Asi bych dodal..že jsem tady rád

Publikováno: 1. 3. 2017 Doba čtení: 6 minut
Asi bych dodal..že jsem tady rád
© ČvT archiv

V předchozím článku jsme Vás informovali o 10 ti letém výročí olomoucké pobočky, ovšem náš první pracovník je tady už 16 tým rokem. Jak jeho práce začala, co se za tu dobu změnilo a co má na této práci rád? To vše se dočtete v rozhovoru s naším prvním terénním pracovníkem Viliamem.

Jak dlouho pracuješ v organizaci Člověk v tísni?

Jsem tady od roku 2001 a myslím, že od května. S půlroční přestávkou. Takže 15 let.

Jak přesně tehdy začala Tvoje spolupráce s organizací Člověk v tísni?

Ještě před tím, než jsem nastoupil do Tísně, tak jsem pracoval necelý rok u bývalých okresních úřadů, dělal jsem teréňáka. Tenkrát mě oslovila romská poradkyně, jestli bych neměl zájem něco takového dělat. Mně se ta myšlenka líbila, tak jsem byl poslán na desetidenní kurz někam ke Kladnu. Seznámil jsem se tenkrát s Vojtou Lavičkou. Ten mě oslovil a zeptal se mě, jestli bych náhodou nechtěl přestoupit k nim. A já jsem mu řekl, z hecu: „Jo když mi nabídneš lepší podmínky, tak jo.“ Tak si na mě vzal telefonní číslo, uběhly asi dva, tři dny, a on mi řek: „No tak dobře, já jsem ti to domluvil, tak jestli chceš, přijeď podepsat smlouvu do Prahy.“

A jak tehdy vlastně vznikla olomoucká pobočka?

No původní myšlenka byla, že Člověk v tísni se bude soustředit na Čechy, a na Moravě nechá pracovat jiný neziskovky. Já jsem po tomhle ale dlouho volal, aby se tady pobočka založila, a nakonec je to nějak přesvědčilo a otevřela se před 10ti lety i tady.

A změnila se nějak situace za tu dobu, co děláš tu práci?

No změnilo se toho hrozně moc. Ze začátku jsme neměli žádnou databázi, jakože elektronickou, jak máme teď Arum a podobně. Prakticky se to dělalo na koleni všechno. Byli jsme hozeni prakticky hned do terénu. Neměl jsem žádné zázemí, žádnou kancelář, počítač, nic. Prostě mi řekli: „No, tady máš lokalitu v Prostějově a tady pracuj.“ A nic víc. Koordinátor sídlil v Praze, dojížděl za mnou jednou za dva měsíce. Provedl jsem ho po terénu, zašli jsme spolu na úřad, když bylo zapotřebí něco domluvit. Ale to je tak asi všechno, ta podpora od zaměstnavatele jako taková. Jo, je pravda, že jsem se mohl kdykoliv obracet na právní oddělení, když jsem potřeboval, protože nebylo tolik pracovníků. No celkově nás bylo v PSI (Programy sociální integrace – pozn. autora) asi něco kolem 20 pracovníků v terénu. Myslím tím v celé republice. Teď má jenom olomoucká pobočka 40 členů.

A jak to vnímáš tu změnu?

No, administrativa se zvýšila ne o 100, ale o 1000 procent. V té době nebyla prakticky žádná. Cesťáky jsme psali ručně, neměl jsem počítač. Když sem potřeboval poslat email nebo něco, tak jsem musel chodit do kavárny nebo do knihovny. Pravdou je, že jsem ani s počítačem neuměl, takže jsem se učil tak nějak za pochodu. Než jsem napsal nějakou zprávu tak mi to trvalo hodinu (smích). Ta změna je největší asi v tom, že teď máme zázemí, máme pobočku přímo tady na místě, máme koordinátory, máme kolegy, všechno je to propracovanější.

A co tě v práci nejvíc drží?

Pořád mě to ještě baví. Samozřejmě někdy s nějakými přestávkami, někdy toho mám sám dost. Ale pořád si říkám, že je co dělat a vidím v tom smysl. Jasně, kolikrát, když se člověk nad tím zamyslí, tak si řekne, a v čem konkrétně my těm lidem pomůžeme? Ale pak si uvědomím, že kdybychom tady nebyli, kdybychom nepomáhali těm lidem, nevtloukali jsme jim ty vědomosti, tak ta jejich situace, je mnohem horší. Klienti by neměli tu oporu, neměli by ty znalosti. Měl jsem spoustu klientů, kteří nevěděli, kam zajít s nějakým papírem, jak co napsat, ale teď už máme některý ty klienty tak soběstačný, že už sami dokážou napsat odvolání, a těžká odvolání, ví kam zajít, naučili jsme je, že pokud nejsou s něčím spokojení, že se mají odvolávat, to byla v minulosti nemyslitelná věc. Každý řval, ale nikoho nenapadlo se bránit. Teď už zkrátka přijdou za pracovníkem s tím, že vědí, co chtějí, předtím přicházeli a ani nevěděli, co s tím. Takže smysl mi to pořád dává.

A když se pohybuješ po tom terénu už tolik let, vidíš ten rozdíl, přímo v tom terénu, před lety a teď?

Určitě. Já bych řekl, že situace se hodně zlepšila. Před 15 lety byla nezaměstnanost u Romů tady na Prostějovsku hrozně vysoká. Teď ale ve spoustě rodin minimálně muž pracuje a povědomost o tom, že pracovat se vyplatí, stoupá. Ty rodiny, bych řekl, jsou spokojenější, začínají řešit svoje dluhy, nekašlou na to tak. Přemýšlí o životě, i ty mladý rodiny už víc uvažují o těch dětech, víc dbají na to, aby jejich děti měli alespoň výuční list.

Čím myslíš, že to je?

Dřív to bylo takový: „No tak dáme tě do zvláštní školy a ty si splníš docházku nebo no tak, když do té školy nechceš chodit, tak nechoď.“ Teď dělají rodiče všechno pro to, aby to dítě dostudovalo, pochopili, že z těch dávek se přežít nedá, chtějí pro svoje děti lepší budoucnost. Někteří klienti pracovali celý život na černo, onemocněli nebo zestárli a teď zjistili, že nedostanou ani invalidní, ani starobní důchod. Prošli si teda tou osobní zkušeností, vidí, že je to těžký a pro svoje děti chtějí jiný život.

Vzhledem k tomu, jak dlouho v oboru působíš a vidíš, jak se ta atmosféra ve městě a společnosti mění, co by si vzkázal majoritě, občanům, kteří nejsou našimi klienty?

Aby těm lidem dali šanci. Aby nedali na předsudky. Předsudky, že Romové nechtějí pracovat, že sociálně vyloučení lidé žijí dlouhodobě z dávek. Není to pravda. Já mám tu osobní zkušenost. Spousta rodin, který znám, i těch neklientských, pracují a chtějí pracovat, sami si tu práci hledají. Na volná místa se chodí ptát opakovaně, nechodí tam jen pro razítka pro Úřad práce. Mám zpětnou vazbu  od řady zaměstnavatelů. Ti lidé, většina z nich, chtějí žít jenom normální život jako ostatní, nic jiného.

Tak, když slavíme výročí 10 let od založení pobočky, co bys jí popřál?

No kromě toho obligátního jako zdraví a štěstí, bych jí popřál, aby si udržela minimálně ten stejný standard kvality, který má, a nenechala se ničím manipulovat, nenechala se vtáhnout do nějakých politických her a dál byla taková, jaká je, protože si myslím, že její jméno je, nejen mezi veřejností, ale i mezi klienty, známé, a hlavně vážené. Znám spoustu neziskovek, které tak dobré jméno nemají. Klienti mi říkají, že za námi chodí, nejen pro to, že to děláme, ale hlavně pro to, že to umíme, takže ta kvalita, je důležitá. A taky bych jí popřál dobrou náladu, a ať vybírá dobré lidi do týmu.

Chceš ještě něco dodat?

Asi bych dodal..že jsem tady rád.

 

Služba Terénní programy, která je poskytovaná mimo jiné i na území Prostějovska, je financována Olomouckým krajem a dále za finanční spoluúčasti města Prostějova.

Autor: Radka Kachramanová a Viliam Hangurbadžo, Terénní pracovníci

Související články