Šance na azyl v EU? V Německu fifty fifty, v Česku 20 %. Migrační pakt to má změnit

Evropská unie chce sjednotit pravidla, podle kterých státy posuzují žádosti o azyl. Dnes totiž platí, že šance uprchlíků na úspěch do značné míry závisí na tom, ve které zemi žádají – někde je proces relativně rychlý a férový, jinde zdlouhavý a přísný. Migrační a azylový pakt, který se začne uplatňovat od června 2026, chce tyto rozdíly eliminovat a nastavit jasná a stejná pravidla pro všechny.

Pohled na statistiky

V roce 2024 požádalo v EU o azyl dohromady 912 tisíc lidí (nepočítaje opakované žádosti). Průměrná míra uznání žádostí byla 51 %. Za tímto číslem se ale skrývají velké rozdíly mezi jednotlivými členskými zeměmi. Celkový obrázek nabízí následující graf.

Jak je vidět, blízko unijního průměru se sice drží některé z nejdůležitějších cílových zemí uprchlíků, jako Německo nebo Španělsko, ale jinak jsou rozdíly až propastné. Jestliže v Česku dosáhne na ochranu 1 žadatel z 5, v Polsku je tomu přesně naopak – jen 1 z 5 ochranu nezíská.

Pravda je, že částečně můžou za tyto nepoměry statistická zkreslení. Například Slovensko a Maďarsko vycházejí z grafu jako zdánlivě "liberální" cílové země, kde mají uprchlíci solidní šanci na přijetí. Potíž je v tom, že počty žadatelů jsou v jejich případě extrémně nízké. Na Slovensku se v roce 2024 jednalo podle zaokrouhlených dat Eurostatu o 135 případů a v Maďarsku všehovšudy 25 případů.

Pro srovnání: 25 žádostí eviduje Německo přibližně každou jednu hodinu. (Pokud bychom byli striktní a počítali jen úřední hodiny, tak zhruba každých 15 minut).

Při tak velkých nepoměrech je výpovědní hodnota přímého srovnávání úspěšnosti mizivá.

Mnohem důležitější statistické zkreslení ale plyne z něčeho jiného, a to z faktu, že v jednotlivých členských zemích žádají o azyl lidé s velmi odlišným původem. Perfektním příkladem je zdánlivě mimořádně vstřícné Estonsko, kde v roce 2024 ochranu získalo průměrně 19 žadatelů ze 20. Drtivou většinu z nich ale tvořili občané Ukrajiny – vesměs lidé, kteří z různých důvodů nemohli nebo nechtěli žádat o dočasnou ochranu, jež jim je nejen v Estonsku, ale v celé EU udělována přednostně (a stojí zcela mimo azylový systém). Jejich žádostem úřady zpravidla vyhoví.

Ze stejného důvodu jsou údaje o úspěšnosti mimořádně vysoké také v případě Polska. Naproti tomu v zemích jako je Německo, Švédsko, Itálie – a také Česko – se struktura žadatelů mnohem více blíží evropskému průměru, což se odráží i ve vykázané úspěšnosti.

Zrovna v případě Česka navíc průměr sráží vysoké množství žádostí podaných občany zemí, u nichž je šance na úspěch prakticky nulová (např. Uzbekistán, Turecko, Vietnam). Ministerstvo vnitra, které o azylu rozhoduje, už dříve tvrdilo, že značná část těchto žadatelů chce podáním žádosti jen legalizovat svůj pobyt například po vypršení platnosti víza.

Argument o různých národnostech žadatelů je sice oprávněný, ale sám o sobě všechny rozdíly v úspěšnosti nevysvětlí. Ty totiž přetrvávají, i když porovnáme, jak různé členské státy posuzují žádosti podané občany stejných zemí. Graf níže ukazuje, jak výrazně se liší verdikty v případě žadatelů ze tří nejdůležitějších výchozích zemí, kterými byly v roce 2024 Sýrie, Venezuela a Afghánistán.

I tato statistika má svoje slabá místa. Příkladem je třeba prakticky stoprocentní úspěšnost žadatelů z Venezuely ve Španělsku, daná ovšem tím, že ve skutečnosti jim Madrid uděluje povolení k pobytu z humanitárních důvodů, který právně vzato vůbec pod azyl nespadá. Ale i tak jsou rozdíly markantní.

Ústřední problém: volnost v aplikaci pravidel

Jak je možné, že žadatelé ze stejných zemí, například ze Sýrie nebo Afghánistánu, mají ve Švédsku šanci na úspěch 60 % a v Německu 90 %? V Rumunsku 30 % a v Česku 100 %?

Důvodů je více: členské státy EU mají kontrolu nad kritérii pro udělení azylu, volnost v aplikaci pravidel, a kvůli různému vytížení (nebo přetížení) také různě často sahají k nástrojům, jako je zrychlené řízení. Liší se také v tom, které výchozí země považují za "bezpečné" (tzn. takové, kde v případě návratu neexistuje hrozba vážné újmy) a které ne.

Nový migrační a azylový pakt si klade za cíl tyto rozdíly odstranit a ve výsledku dospět ke "společnému řízení", které bude "použitelné ve všech členských státech" a které se bude řídit "stejnými pravidly bez ohledu na to, ve kterém členském státě byla žádost podána."

Zda se tuto ambici podaří naplnit, ukáže až praxe, což ostatně platí o mnoha dalších aspektech paktu. V odborných analýzách převládá mírná skepse, a to hlavně z důvodu, že povinná pravidla budou platit jen pro poměrně úzký okruh žadatelů, jako třeba ty, kteří představují bezpečnostní riziko nebo pocházejí ze zemí s nízkou mírou uznávání, přičemž u všech ostatních si přijímající země bude moci i nadále vybrat, jaký postup zvolí.

Podobně polovičatá je i úprava týkající se zmíněných bezpečných zemí – na úrovni unie sice vzniká jejich společný seznam, ale členským státům se nebude bránit v tom, aby si vedly seznamy vlastní. Celkově vzato tedy pakt azylovou praxi napříč EU možná o něco sblíží, ale kýžené "společné řízení" nejspíš zůstane jen přáním než realitou.