Bělorusko: První queer festival se konal v Minsku

V letošním roce Člověk v tísni podpořil první queer filmový festival, který se konal v běloruském Minsku. Záhadné slovíčko queer, kvůli kterému je festival právě tak unikátní, sami organizátoři definují jako širokou skupinu osob, kteří nezapadají do tradičního modelu chování nebo identity, tedy nejen LGBT. Jak se festival s takovýmto tématem v autokratickém Bělorusku vydařil? Ptali jsme se jedné z organizátorek, Anny Loktionové.

Kde se vzal nápad zorganizovat queer festival Dotyk?

Úplně prapůvodní nápad se zrodil už docela dávno. Před dvěma lety jsem se zúčastnila stáže v Praze, kterou organizoval Člověk v tísni, a zrovna v tu dobu probíhal filmový festival Jeden svět. Právě filmová forma festivalu mě velmi zaujala. Také jsem se pravidelně účastnila filmového festivalu queer kultury v Petrohradu. Vztah společnosti ke queer lidem v postsovětském prostoru je daleko horší, než v západní Evropě. Proto jsme se rozhodli uspořádat právě tento filmový festival.

Zaregistrovat neziskovou organizaci v Bělorusku je velice obtížné, a tím spíše, pokud jde o organizaci z oblasti lidských práv. Dodnes například není registrovaná žádná organizace hájící práva LGBT. Jak to proběhlo v případě Dotyku?

My jsme s registrací festivalu neváhali a kupodivu to šlo velice snadno, takže festival byl oficiálně zaregistrovaný a povolený. Je však důležité podotknout, že festival nebyl veden jako čistě lidskoprávní, protože to by byl okamžitě zakázán, ačkoli fakticky se lidskoprávnímu tématu věnuje. Jsme bohužel limitováni určitým kontextem, ve kterém v Bělorusku žijeme, proto také musíme hovořit takovým opatrným způsobem, který nám dovolí podobné akce pořádat.

Co se týká tematicky podobných akcí, nějakou historii v Bělorusku už mají. Například první gay pride se konal v roce 2001 v Minsku, tu a tam se pořádají výstavy. Pokud jde o filmový festival na toto téma, tak Dotyk je opravdu první. A to máme rok 2015.

Pokud by se v názvu festivalu objevil výraz LGBT, konal by se?

To nejspíš ne. My jsme se ale nechtěli zaměřit jen na skupinu LGBT, chtěli jsme oslovit i jejich rodiny, přátele a všechny, které toto téma zajímá. Nechceme použitím jednoho označení vydělovat tuto skupinu ze širší společnosti. Nejen LGBT, ale i další skupiny jsou v naší společnosti stále stigmatizovány.

Co je hlavním posláním festivalu?

Naším hlavním cílem je zvýšit úroveň tolerantnosti k lidem s odlišnou sexuální a genderovou identitou. Navíc je festival důležitý pro samotné představitele LGBT komunity jako prostor pro setkávání a diskuzi.

Jaký byl program Dotyku?

Program byl rozdělen do dvou částí, současné dokumentární a retrospektivní, kde šlo o historické umělecké filmy, které s tématem queer souvisejí. Filmy do první části jsme vybírali ze seznamu filmů, které nám poskytl festival Jeden svět. V retrospektivní části jsme promítali vždy po jednom filmu z každého desetiletí 20. století, začali jsme německým filmem Michael z roku 1924.

Kromě filmů jsme festival doprovodili třemi semináři, kterých se zúčastnili naši hosté z ruského LGBT filmového festivalu Bok-o-bok (Bok po boku) a iniciativy Queering Yerevan z Arménie. Na seminářích hosté hovořili o obtížích, kterým ve svých zemích čelí, a jak se jim je daří překonávat.

Doprovodné akce probíhaly v běloruštině a většina filmů se promítala s běloruskými titulky. Podporu jazyka, který v současném Bělorusku aktivně používá méně než 10 % obyvatelstva, můžeme chápat také jako jeden z cílů festivalu?

Ano, většina dokumentárních filmů měla běloruské titulky, a to byl také jeden z našich záměrů. Je přece velmi důležité hovořit jazykem země, ve které žijete. Řada filmů měla ale jen ruské titulky, takže se snažíme zapojit obě dvě jazykové skupiny diváků, nikoho nevylučovat. S překlady filmů do obou jazyků počítáme i do příštích let. 

Jaká byla reakce veřejnosti na konání Dotyku?

Celkem festival navštívilo asi 900 diváků, a to je velmi dobrý výsledek. Festival bohužel nebyl přístupný osobám mladším 18 let, abychom se vyhnuli případným sporům s rodiči, jak už se nám v minulosti přihodilo. Skupina diváků byla jinak velice různorodá, tvořili ji nejen studenti či mladí lidé, ale třeba i důchodci. K žádným násilným projevům od homofobních skupin nedošlo, s homofobními reakcemi jsme se setkávali pouze na internetu. Takových reakcí bylo bohužel kolem 70 %, takže je vidět, že společnost je v tomto ohledu zatím nezralá a netolerantní.

Jsi s prvním ročníkem festivalu spokojená?

Jsem velmi ráda, že se Dotyk mohl konat a že vzbudil zájem u veřejnosti. I s prostorami pro promítání nám vyšli vstříc a nikdo nás odnikud nevyhnal. To je obrovský posun vpřed. Je ale zřejmé, že jeden festival nemůže situaci naprosto změnit, první krůček už ale máme úspěšně za sebou.

A jakou máš představu o budoucnosti Dotyku?

Ještě letos v říjnu chceme uspořádat výstavu krátkometrážních filmů režisérky Marie Losier, která přijala naše pozvání do Minsku. Povede zde také workshop, na němž se účastníci dozvědí více o jejích filmech a o queer tématu. Rádi bychom také rozšířili festival do regionů, konkrétně do Vitebsku a Brestu. Zkrátka bychom rádi z Dotyku udělali tradiční festival, který bude probíhat každoročně v Minsku a alespoň ve dvou dalších regionech.

Pokud budete chtít informace o Dotyku z první ruky nebo druhý ročník dokonce osobně navštívit, určitě sledujte oficiální festivalové stránky – www.dotyk.by. Fotografie z letošního ročníku můžete zhlédnout na oficiálním instagramu nebo na facebooku.

Zpět na Východoevropský žurnál.