Ázerbájdžán: Kritici Evropských her označeni za vlastizrádce

Těsně před svým zatčením na přelomu července a srpna 2014 připravovali kampaň proti konání Evropských her (evropské obdoby Olympijských her, zastřešené Evropskými olympijskými výbory, což je sdružení více než 50 národních olympijských výborů z celé Evropy včetně českého), které proběhly letos v červnu v Baku. Záměrem těchto her, na které vládnoucí režim vynaložil enormní finanční prostředky, bylo ukázat zemi v tom nejlepším světle a zakrýt reálné problémy, kterým ázerbájdžánská společnost čelí, včetně masivního porušování lidských práv, věznění odpůrců režimu či obrovské míry korupce.

Mluvili jsme s Dinarou Junus, dcerou Arifa a Lejly, která již několik let žije v Nizozemsku, odkud lobuje za co nejrychlejší propuštění svých rodičů. Před nedávnem Dinara zaregistrovala v Amsterdamu organizaci, která nese stejné jméno jako organizace její matky –Institute for Peace and Democracy. Má tak v úmyslu pokračovat v práci, kterou její rodiče započali.

Oba vaši rodiče byli zatčeni v průběhu minulého léta. Mohla byste nám říci, z čeho byli oficiálně obviněni
Moje máma je obviněna z vlastizrady, podvodu, nelegálního podnikání a padělání úředních dokumentů. Můj otec je rovněž obviněn z vlastizrady a podvodu. Oběma hrozí tresty v rozmezí od 15 let až po doživotí. Soudní proces je v případě obviněných z vlastizrady neveřejný a nemohou se ho tak účastnit ani příbuzní obviněných. Nemůžeme tedy dělat ani řádný monitoring případu.

A co je podle vás tím pravým důvodem stíhání vašich rodičů?
Předtím, než byla moje máma zatčena, aktivně usilovala o propuštění všech politických vězňů v Ázerbájdžánu, a to ještě do zahájení Evropských her. Zároveň organizovala bojkot těchto her a napsala otevřený dopis předsedovi Evropských olympijských výborů Patricku Hickeyovi, ve kterém zdůrazňuje, že autoritářský režim není v souladu s olympijskými hodnotami. Tento dopis zůstal bez odpovědi.

Moji rodiče se věnovali 30 let obraně lidských práv. Dali dohromady podrobný seznam politických vězňů (společně s dalším politickým vězněm Rasulem Džafarovem – pozn. ČvT) a tento seznam zveřejnili. Jsou vězněni za to, že bojovali za dodržování lidských práv a usilovali také o vytváření podmínek pro mírové řešení konfliktu s Arménií. Angažovali se v  projektu, který se snažil dosáhnout míru v  regionu a který zahrnoval například vytvoření internetové platformy, kde by Arméni s Ázery spolu mohli otevřeně komunikovat. Amnesty International je oba uznala vězni svědomí.

Máte informace o tom, v jakých podmínkách jsou vězněni?
Máma je ve vyšetřovací vazbě v Kurdachani nedaleko Baku, kde je vystavena soustavnému fyzickému a psychickému týrání. Během prvních třech měsíců vazby se několikrát stala obětí fyzických útoků svých spoluvězenkyň. Po jednom z napadení, z kterého si odnesla odřeniny a škrábance, si stěžovala správě věznice, ale jediné, čeho se dočkala, bylo napomenutí! Několikrát byla zavřena na samotku, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Byla také zbita přímo dozorcem majorem Jaqubovem, který ji udeřil pěstí do hlavy. Přitom ještě před nedávnou dobou byla na operaci s očima.

Kromě toho nedostává potřebné léky ani stravu vhodnou pro diabetiky. Nehledě na to, že léčba, kterou nutně potřebuje, je ve vězeňských podmínkách zcela nemožná.

Táta je umístěn ve vazební věznici spadající pod ministerstvo národní bezpečnosti, tedy nikoli pod ministerstvo spravedlnosti, jako ostatní zařízení. V této věznici dochází běžně k mučení. A neexistuje tam ani služba první pomoci. Kromě toho dostává také zcela nedostačující příděly jídla.

Posledních 8 měsíců jste strávila cestováním po světě a setkáváním se s politiky, lobovala jste i v mnoha evropských a mezinárodních institucích. S jakým postojem k ázerbájdžánskému režimu jste se setkala?
Evropské instituce a vlády pokračují v tzv. tiché diplomacii vůči Ázerbájdžánu. Tím ale prakticky uvolňují diktátorovi Alijevovi ruce a umožňují další zatýkání a stále tvrdší represi proti občanské společnosti. Když Ázerbájdžán vstupoval do Rady Evropy, zavázal se propustit všechny politické vězně. Tento závazek však nedodržel, stejně jako nevyhověl požadavkům rezoluce Evropského Parlamentu o lidských právech, přijaté na podzim loňského roku. A západní vlády a instituce se tváří, jako by bylo všechno v pořádku.

Namísto „tiché diplomacie“ by západní vlády měly zaujmout zcela jasné kritické stanovisko k probíhajícímu útoku na občanskou společnost v Ázerbájdžánu a k režimu, který nechává mé rodiče zemřít ve vězení.

Jak mohou lidé tady v České republice vašim rodičům pomoci?
Lidé, kterým nejsou lidská práva lhostejná a kteří věří ve svobodu projevu a myšlení, mohou vyjádřit mým rodičům solidaritu. Mohou například psát dopisy české vládě a žádat, aby se za mé rodiče a všechny, kteří jsou v Ázerbájdžánu vystaveni stalinským represím jednadvacátého století, veřejně postavila. Toto mohou udělat občané všech evropských zemí a podpořit tak nejen mé rodiče, ale dalších zhruba 100 politických vězňů v Ázerbájdžánu.

Jejich kritický hlas může zachránit něčí život. Mlčení už bylo dost.

Lejla Junusová byla v půlce srpna odsouzena k osmi a půl letům vězení. Její manžel Arif dostal sedm let. Týden před uzavřením procesu poslala Lejla své dceři dopis, který popisuje průběh soudního líčení.

„A proces pokračoval dál bez jakéhokoliv přerušení. Arif nebyl ve stavu, který by mu umožňoval soud vnímat. Pořád jen ležel na lavičce, hlavu opíral o mě. A doktor z ministerstva národní bezpečnosti ho pozoroval. Během procesu ho každou půlhodinu kontroloval a píchal mu injekce. Celý proces se odehrává za zavřenými dveřmi...” píše Lejla Junusová ve svém dopise.

Zpět na Východoevropský žurnál.