží se s ním vyrovnat?

Člověk v tísni má zkušenosti i s těmi nejhoršími humanitárními scénáři, kdy je potřeba do některých oblastí dovážet vodu v cisternách, aby byly pokryty, byť jen základní potřeby.

Zůstaneme-li ale u zemědělců, tak sucho dopadá v první řadě a nejtvrději na samozásobitele, kteří musejí hledat jiné možnosti, jak uživit rodinu. Odcházejí do měst jako námezdní síla, případně se stěhují s rodinami do míst s lepší perspektivou. Dobytkáři a pastevci přesouvají svá stáda, v horších případech je vybíjejí. Situace rozvinutějších farem, malých družstev a drobných podniků pak závisí na jejich kondici. Ale je třeba připomenout, že úspory, kapitál, případně finanční služby jsou většinou omezené, stejně jako pomoc, kterou mohou poskytnout místní vlády.

Sucho, hlavně to déletrvající, tedy vlastně výrazně umocňuje a urychluje změny, kterými si velká část venkovského obyvatelstva už beztak prochází - velká část lidí, zejména těch mladých, se nechce spoléhat na nejistou budoucnost v zemědělství a hledá možnosti obživy jinde, často pak za hranicemi svého regionu a své země.

Dá se na sucho připravit?

Určitě ano a velmi dobře. Dlouhodobě neexistuje jedno univerzální řešení, ale vždy se musí jednat o celou mozaiku opatření. Z technického hlediska můžeme hovořit o mapování vodních zdrojů, různých závlahových technologiích, vodohospodářských stavbách, vhodném zemědělství a péči o krajinu. Vedle technických řešení je pak potřeba osvěta, vzdělávání a podpora kvalitní správy věcí veřejných na úrovni místních vlád a samospráv.

Prohlubuje klimatická změna problémy, které zemědělci měli už dříve?

Klimatická změna na první pohled nepřináší nové problémy, které bychom ve světě dříve neměli. V praxi se stále zemědělci budou potýkat s přírodními katastrofami, jako je sucho, povodně, epidemie dobytka i lidí a dalšími. S těmito problémy se pak prolínají tradiční environmentálně rozvojové problémy, jako je odlesnění, eroze, desertifikace i rostoucí populace. Ale stávající agroekologické systémy na mnoha místech po celém světě již teď balancují často na hraně udržitelnosti, tím méně pak můžeme mluvit o jejich odolnosti vůči zásadním šokům do budoucna. A fenomény spojené s klimatickou změnou mají vysoký potenciál takové nové šoky přinášet. Již dnes můžeme pozorovat posun zemědělských sezón a potřebu upravovat zemědělské kalendáře. Za nejohroženější lokality jsou považovány suché oblasti zejména v Africe a pak horské oblasti třeba v Asii a Jižní Americe.

Jak Člověk v tísni snižuje dopady klimatické změny na farmáře. Pomáhá jim se jí přizpůsobit?

V Člověku v tísni se obecně snažíme o efektivní řešení hladu, podvýživy, chudoby, ale předpokladem řešení je i environmentální udržitelnost. Od roku 2016 se opíráme o tři základní pilíře. V první řadě jde o zlepšení produktivity a příjmu farmářů – například novými postupy, technologiemi, rozvojem a podporou obchodu. Dále se soustředíme na posílení odolnosti vůči klimatické změně - např. zaváděním nových plodin, jejich odrůd, závlah nebo systémů, jako je třeba agrolesnictví, integrované zemědělství a obecně podpora zdravé krajiny. A nakonec jde také o tzv. mitigační opatření, což je především snížení emisí skleníkových plynů v zemědělství, např. omezením vypalování nebo využíváním bioplynu a biomasy obecně.

Jak souvisí zemědělství s emisí skleníkových plynů?

Velice úzce. Zemědělství je sektor, kde může vznikat velké množství skleníkových plynů a v současnosti tomu tak je. Zemědělství se podílí na emisích asi z 27 %. Zároveň je to ale sektor, který spravuje významnou část potenciálních úložišť uhlíku, jako jsou lesy, traviny, mokřady a jiné systémy, jež uhlík zadržují a bilanci skleníkových plynů naopak zlepšují. Je proto důležité ve všech koutech světa hledat uzavřené lokální zemědělské systémy přispívající k zadržování skleníkových plynů. Vyžaduje si to sice velký respekt k místním podmínkám, které jsou velmi rozmanité. Dobrá zpráva je, že ruku v ruce s mitigačními opatřeními v zemědělství a krajině jde i zlepšená vodní bilance v krajině, podpora biodiverzity a mnoho dalších environmentálních služeb. V Angole Člověk v tísni například učí zemědělce využívat hnojení namísto vypalování polí, představuje bioplynové stanice jako zdroj energie.

Člověk v tísni se problematice sucha věnuje dlouhodobě. Jsou rady, které poskytujete zemědělcům v Africe již řadu let přenositelné do českého kontextu?

Africký kontext je hodně odlišný od toho českého. U nás si stále myslíme, že moderní průmyslové zemědělství všechno vyřeší. Je to systém s řadou zátěží, které nasbíral za posledních asi 60 let. Výsledkem je pak relativně křehký stav krajiny, který není na klimatickou změnu tak dobře připraven.

Oproti tomu velká část venkovské populace Afriky čelí aktuální hrozbě vlastní neúrody. Přímá vlastní zkušenost vede k tomu, že ekologii a problematiku klimatické změny berou velmi vážně. I když produkce potravin v průmyslovém zemědělství je stále hojně citovaný cíl v rozvojových strategiích mnoha vlád, celosvětově se začínají doporučovat a prosazovat více stabilní zemědělské systémy. Ty jsme v Česku v honbě za zjednodušením výroby opustili. Je to například integrované zemědělství (propojení chovu a rostlinné produkce), agrolesnictví (propojení polní produkce a dřevin), záchovné (tzv. conservation) zemědělství a další, které odborníci ve světě, včetně Afriky, doporučují v podstatě jako mainstream. U nás jsou buď za současného stavu nerentabilní, nebo nesou nálepku „alternativní“ a pro zemědělce jsou málo známé.

Další články k tématu zde: