"Bylo blbý být jenom voyeuři, museli jsme s tím něco udělat," říká jeden ze spoluzakladatelů Člověka v tísni

25. 9. 2019

Fotograf Jan Mihaliček se pro magazín Legalizace rozpovídal o začátcích Člověka v tísni a o své profesi. V rozhovoru například vysvětlil, co vlastně vůbec inspirovalo založení Člověka v tísni, jak se dostal k fotografování válečných konfliktů a proč nyní fotí "osamělé jednotlivce" v Praze.

Jaká byla vaše cesta k focení?

Je to taková naše rodinná tradice. První foťák mi dal táta a naučil mě vyvolávat filmy a dělat fotky. Ale už můj děda byl za první republiky letcem, lítal a fotil pro armádní účely z letadla. Já sám dlouho nepřemýšlel nad tím, že bych se tím živil, za bolševika jsem si žádnou školu na focení neudělal, fotil jsem si sám pro sebe a pak jsem začal dělat pro samizdatový Lidovky. Fotil jsem před revolucí demonstrace a dění v ulicích. A hned po listopadu 1989 začaly vycházet Lidové noviny oficiálně a já se stal jsem se jejich kmenovým fotografem. 

A když začala válka v bývalé Jugoslávii počátkem devadesátých let, jel jsem s novinářem Jaromírem Štětinou tam. Díky tomu vlastně později vznikl Člověk v tísni. V Sarajevu jsme si říkali, že je fakt blbý být tam jenom jako novináři, jako nějací voyeuři, a ten pocit byl tak intenzivní, že jsme si říkali, že s tím něco musíme udělat, že těm lidem musíme pomoci ještě jinak. A vznikla první sbírka pro Bosnu, později Nadace Lidových novin a nakonec z ní Člověk v tísni. Ta práce, focení, začala najednou dávat úplně jinej smysl.

Fotografové, i když nepomáhají přímo, mají strašnou moc věci měnit.

Tam mi došlo, že je důležitý o tom mluvit a ty hrůzy ukázat lidem. Díky tomu, co ti lidi tady viděli, a díky propojení s novinami se daly do pohybu právě sbírky a nadace. Pak jsme vezli do bývalé Jugoslávie sanitky, polní nemocnici do Náhorního Karabachu, byli jsme i v Afghánistánu, když se odtamtud stáhla ruská armáda a začala tam občanská válka. 

I tam se povedly věci, který si člověk v tu chvíli ani neuvědomil. Byli jsme jedni z prvních novinářů, kteří tehdy vjeli do Kábulu. A Mirek Štětina věděl, že tam jsou někde ještě ruští zajatci, o nichž ale ruská armáda tvrdí, že jsou mrtví. Jenže mrtví nebyli, jen byli v zajetí, donucení přestoupit na islám. My jsme se nakonec k některým dostali, já je fotil, ty fotky vyšly u nás i v Rusku tehdy v nějakých nezávislých novinách a asi po týdnu jsme se dozvěděli, že tam nějací rodiče na fotce poznali svého syna, o kterém jim Rusové tvrdili, že je dávno po smrti. To je příběh, který ospravedlní hrozně moc i ve vaší hlavě. A člověk si uvědomí, že pomoc může vypadat různě.

To jste do toho vlítnul docela rychle, z Prahy a jejích ulic rovnou do válečných konfliktů.

Mně to tehdy vůbec nedošlo, bylo mi čtyřiadvacet, byl jsem svobodnej, bez rodiny a bez dětí. Když jsme poprvé v Sarajevu projížděli skrze frontu, kdy po nás stříleli a my věděli, že už tam hodně novinářů zařvalo, já seděl vedle Mirka na sedadle a pořád jsem fotil. Když ještě nevíte, jak je to strašný, tak se tolik nebojíte, jako když jste tam už poněkolikátý. Nám se najednou otevřel svět a my, co jsme jako fotografové o takové práci jenom snili, jsme najednou mohli být u všeho. Sice jsme všechno dělali ještě na koleni a skoro zadarmo, ale nám to bylo jedno. My to chtěli dělat.

Který z těch konfliktů vás zasáhl nejsilněji?

Asi Náhorní Karabach, válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií počátkem devadesátých let. Když jsme se tam dostali na frontu, vojáci se radovali, že si alespoň nepřítel bude myslet, že je jich tam víc, tři vojáci tam hlídali pětikilometrovej úsek fronty a kolem nich na poli se všude válely mrtvoly. Tam jsem poprvé přemýšlel o tom, co za fotky se dá pustit ven. Nafotil jsem tak šílený věci, že lidi v redakci říkali, že se na to ani nemůžou dívat, že se to vůbec otisknout nedá. Vyfotitelné je všechno, ale publikovatelné už ne. Sice jsou to strašně silný fotky, ale pole poseté zohavenými mrtvolami už lidský mozek nedokáže vstřebat.

*Autor fotografie v záhlaví: Lubomír Kotek.

Pokračování rozhovoru najdete v časopise Legalizace a na jeho webových stránkách.

Autor: Člověk v tísni a magazín Legalizace