Askold Kurov: Všechno je kafkovské

Jak začal příběh tohoto filmu?

Natáčení začalo potom, co Oleha zadrželi a převezli ze Simferopolu do Moskvy. Poprvé jsme se potkali v roce 2012 a podruhé se viděli až u soudu. Na první soudní jednání jsem šel jako jeho známý, abych ho podpořil. Pak jsem se rozhodl, že v této situaci nemohu udělat nic jiného než o všem natočit film.

Je to tedy film na jeho podporu, anebo čistě tvůrčí počin? Nakolik sis během natáčení zachoval odstup od toho, co se dělo?

Samozřejmě že jsem si chtěl zachovat odstup od té situace a právě to bylo ve skutečnosti nejtěžší. Nakonec to vůbec nešlo. Během natáčení jsem nemohl zůstat jen pozorovatelem, musel jsem se angažovat a nějak pomoct Olehově sestřenici Nataše a právníkům, prožíval jsem to. Udržet odstup od těch pocitů se mi nepodařilo, protože člověk se dívá na známého a představuje si sebe na jeho místě, snaží se pochopit, co v té situaci asi cítí.

Je podle tebe potřeba udržovat odstup, když točíš film o něčem takovém?

Takovou zkušenost jsem v podstatě neměl – že bych neudržel odstup. Člověk stejně současně cítí s aktéry, ale musí zůstat pozorovatelem. Jinak není možné vnímat situaci ze vzdálenosti nezbytné pro film. A to bylo právě to nejtěžší z celého natáčení.

Kde natáčení probíhalo?

V Moskvě, Kyjevě, Rostově na Donu a v Simferopolu. Ale kyjevský materiál jsme nakonec nepoužili.

Kde bylo těžší natáčet – v Moskvě, kde byla Olehova sestřenice Nataša, nebo v Rostově, kde probíhal soud s Olehem, nebo Olehovu rodinu v Simferopolu?

Ani nevím… Těžší to bylo během soudu, protože jsem si uvědomoval, že přichází rozhodující okamžik. Naděje zůstává vždy, přestože člověk ví, že existuje scénář, že rozsudek už je předem připraven, ale až do poslední chvíle, stejně jako všichni, kdo soud sledovali – jako Nataša, Oleg a snad i právníci –, jsem doufal v nějaký zázrak, že všechno dopadne jinak, než dopadlo. Asi proto Rostov. Navíc to bylo těžší z psychologického hlediska. Už předtí

m jsem věděl, že aktéři jsou sledováni, občas jsme si všimli lidí, kteří sledovali Natašu. V Rostově také docházelo k provokacím, když například jednoho z právníků podrobili na letišti bezprecedentní prohlídce. Právníci nacházeli stopy cizí přítomnosti ve svém bytě. Proto psychologicky to bylo těžší. Měl jsem velkou trému, když jsem jel do Simferopolu, na Krym. Samotné setkání s jeho matkou a dětmi bylo velmi náročné. Bylo těžké jít s kamerou za lidmi, kteří prožívají takové neštěstí. Ale dopadlo to překvapivě dobře. Olehova maminka má obdivuhodnou vnitřní sílu, což objasňuje, po kom Oleh zdědil svou nezlomnou povahu. A jediné skutečně filmové záběry se podařilo udělat právě tam, na tom setkání. Ten den, kdy jsme tam s Natašou přijeli, Oleh poprvé zavolal z vězení a poprvé mluvil s dětmi. Ten okamžik je zachycen ve filmu.

Je Oleh ve filmu takový, jak ho vnímáš, nebo ses snažil neukazovat svůj osobní názor?

Ne, nesnažil jsem se tomu vyhnout. Oleh mě překvapil a řekl bych, že i nadchl. Je možné, že před zatčením takový nebyl, ale míra jeho vnitřní svobody a silná povaha na mě udělaly velký doje

m. Během soudu jsem se divil vlastnímu pocitu, že Oleh za mřížemi mi připadal mnohem svobodnější než já sám na druhé straně mříží.

Když to říkáš, závidíš mu to?

Samozřejmě. Protože člověk, který překonal vlastní strach, se osvobozuje a není závislý na fyzické svobodě. Strach je u každého člověka hlavní překážkou svobody. Zbavit se strachu je jeden z důležitých kroků.

Měl jsi během natáčení strach?

Měl. Zažil jsem období úplné paranoie, kdy jsem měl strach o materiál a o aktéry, protože jsem věděl, že je sledují a odposlouchávají jim telefony. Stalo se přece, že k režisérovi Pavlu Kostomarovovi, který točil film Termín, vtrhli uprostřed noci s domovní prohlídkou a zabavili mu materiál. Paranoia, která mě pronásledovala během natáčení, byla velmi vyčerpávající. Bál jsem se.

Kdo je ústřední postava ve filmu? Je to Oleh nebo něco jiného? Říkáš, že je to také příběh doby.

Hlavní hrdina je Oleh. Filmem jsme si stanovili hodně cílů: vyprávět o soudním řízení, o kauze a o Olehovi jako člověku a režisérovi. A přirozeně také ukázat kontext, ve kterém to všechno probíhá, v jaké zemi a společnosti. Ze všeho trochu.

Střih trval snad déle než samotné natáčení. Proč?

Bylo to zhruba stejně dlouhé. Nejtěžší bylo najít rovnováhu. Bylo zřejmé, že podle žánru to nemůže být ani čistě „soudní“ film, ani dokument o policejní nebo novinářské investigaci, ani filmový portrét, musí to být všechno dohromady. Proto bylo složité film koncipovat a správně ho vyvážit. Za tu dobu se vystřídali tři vedoucí střihu. Nakonec se podle mě všechno podařilo. Bylo zřejmě jen potřeba nějaké doby, aby film uzrál.

V průběhu přípravy filmu vyšel na svobodu jeden z aktérů soudního řízení a příběhu Oleha Sencova – Hennadij Afanasjev. Měli jste naději, že film dokončíte současně s osvobozením Sencova?

Ano, v nejrůžovějších představách jsme chovali naději, že Oleh přijede na premiéru a zhlédne film spolu s vámi. Tato naděje se probouzela několikrát, sem tam se objevovaly zprávy, že je na spadnutí jeho výměna nebo vydání. Obzvlášť po osvobození Nadi Savčenkové a Hennadije Afanasjeva. Ale kupodivu se nic nestalo. Naopak, Oleha poslali na nejvzdálenější možné místo, šest tisíc kilometrů od Krymu, do Jakutska, kde v zimě bývají až padesátistupňové mrazy. Není jasné, proč se tak stalo, co můžeme očekávat a v co doufat, není jasné, proč ho nechávají za mřížemi. Pravděpodobně pro nejvýhodnější ze všech možných výměn.

Komunikoval jsi s Olehem během přípravy filmu?

Ne, přímo s ním jsem nemluvil, jen přes sestřenici a právníky. Měl jsem nápad natočit rozhovor přímo v soudní síni, bez povolení, aby Oleh během přestávek odpověděl na nějaké otázky. Ale on sám ten nápad odmítl. Zřejmě proto, že pro něj bylo důležité soustředit se na proces a nerozptylovat se. Jeho projevy u soudu v podstatě byly odpověďmi na nejdůležitější otázky. Bylo vidět, že se na to připravoval.

Do jaké míry je film čistě dokumentární a jak velký je v něm podíl plánovaných scén, například, rozhovorů?

Předpřipravených dohodnutých scén je minimum, kolem pěti procent. Jsou to krátké rozhovory s právníkem Dmitrijem Dinzem, politologem Kirillem Rogovem a nějaké dotáčky exteriérů. Maximálně pět procent. Zbytek je dokumentární složka a záběry z televizních archivů.

Je ti Sencov blízký jako režisér?

Ano. Viděl jsem jeho dokument Gamer a moc se mi líbil, i když bylo vidět, že jde o prvotinu. Také proto je velká škoda, že musí trávit čas ve vězení místo natáčení filmů. Podle mě je jedním z nejosobitějších a nejnadějnějších současných ukrajinských režisérů.

Poprvé bude film představen na Berlinale, pak budou následovat promítání na dalších mezinárodních akcích včetně festivalu Jeden svět v Praze. Nemáš pocit, že je to pro tebe riziko?

Těžko říct, situace jsou natolik nepředvídatelné, že nikdo celkem ani nechápe pravidla hry. Proč někdy všechno probíhá bez jakékoli reakce ze strany státních úřadů a jindy bývá reakce naprosto absurdní. Třeba když učitelku ze školky zatkli za sdílení videa o násilí. To všechno je nepředvídatelné, kafkovské.

Přemýšlíš o tom?

Samozřejmě. Ale nevím, jestli se na to člověk může nějak připravit. Spíš ne.

Byl Oleh připraven na to, že ho zatknou?

Podle mě nebyl. Na jedné straně byl svědkem toho, jak jeho kyjevské přátele z Automajdanu Oleksije Hrycenka zadrželi ještě před referendem v Simferopolu, drželi ve sklepě a mučili. Nevědělo se, jak to všechno skončí. Mohli je snadno zavraždit. Takže Oleh si uvědomoval, jaké metody používají, ale možná nepředpokládal, že to tak dopadne. Věděl, že zadrželi Afanasjeva, měl čas na to, aby něco podnikl. Místo toho v den svého zatčení vyrazil s dětmi do Gurzufu jezdit na koních, navštívil matku a vrátil se s dcerou do Simferopolu, kde ho před jeho domem zatkli.

Dostal se do filmu výslech Afanasjeva a Čirnije?

Co se týká Čirnije, existuje takzvaný „Pirogovův film“ – záběry natočené skrytou kamerou, které zkoumal soud, existuje záznam výslechu Afanasjeva, kde odvolává svou výpověď a říká, že byla vynucena, a také máme výpověď Afanasjeva, kterou poskytl právníku Popkovovi. Ve filmu o tom Popkov vypráví. U soudu jsme narazili na další technickou komplikaci – měli jsme povolení jen na natáčení úvodních deseti minut jednání. Zbytek jsme museli točit z obrazovek, na které se promítal průběh jednání v soudní síni. Proto výslech Afanasjeva máme jen z obrazovky.

Zatímco Kolčenko a Sencov se objali a společně zpívali hymnu za mřížemi, jakou roli v tomto příběhu hráli Čirnij a Afanasjev? Jak se rozhodli tito aktéři?

Volba Čirnije je zřejmá. Mnohem zajímavější je Afanasjev. Ocitl se v mnohem komplikovanější situaci než Oleh, protože právě k Olehovi byla od samého začátku připoutána hlavní pozornost, probíhaly akce na jeho podporu, ujal se ho dobrý a známý právník. O Afanasjevovi jsme nic pořádně nevěděli až do okamžiku, kdy vystoupil u soudu s prohlášením. Zůstával zrádcem a falešným svědkem. Potom co popsal, jakému mučení ho vystavili, byl jasné, že člověk to těžko může ustát a nezhroutit se. A že po tom všem svou výpověď odvolal, přestože si uvědomoval, co mu za to hrozí, − to byl odvážný čin.

To je také volba.

Ano, je to volba. Někdy žijeme ve šťastné době, kdy je všechno v pořádku a v klidu. V takové době jsme všichni příjemní a milí lidé. A pak najednou přichází okamžik, kdy se člověk ocitá v situaci, že si musí vybrat. Zradit, nebo nezradit, riskovat život, nebo ne. Nemá možnost to odmítnout, musí něco zvolit. Jsou to děsivé časy, ale právě ony definují osobnost. Tato volba. Učinil ji Oleh a také Afanasjev.

Nekontaktoval jsi Afanasjeva po jeho propuštění?

Ne. Napadlo nás to. Během střihu se probíraly různé varianty a koncepce, ale jelikož tečka ve filmu odpovídá konci procesu, vynesení rozsudku, rozhodl jsem se dál netočit. Nejdůležitější pro Afanasjeva a jeho volbu se stalo tehdy, během procesu.

Jaký je další osud filmu?

Doufám, že bude mít dobrý festivalový osud. Nejspíš bude uveden v české, polské a estonské televizi. V Rusku to prakticky není možné, přestože jako zahraniční produkce nemusí mít povolení k uvedení na mezinárodních festivalech, které se v Rusku konají. Nevím, nakolik je to reálné a zda ho organizátoři festivalů risknou uvést. Ostatně festival Artdocfest a Vitalij Manskij tento film loni velmi očekávali a byli připravení ho uvést, ale nestíhali jsme to.

Bude mít film v Rusku svého diváka?

Podle mě ano. Je hodně lidí, kteří sledovali proces s Olehem a zajímají se o jeho osud. Oleh byl první z řady politických vězňů spojených s událostmi na Krymu a s válkou.

Rozhovor, který vznikl pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, vedl Anton Naumljuk, nezávislý ruský reportér, který mapuje soudní procesy s krymskými Tatary na anektovaném Krymu, ale i s Ukrajinci protiprávně zadržovanými v Rusku.

Přihlašte se a budete pravidelně dostávat Východoevropský žurnál:

Email Address *