"Chtěla jsem s lidmi sdílet jejich neštěstí" Příběhy dvou žen, které pracují uprostřed konfliktu na Ukrajině

Koordinátorka Olena Budahovska

Koordinátorka ukrajinské mise Člověka v tísni. V roce 2014 opustila Doněck, kde žila se svojí rodinou těsně před tím, než ho zasáhly tvrdé boje mezi ukrajinskou armádou a separatisty podporované Ruskou federací a ruskou armádou. Přestěhovala se do Kyjeva a začala se věnovat práci v humanitárních organizacích.

Můžete popsat, jaká je v současnosti situace na Ukrajině?

Od začátku konfliktu na východní Ukrajině uběhlo už více než pět let. Na prahu Evropské unie stále pokračují boje, které ničí životy civilních obyvatel, jejich domovy i infrastrukturu. Více než 13 000 lidí zemřelo, mezi nimi i 3000 civilistů, 800 000 lidí muselo opustit své domovy.

Myslíte si, že je západní svět dostatečně informován o aktuální situaci?

Rozhodně by se situaci měla věnovat větší pozornost, lidé o ní nevědí. Tento konflikt už šestým rokem výrazně zasahuje do životů 3,5 milionů civilních obyvatel, kteří stále potřebují humanitární pomoc. Lidé přišli o střechu nad hlavou, přežívají v poničených domech, někteří nemají přístup k vodě, nefunguje jim elektřina. Navíc je na mnoha místech poničená infrastruktura a frontová linie oddělila některé lidi od jejich rodin, přátel nebo pracovních příležitostí. Tyto problémy, které se dotýkají běžných obyvatel, a potřeba humanitární pomoci, jsou mnohdy upozaděné.

Olena se také podílela také na přípravě seriálu dokumentů "To jsme my, to je Ukrajina":

Jaká je role týmu Člověka v tísni?

Pomáháme na obou stranách frontové linie. Na územích, která jsou pod kontrolou vlády, i na těch, která vláda nekontroluje, jsme začali lidem poskytovat potravinové balíčky, hygienické potřeby, pomáhat jim opravit jejich domovy, dodávat pitnou vodu, ale také poskytovat psychosociální pomoc.

Jak přesně je vaše pomoc koordinována?

Na počátku Člověk v tísni především poskytoval okamžitou pomoc a zajišťoval nejnutnější potřeby. V roce 2016 jsme se začali věnovat i dlouhodobější obnově a rozvoji a také ochraně a podpoře živobytí, a snažíme se tak zlepšit životní podmínky lidí. Od roku 2017 jsme také členy konsorcia humanitárních organizací ACCESS, jehož účelem je lepší koordinace poskytované humanitární pomoci napříč sektory. Díky tomu je možné lépe reagovat na potřeby lidí, které konflikt na východní Ukrajině zasáhl. Pomáháme zajišťovat základní potřeby a služby, včetně zdravotní a psychosociální pomoci.

Psycholožka Jelena Kravcova

Působí jako psycholožka v týmu Člověka v tísni na východní Ukrajině. Pochází z Horlivky, která leží v oblasti, jež není pod kontrolou ukrajinské vlády. Když začala válka, přestěhovala se ze svého rodného města do vesnice nedaleko Slavjansku a začala pomáhat potřebným.

Kdy jste se přidala k týmu Člověka v tísni na Ukrajině a co vás k tomu vedlo?

Přidala jsem se k Člověku v tísni v roce 2015. Když jsem pochopila, jak naléhavá je potřeba pomoci v oblasti psychického zdraví, tak jsem jako člověk i jako psycholog chtěla pomoci. Sdílet s lidmi jejich neštěstí a dát jim najevo, že nejsou sami. To pro mě byla největší motivace. Navíc jsem musela opustit svůj domov a odejít z Horlivky, ve které jsem žila, dokážu se tedy dobře vcítit do lidí, kteří také museli odejít a zažili hrůzy, které s sebou válka přináší. Neměli kam jít a museli často přežívat v nebezpečných zónách, kde neměli přístup ani k základním věcem základních potřeb. Voda je tam znečištěná, odpadní vody protékají celou vesnicí, snadno se šíří infekce. Omezený je také přístup k lékům, ceny jsou velmi vysoké, není tu mnohdy žádný přístup k sociálním službám. Neustálý pocit strachu o sebe sama a své blízké je tu na denním pořádku. 

Navíc vinou strachu, nejistoty a každodenního stresu jsou lidé vyčerpaní a mají i různé somatické poruchy a nemoci. Začala jsem pracovat jako psycholožka v mobilní skupině a každý den chodit do terénu. Organizovali jsme kroužky, tréninky, sdíleli své zkušenosti a hledali společně porozumění a sounáležitost. Duševní zdraví je nedílnou součástí zdravého života člověka a svým způsobem i životním cílem. Bohužel v oblasti Donbasu je tento cíl zatím nedosažitelný, protože nebezpečí hrozí stále. Nesmíme ale polevit a přestat se snažit. Důležité je dívat se dopředu. Díky pomoci našich psychologů mají lidé možnost zmírnit zásahy, které do jejich života válečný konflikt přinesl, a zbavit se pocitu beznaděje a bezmoci.

Co přesně máte na Ukrajině v rámci Člověka v tísni na starosti?

Tři roky jsem pracovala jako psycholog pro mobilní skupinu, pak jsem působila jako odborník v projektu, který se zaměřoval na ochranu dětí, a nyní se podílím na projektu psychosociální podpory. Jsem součástí velkého týmu, v němž jsou tři menší trojčlenné týmy. Ty pracují v oblasti do pěti kilometrů od kontaktní linie a pomáhají každodenně místním obyvatelům. Kromě toho jsem také součástí týmu, který na základě potřeb místních lidí vymýšlí a určuje další formy pomoci lidem zasaženým válkou. To je velmi kreativní a zajímavá práce, protože na jedné straně vidíte, jak projekt vzniká a zároveň vidíte výsledky naší společné práce.

Co byste ráda dělala v budoucnosti?

Jsem moc ráda součástí velkého týmu Člověka v tísni, kde nás spojuje jeden velký cíl. A v budoucnosti, až konflikt skončí, bych se chtěla aktivně podílet na obnově oblasti Donbasu a nadále pomáhat lidem v oblasti duševního zdraví. Ozvěny války ve formě různých psychosomatických a duševních poruch budou vyžadovat ještě hodně práce. 

Článek původně vyšel v časopise Zdravotnictví a medicína, č. 1/2020