Baví mě pracovat s rodinami a zjišťovat, proč u nich něco nejde a u mě to jde

Publikováno: 18. 10. 2019 Doba čtení: 14 minut
Baví mě pracovat s rodinami a zjišťovat, proč u nich něco nejde a u mě to jde
© Iva Zímová

Eliška Ferková pracuje na Domažlicku od roku 2016 jako koordinátorka podpory vzdělávání. Řadu let také působila jako asistentka pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí na Základní škole v Poběžovicích. Poznala školství nejen v Čechách, ale také v Holandsku či Anglii, a tak může srovnávat. V letošním roce se zúčastnila soutěže Žena regionu. Její nominace do soutěže ze strany nejstaršího syna ji velice dojala. Je hrdou maminkou čtyř dospělých dětí a babičkou deseti vnoučat. 

Ty ses teď nedávno objevila v soutěži Žena regionu, jejímž cílem je ocenit úsilí výjimečných žen v regionu a zviditelnit jejich smysluplnou práci a aktivity. Jaké to bylo?

Překvapující. Vůbec jsem do té doby netušila, že taková soutěž existuje. A vůbec by mě nenapadlo, že se v ní někdy ocitnu zrovna já. Dozvěděla jsem se to až díky mé dceři, která se to dočetla na internetu.

A jak ses tam tedy dostala?

Byla to iniciativa mého nejstaršího syna Toníka ve spolupráci s naším ředitelem Alešem Kavalírem. Když jsem si přečetla svůj medailonek, dojalo mě to až k slzám. Nerada na sebe strhávám pozornost, nemám moc ráda, když o mně lidé moc ví, ale tohle bylo strašně milé a vážně mě to dojalo. Prý to měl být i takový malý dárek k mým narozeninám. Ale taky s tím byl spojený obrovský stres. Mám z takových věcí vždycky obavy, cítím napětí, nerada se prezentuju.

A co tedy bylo poté, co ses dozvěděla, že jsi účastnicí soutěže?

No velmi záhy mi pak přišla pozvánka na vyhlášení vítězky do Plzně. Doprovázel mě tam nejstarší syn, byla tam televize. Celkově nás tam bylo deset a bylo to moc příjemné. Člověk se tam cítil takový přijatý okolím a potkal spoustu zajímavých lidí.

Ptala ses někdy ředitele, jestli tedy o přihlášení věděl a co ho k tomu vedlo?

Ano, ptala. A jeho odpověď mě hodně potěšila. Říkal, že mám syna, který je na mě strašně hrdý a že každý člověk by si přál mít takového syna. A že si to zasloužím.

Školství v Holandsku a Česku je velmi odlišné

Kolik máš vlastně dětí?

Mám celkem čtyři děti, tři syny a nejmladší dceru. A taky mám deset vnoučat.

Tak to máš kolem sebe neustále živo. Děti už jsou dospělé?

Ano, nejstarší syn Toník má v Německu firmu, má pojízdný salón, čistí auta a traktory. Druhý syn Marek také podniká, má tady v Čechách svoji autodílnu. Třetí syn je jeřábníkem na stavbách, pracuje v Německu, kam dojíždí. Taky je to myslivec a velitel hasičů. No a nejmladší dcera Eliška si teď dodělává střední pedagogickou školu. Vrátila se po dvou letech z Holandska, kde studovala na gymnáziu, tak ji tady čeká poslední rok studia.

A má nějaké plány, kam půjde po škole?

Plánuje odmaturovat a vrátit se do Holandska, kde by se ráda věnovala pedagogice. Má tam už předdomluvené místo. Řešili jsme, jestli by nechtěla nastoupit na vysokou školu tady v Čechách, ale to odmítá. Taky na nás nechce být finančně závislá, takže už teď na střední si přivydělává na brigádě.

Proč nechce studovat v Čechách?

Eliška se až do deváté třídy nikdy osobně nesetkala s diskriminací. Narazila na ni až v době, kdy jsme pro ni začali hledat střední školu. Je sportovec. Od dvou a půl let se aktivně věnuje sportu, především gymnastice. Má diagnostikované ADHD, ve škole měla individuální plán kvůli poruchám učení. Sport byl pro ni skvělým odreagováním. Z jejího zájmu o sport vyplývalo i to, že jsme pro ni hledali školu, která se bude specializovat trochu na sport. 

Přišli jsme tehdy na den otevřených dveří jedné školy v Plzni. A už když jsme přicházeli, cítili jsme na sobě zvláštní pohledy. Zamířili jsme do tělocvičny, kde byl učitel a několik jeho pomocnic, pravděpodobně studentek školy. Byli jsme tam první, nikdo jiný tam nebyl, přesto nás naprosto přehlížel. Následně přišla nějaká maminka se synem, fotbalistou, a pan učitel se jim okamžitě začal věnovat. A my tam pořád stáli a čekali. Po čase jen kývl na jednu ze studentek, aby se nám tedy šla věnovat. Eliška to vůbec nechápala. Začala se tedy se studentkou bavit, líčila jí svoje zkušenosti. To zaslechl i ten učitel a konečně za námi také přišel, evidentně ho to zaujalo. Jenže Eliška byla tak překvapená z jeho chování, že mu jen řekla, že na školu nastoupit nechce, protože se jí vůbec nelíbí jeho přístup. A odešli jsme.

Kam nakonec nastoupila?

Nastoupila na střední školu v Horšovském Týně, kde začala studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku. Tam už měla trochu vyšlapanou cestičku, protože na škole studovali i její starší sourozenci. Věděli jsme, do čeho jde. Se školou jsem měla dobré zkušenosti. I když i tady zažila nepříjemné zkušenosti ve formě narážek ze strany spolužáků a učitele hudební výchovy, ale taky třeba při sportovním dnu určeném dětem ze základní školy společně s rodiči. To byly situace, se kterými se Eliška těžko vyrovnávala, kor když je do té doby nikdy nezažila.

Jaké to pro ni bylo v Holandsku?

V Holandsku to bylo úplně ideální. Bylo to nádherné prostředí, milí učitelé. Studovaly tam děti z celého světa, z různých kontinentů. Měla jsem obavy z toho, jak se tam domluví, protože angličtinu nijak zvlášť neovládala. Ale ona se vrátila jako úplně jiný člověk – oťukaná, s nadhledem. Pořád porovnává rozdíly a klade si otázku, jak je možné, že je to školství tam a tady tak odlišné. Tady si učitel často odpracuje své hodiny, svou práci a jde domů a dítě ve škole pro něj přestává existovat. Tam je to povolání. Učitelé třeba docházeli za dětmi i na internát, zajímali se o ně. Dcera se až divila, kde na to berou čas, když za ní přišel učitel a řekl jí, proč nepřijde na doučování po škole, že jeho práce nekončí odučením jeho hodin, ale spokojeností žáka.

Asistent pedagoga v Česku často za dítě dělá jeho práci

Ale Ty téma rozdílů ve školství a situace v něm neřešíš jen v rodině, ale věnuješ se mu i u nás. Jak dlouho u nás vlastně působíš?

Nastoupila jsem v roce 2016. Věnuju se od začátku podpoře vzdělávání dětí z komplikovaného prostředí. Je to téma, které je mi hodně blízké. Snažím se děti a jejich rodiče podpořit ve vzdělávání dětí, protože to vnímám v dnešní době jako zásadní a nezbytné. A teď nově působím navíc jako terénní pracovnice, což zase trochu rozšiřuje možnosti pomoci rodinám. Nově díky tomu s nimi mohu řešit třeba jejich bydlení nebo zaměstnání.

A kde konkrétně působíš?

Pohybuji se především na Poběžovicku, odkud pocházím, jsem místní rodačka. Díky tomu tady většinu rodin znám osobně, takže často vím o problémech, které zrovna řeší, nebo znám jejich rodinnou historii a dokážu se na jejich situaci podívat celkově. Jezdím ale také za rodinami do Domažlic nebo do Horšovského Týna.

Co všechno v rámci podpory vzdělávání děláš?

Především pomáhám dětem s přípravou do školy. To je největší část mé práce. Dojíždím za dětmi do domácností a pomáhám jim dohnat to, čemu nerozumí. Individuálnímu doučování se u nás věnují i dobrovolníci, kteří dětem s doučováním pomáhají, ale ti mi momentálně chybí. No a jednou týdně pak vedu odpolední klub pro děti. Scházíme se v prostorách Základní školy v Poběžovicích.

Komu je klub určen?

Je určen prvostupňovým dětem, které dochází do místní školy. Děti doporučuje do klubu právě škola. V letošním roce by se klubu mělo účastnit celkem šest dětí, z toho čtyři děti už docházely v minulém roce a dvě jsou nové.

Spolupracuješ jen s dětmi nebo i s rodiči?

Bez spolupráce s rodiči by to nešlo. Při doučování trvám na tom, aby rodiče byli přítomni a na doučování se minimálně část doby podíleli. Není účelem, abychom do rodiny docházeli do nekonečna, ale aby se rodiče sami naučili, jak s dítětem pracovat, jak s ním trénovat po zbytek týdne, kdy tam zkrátka být nemůžu. A když se ten rodič zapojí, vždycky to přinese úspěch. Stejně tak je potřeba spolupracovat s učiteli těch dětí a podporovat spolupráci rodičů a učitelů.

Tedy do spolupráce zapojuješ i učitele?

To je pak úplně ideální situace, když můžeme být ve spojení i s učitelem toho dítěte a domlouvat se na dalším postupu vzájemně. Snažím se být s učiteli v kontaktu, aby věděli, že u dítěte vůbec nějaké doučování probíhá. Učitel dítě zná po pedagogické stránce a může doporučit, na jakou látku je potřeba se zaměřit, co procvičovat, co se mu nedaří. Ale taky je od něj velmi cenná zpětná vazba, abychom věděli, jestli se díky doučování dítě zlepšuje, jestli má nějaké potíže, zkrátka jak se projevuje ve škole. Ale každopádně trvám na tom, že když komunikuji se školou, tak u toho musí být přítomen rodič. Je to jeho dítě a on při tom musí být.

A chce se těm rodičům do té školy?

Jak kdy. Někdo mi řekne, že dá souhlas učiteli a že tam mám zajít sama, protože on se tam špatně dostává kvůli dopravě nebo kvůli tomu, že nemá hlídání třeba pro mladší dítě. Ale je to jeho dítě a ne moje, takže je zkrátka potřeba, aby si to rodič dokázal zařídit, a do školy jsme šli společně. Někdy je problém v tom, že rodiče mají špatné zkušenosti s komunikací se školou. Vždycky když tam jdou, tak jen slyší, jak je všechno špatně a nic nefunguje. Nikdy třeba neslyšeli nic pozitivního, v čem by jejich dítě bylo dobré, vynikalo, dařilo se mu. Je pochopitelné, že se do školy pak moc nehrnou. Někteří tam zas nechtějí chodit beze mě. Říkají, že škola s nimi komunikuje jinak, když jsou tam sami a když tam jdu s nimi já.

Vzpomínáš si na nějaký příklad spolupráce s učitelem?

Vybavuje se mi jedna paní učitelka, která nebyla příliš nakloněna tomu, aby jí do třídy nastoupil asistent pedagoga pro dítě, se kterým jsem spolupracovala. Nebyla tomu nakloněna vlastně ani škola jako taková. Bylo vidět, že navzdory tomu, že paní učitelka už za sebou měla dlouholetou praxi, tak zkušenost s asistentem ve třídě jí chyběla a ona se toho obávala. Domluvily jsme se proto, že přijdu do třídy v době výuky a ukážu jí, jak asistent ve výuce funguje, protože jsem sama praxi jako asistentka měla. Ona sama najednou viděla, že jednak je pro ni asistent ve třídě velkou úlevou, ale navíc, že to dítě, které jí běžně vůbec nereagovalo a nespolupracovalo, najednou funguje úplně jinak, že se zapojuje. Že jenom potřebuje tu podporu někoho dalšího. Její přístup se díky tomu výrazně změnil. Teď už asistent ve třídě funguje.

Ty jsi pracovala ve škole jako asistentka pedagoga? Jaké to bylo?

Pracovala jsem na Základní škole v Poběžovicích jako asistentka pro sociálně znevýhodněné děti. Když jsem tam nastupovala, nebyla s touhle pozicí na tamní škole v podstatě žádná zkušenost, museli jsme si moje pravomoci a kompetence vyjasňovat. Asistent u nás v Čechách často pracuje tak, že připravuje dítěti učebnice na lavici, otáčí mu listy v knížce a dělá za něj práci. To jsem hodně kritizovala, protože to podle mě vůbec není zapotřebí. Když jde rodič s dítětem do poradny, tak se zavazuje i ten rodič k tomu, že se svému dítěti bude věnovat, není to jen závazek pro školu. Je důležité, aby učitel uměl podat a vysvětlit rodiči, jaké závazky z doporučení poradny vyplývají pro školu a jaké pro rodiče. Ten rodič musí vědět, co podepisuje a co to znamená. I moje dcera měla ve škole individuální plán a já si také musela být vědoma závazku, který tím na sebe beru. Základem té práce ve škole ale je, aby učitel s asistentem spolupracoval a komunikoval. Měl by být schopen tomu asistentovi říct, co se bude dělat, jaké potřeby to dítě má, měl by toho asistenta vést.

Bez snahy rodičů to prostě fungovat nebude 

Můžeš přiblížit některou Tvojí zkušenost? S jakými dětmi jsi například pracovala?

Byla jsem třeba ve druhé třídě u dětí ze Slovenska. Mluvily jen slovensky a romsky. Potřebovaly hodně pomoct s češtinou, nerozuměly jednotlivým slovům. Dítě je schopné celou hodinu přemýšlet nad jedním slovem, kterému neporozumí, a pak nevnímá, co se děje kolem. Vždycky když jsem zpozorovala, že dítě nějakému slovu nerozumí, šla jsem mu to přeložit. Ty děti byly strašně dobré na matematiku, tam ten jazyk nepotřebovaly, ale čeština byl velký problém. Ten chlapec byl ale ohromně namotivovaný, protože věděl, že když něčemu neporozumí, že mu někdo pomůže, přeloží mu to.

Když mluvíš o dětech, které nerozumí vyučovacímu jazyku, napadá mě, že Ty nemáš jen zkušenost jako asistentka nebo se svojí dcerou, ale také jsi viděla, jak to funguje na školách v Anglii.

To už bylo v roce 2014. Měla jsem příležitost jet „na zkušenou“ do Anglie v době, kdy jsem právě pracovala jako asistentka. Jeli jsme tehdy do Babingtonu, kde je škola, kam chodí děti od cca 6 do 18 let různých národností i náboženství. U nás si někteří lidé stěžují na asistenty, že jejich přítomnost ruší výuku, tam byl asistent v každé třídě. Jedním z úkolů asistenta bylo zjistit, v čem to dítě vyniká, v čem je dobré, na co by se mohlo zaměřovat.

A asistent tam tedy výuku nerušil?

Vůbec ne. Když tam učitel mluvil, slyšela bys i spadnout špendlík na zem, jaké tam bylo ticho. Při výkladu učitele asistent s dítětem nijak nekomunikoval, nechával ho poslouchat výklad. Pokud to bylo potřeba, dovysvětlil mu látku později. A navíc asistent tam často není pro jedno dítě, ale je tam pro celou třídu. A to je dost zásadní.

Jak tam škola zvládá to, že ve třídě jsou děti, které neovládají vyučovací jazyk, nebo ho ovládají špatně?

Rozdíl je v tom, že tam se všechno snaží probrat ve škole. Tam dětem pomáhá učitel, asistent nebo tzv. starší kamarád, který třeba ovládá jazyk toho dítěte. Ti mu ve škole pomáhají opravdu naplno. Domácí úkoly se tam nezadávají. Rodiče těch dětí často sami anglicky neumí, takže by dětem doma stejně nepomohli. Tedy to hlavní je na škole.

Známkuje se tam?

Ano, známkuje, ale kromě známek pracují učitelé taky hodně s motivací a s odměnami. Ty jsou pro ty děti mnohdy cennější a u nás se na ně často zapomíná.

Pracuješ Ty ve své práci nějak s odměnami?

Snažím se. Děti, které se v rámci doučování snaží a spolupracují, jezdí s námi například na volnočasové aktivity. Snažíme se tím podpořit jejich smysluplné trávení volného času. Často je to pro ně jediná možnost, jak se mohou někam podívat, zažít jiné prostředí, než ve kterém se pohybují. Nebo je podporujeme například v docházení na komerční kroužky, kam by jinak z finančních důvodů docházet nemohli. U starších dětí na střední škole pak jako odměnu za dobré výsledky ve škole a povinnou docházku nabízíme za určitých podmínek retrostipendium, které těmto dětem umožní pokračovat ve studiu. Odměny jsou podle mě nezbytnou součástí naší práce a mělo by tomu tak být i ve škole. Často udělá radost i drobnost ve formě obrázku, fotky, samolepky.

Kde byly děti, se kterými spolupracuješ, naposledy na nějakém výletě?

Naposledy byly na Šumavě na šestidenním kurzu. Pro některé z nich to byla velká výzva.

Jak to myslíš?

Pro řadu z nich je to vůbec první zkušenost, kdy spaly jinde než doma, kdy byly takhle dlouho samy bez rodičů.

A zvládly to všechny?

Nakonec ano. Někdo to zvládl snadno, někdo to snášel hůř. Jeden chlapec nám třeba velmi často plakal, stýskalo se mu. Ale když jsem mluvila s maminkou, ukázalo se, že vlastně nejhůř odjezd svých dvou synů pryč snáší asi právě ona. Nicméně sama po jejich návratu říkala, že je moc ráda, že nakonec jeli, že se vrátili úplně vyměnění a že se jim moc líbilo.

Baví Tě ta práce?

Baví. Baví mě pracovat s lidmi. Je to pro mě hrozně zajímavé. Baví mě pracovat s rodinami a zjišťovat, proč u nich něco nejde a u mě to jde. Nebo proč u nás na některých školách něco nejde a jinde to jde. Mám se vzdělávacím systémem spoustu zkušeností od vlastních dětí a taky pracovně, můžu porovnávat. A tyhle zkušenosti s těmi rodinami pak probírám a společně hledáme možnosti, jak to právě u nich změnit.

Takže jim říkáš věci i ze svého života?

Určitě. Sdílím s nimi svoji zkušenost. Bavím se s nimi o tom, proč by nešlo, aby jejich děti studovaly, když moje taky studovaly. A hledáme způsob, jak toho docílit. Ale snažím se jim ukázat, že pro to musí zkrátka taky něco udělat. Já je podpořím, ale musí pro to něco udělat i oni. Já taky ukončila zaměstnání v Německu a vrátila se do Čech proto, že jsem potřebovala mít víc času na dceru, abych ji mohla podpořit v učení nebo v zálibách. Bez snahy rodičů to prostě fungovat nebude. 

Autor: Tereza Králová

Související články