Bezesné syrské noci lidí na útěku

Bezesné syrské noci lidí na útěku

28. 4. 2020

Když přijde na příběhy ze Sýrie, mezinárodní nevládní organizace zpravidla popisují svou práci, při které pomáhají těm nejohroženějším lidem zajistit základní věci jako jsou potraviny, čistá voda či zajistit přístřeší.

Po příbězích ze zimní Sýrie a o životě syrských rodin přinášíme další svědectví a příběhy, které žijí lidé na útěku. Jsou to životy, v nichž bezesné noci střídají sny o lepší budoucnosti a mnohdy také noční můry, které lidé žijící uprostřed konfliktu prožívají. .

Některé z nich Vám přinášíme.

Ramadan

Dřív jsem spal klidně, ale už jsem zapomněl, jaké to je. V noci pořád myslím na svou rodinu, před očima mám vojenská letadla a také přemýšlím, kdy zase budeme muset odejít na jiné místo. Stalo se mi také, že jsem dva dny za sebou nemohl vůbec spát.

Někdy se děti vzbudí uprostřed noci a křičí „letadlo, letadlo“. Pevně je obejmu a říkám jim, že všechno bude dobré. Noční můry o vojenských letadlech mám ale také. Občas křičím a třesu se ze spaní a když se vzbudím, rodina mi říká, že jsem křičel nesrozumitelné věci.

I ty jindy nejjednodušší věci, jsou teď těžké. Například kdybych chtěl jít v noci na záchod, musel bych přelézt přes všechny své spící děti a mohl bych je probudit. Většinou se tedy snažím vydržet do rána, jen abych je nevzbudil. Museli jsme prodat náš solární generátor na výrobu elektřiny, takže když se setmí, nevidíme ve stanu ani jeden druhého.

Žiju v permanentním strachu. Momentálně se bojím, že stan odfoukne uprostřed noci vítr. Jednou se to stalo a děti plakaly zimou, zatímco jsem se snažil v dešti a tom silném větru připevnit stan k zemi.

Když prší, voda nám nateče do stanu a celá země se promění v bahno. Všechno je pak špinavé: deky, polštáře a děti také. Ten stan nám ani nepatří a všichni, celá rodina, žijeme v jednou stanu. Já mám devět dětí a někdy přijde má sestra se svými.

Než jsme museli opustit náš domov, tak jsme stany vídávali a ani ve snu nás nenapadlo, že jednou v takovém stanu skončíme.

Abul-Rahman

Pamatuji si přesné datum, kdy jsme kvůli strachu přestali v klidu spát. Poslední noc, kdy jsem se pořádně vyspal, byla v prosinci 2017. Pak už byly útoky tak silné, že jednu dobu jsme nemohli spát celé dny. Jak násilí během prosince 2019 sílilo, tak se frontová linie posunula velmi blízko k naší vesnici a tehdy jsme se museli odstěhovat. Bylo to 16. prosince 2019.

Tu noc jsem dětem neřekl, že za úsvitu musíme odejít. Zůstal jsem vzhůru celou noc a přemýšlel jsem. Děti jsem vzbudil za rozbřesku a řekl jsem jim, aby si honem vzaly to, co nejvíce potřebují, protože musíme okamžitě odejít. Zeptaly se, kam jdeme. Odpověděl jsem: „Do neznáma. Celá země je v Božích rukou.”

Spolu s rodinou mého bratra jsme se usadili v prázdné budově školy. S sebou jsme si přinesli několik věcí potřebných k vaření, nějaké oblečení a jednu deku a polštář pro každého z nás.

Dřív jsem spal beze strachu, ale teď se bojím všeho kdykoliv si jdu lehnout. Nedokážeme usnout sami bez ostatních, protože se bojíme. Máme strach z vojenských letadel, ze silného ostřelování, bojíme se všeho kolem nás. V noci myslíme na to, co přijde. Situace, ve které jsme se ocitli a vážné psychické potíže a stres nám úplně změnily život – obzvlášť v noci.

Ahmed

Mnoho hodin jsme v noci probděli a nemohli jsme vůbec usnout. Bombardování v noci je nejstrašnější. Máme sedm dětí a pět z nich trpí dětskou mozkovou obrnou. V noci je mi vždycky smutno a cítím se strašně smutně a bezmocně, protože kdyby přišly nálety, děti by nedokázaly utéct a my se ženou je všechny do náruče vzít nemůžeme. 

Někdy, když třeba děti dokáží spát i přes hluk z ostřelování, tak my s manželkou spát stejně nemůžeme. Bojíme se a chceme zůstat blízko dětí, abychom byli schopni rychle reagovat a postarat se o ně, kdyby se cokoli přihodilo.

Mariam

Už dávno nevím, jaké to je si odpočinout a dobře se vyspat. Nyní se pořád něčeho bojíme, hlavně proto, že žijeme ve stanu. Například včera náš stan odfoukl silný vítr uprostřed noci. Deky i koberce celé zmokly a děti moc plakaly. Možnost v klidu si lehnout a odpočinout si zmizela ve chvíli, kdy jsme opustili domov.

Večer a v noci jsme neklidní a stále se soustředíme na to, aby nám silný vítr neodfoukl stan nebo ho neroztrhal. Děti pláčou a jsou vystrašené, zvlášť malý Mohammad, který nemůže klidně spát kvůli dunícímu větru, který bije do stanu.

V noci mě trápí myšlenky na to, jak vyjdeme s penězi. Mnohokrát jsem mluvil s majitelem toho kousku pozemku, který jsme si pronajali a na kterém stojí náš stan. Někdy souhlasí s tím, že zaplatím později, ale jindy ne. Také mě trápí to, že není práce. Když ale probíhá ostřelování, nemyslím na nic kromě toho, jak ochránit svou rodinu.

Občas sním o tom, jak skvělé by bylo moci se vrátit domů. Mnohem častěji ale pouze doufám, že se tahle situace alespoň trochu zlepší, my budeme mít lepší stan, bude tu lepší cesta a za deště se země v našem stanu nepromění v bláto. Bohužel se každé další ráno znovu probudím do nejistoty a beznaděje.

[Poznámka: Texty jsou vyňaty z delších rozhovorů, které byly pro srozumitelnost upraveny.]

Autor: Omar Khattab a Nina Tramullas