Cizinci musejí někde začít - rozhovor s Tomášem Taichem, referentem pro integraci cizinců a národnostních menšin na Praze 7

Jak vznikl nápad přinášet informace v Hobuletu také v angličtině a vietnamštině?

S radním Ondřejem Mirovským, který má na starosti věci cizinců, jsme si v roce 2014 stanovovali priority v této oblasti. Jednou z nich byla informovanost. Nechtěli jsme jít cestou multikulturních festivalů, protože takových akcí už je na Sedmičce hodně. Zato informovanost cizinců podle našich zkušeností pořád pokulhává. Je to dané i uzavřeností komunit: Ukrajinců, a především Vietnamců. I pro ostatní cizince je jazyk bariérou. Rozhodli jsme se proto vydat touto cestou a rozšířit informovanost. Na ministerstvu vnitra, s kterým úzce spolupracujeme, jsme si podali grant v rámci projektů obcí na integraci cizinců na lokální úrovni.

Radnice má sice informační centra a spousty nástěnek, ale přístup k nim je omezený. V roce 2015 jsme dělali informační letáky v pěti jazykových mutacích s informacemi o Praze 7: struktura úřadu, kde co hledat, základní kulturní možnosti, lékařská pomoc, lehce naznačený sociální a zdravotní systém. Jsou i na našem webu a v informačních centrech. Dáváme věci na facebook. Takže v logice věci jsme v té informovanosti pokračovali dál. Hobulet má náklad 30.000 výtisků a jde do všech domácností v Praze 7. Potenciál je tedy veliký.

Cizojazyčná sekce je jedna stránka o šesti sloupcích - tři v angličtině, tři ve vietnamštině. Jedná se o identické texty, které jsou výtahem z českých článků daného vydání Hobuletu?

Ano. Jsou to tři kapitoly: novinky z radnice, aktuality a kultura. Korektorka ve spolupráci s námi a šéfredaktorkou vybere nejzajímavější věci z Hobuletu a ty se posílají nasmlouvaným překladatelům. Navíc spolupracujeme s tiskovým oddělením, pokud by mělo specifické informace k našemu grantu. Informace v těchto jazycích dáváme i na facebook. Ve vietnamské komunitě máme ale s Hobuletem pořád rezervy.

Neuvažovali jste o ruské nebo ukrajinské verzi, když největší skupinou cizinců v Praze 7 jsou Ukrajinci?

Uvažovali, ale bylo to dáno rozsahem. Rozhodli jsme se, že to bude jedna stránka. Řídili jsme se sociodemografickým rozložením obyvatelstva, kdy Vietnamci příliš nejsou schopni přijmout informace jinak než ve vietnamštině. Zatímco ostatní cizinci, které tu máme, většinou anglicky vládnou. Zhruba jednou za kvartál totiž pořádáme na radnici setkání s cizinci. Koncipovaná jsou tak, že se konají v případě nějaké výrazné změny typu přečíslování tramvají, a odehrávají se v angličtině. Rusové, Němci, ani Italové s tím nemají problém.

Přehled radnice o cizincích a jejich potřebách je považován za neméně důležitý aspekt dobré lokální integrace. Co jste se na těch setkáních dozvěděli vy?

U těchto akcí je nebezpečné, že na ně chodí tak dvacet lidí a ptají se na zajímavé věci. Je svůdné se tím nechat svést a myslet si, že teď už o cizincích v Praze 7 víme vše. Skupiny cizinců často souvisejí jak národnostně, tak sociálně. Třeba Ukrajinci: děti jsou ve školách většinou bezproblémové, rodiče klasicky podnikají ve stavebnictví. Vietnamci pracují z pěta – až osmadevadesáti procent v tržnici. Každá skupina chce přitom něco jiného. Na tyhle akce chodí jen určitý typ lidí. Proto jsme museli u Vietnamců udělat terénní práci a jít za nimi. Vysvětlit jim, k čemu je Hobulet. Oni také musejí pochopit, že to má smysl. Když běžný občan nevěří, že může něco změnit, co si má asi pomyslet Vietnamec? Co dva roky ho akorát buzerují na vnitru s papíry, takže je rád, když nejsme kontrola. Chtít po něm, aby byl aktivní a inspiroval nás, znamená práci. Musíme mu to vysvětlit. Ale chci zdůraznit, že tohle všechno je politicky podmíněné. S novou radnicí může být zase vše jinak.

Podle statistik žije v Praze 7 zhruba 7.500 cizinců, nejvíce Ukrajinců a Slováků. Třeba Vietnamců je jen něco málo přes pět set. Přesto působí Praha 7 kosmopolitně. Čím to podle vás je?

Máme statistická čísla a pak máme skupiny cizinců, kteří jsou vidět: Rusové podnikají v realitách, Italové jsou architekti, mají tu velkou společnost pro satelitní systémy, Němci podnikají. Jsou aktivní. Ukrajinců je hodně, ale skoro je nevidíte. Na našich diskusích nebývají ani Ukrajinci, ani Vietnamci. Protože pracují a obchody mají otevřené až do 23 hodin. Tahle specifika musíme zohlednit. V porovnání s ostatními městskými částmi moc cizinců nemáme. Nečelíme systémovým tlakům jako třeba na Černém mostě, kde třetina dětí u zápisů jsou Rusové. Ale také máme ve třídách dva až tři cizince. Takže sami od sebe předjímáme situaci a chodíme do škol s nabídkou, že za ně napíšeme grant na doučování. Škola totiž nemá povinnost řešit problém, že dítě nerozumí a jen vyučování odchodí.

Zaměřujete se schválně na děti cizinců? Jsou ohroženější?

Ano. Považujeme to za logickou součást naší informační strategie. Základním integračním prvkem je jazyk. Třeba občané EU jazyk umět nemusejí, není to podmínka pro jejich pobyt v ČR, pokud tu nežádají o občanství. Ale pokud cizinec uzná, že se chce jazyk naučit, musí mít tu možnost a my mu to musíme umět nabídnout. Děti často fungují jako tlumočníci a musí také chodit do školy. Pro ně je jazyk nutností. Ze své předchozí zkušenosti na ministerstvu vnitra vím, že se integrace dětí nemusí vždy povést. Proto máme na všech školách s dětmi cizinci jednou až dvakrát týdně doučování češtiny. Je to sice málo, ale aspoň něco.

Čemu říkáte v českém kontextu nepovedená integrace? Mám si to představit jako vykořeněnou mládež na pařížských předměstích?

Na to potřebujete sílu lidí. Dav. Tolik cizinců tady nemáme. Ale jsou skutečně situace, kdy ty děti odsedí školní docházku a před očima vám pět let vyrůstá kluk nebo holka v nejformativnějších letech, kteří nic netuší o Česku ani češtině. Je to hlavně osobní tragédie, a není jich zrovna málo. Proto je ten jazyk důležitý. Rodiče k němu nutit nemůžeme.

Zpět k cizojazyčné stránce v Hobuletu. Četla jsem kritický dopis, který na ni do redakce přišel. Autor zůstal na úrovni ideologie – cizincům se nemá vycházet vstříc, to oni se musejí přizpůsobit -, ale ani se nepodíval, jaký typ informace se cizincům komunikuje a za jakým účelem. Dostali jste i konstruktivnější kritiku?

Pak přišla ještě jedna, trochu úsměvná, že už jen čekají, kdy se Strossmayerovo náměstí přejmenuje na náměstí Hanoj. To je evergreen. Když jsou cizinci tady, tak se musejí naučit česky. Jak je nebezpečné, že nás cizinci přečíslí. Odpovídáme: cizinci musejí někde začít. Samozřejmě je našim cílem, aby se naučili česky. Ale ze začátku mohou fungovat i bez toho a dokud se jazyk nenaučí, musejí mít informace. Jestli chceme integraci, tak ti lidé potřebují informace, aby mohli postoupit dál. Další věcí je, že díky tomu projektu získal Hobulet tři další stránky textu. Ministerstvo totiž platí celý list. Přibyla tedy třeba dětská stránka s hádankami a obrázky.

Jakou zkušenost si odnáší Praha 7 z lokální integrace?

To je vždy ošemetné. My to vnímáme tak, že jsme na cestě a ta rozhodně ještě nekončí. Vidíme to jasně s naší vietnamskou koordinátorkou, která pro nás dělá terénní práci. Pořád objevujeme nové věci. Představujeme si, že cizincům nadiktujeme, co potřebují, a myslíme si, že to víme. Samozřejmě od nich potřebujeme jisté věci, aby fungovalo soužití s většinou, to je bez diskuse. Ale na diskusi je otázka jejich potřeb. A ta často neprobíhá, protože je těžké ji vyvolat; za těmi lidmi se musí dojít a zjistit jejich názory. Naše rada tedy je: zjišťovat potřeby lidí a komunikovat, naslouchat a setkávat se. Uvědomovat si, že na setkání přijde jen určitý typ lidí, takže pak hledat další. Pořád se přizpůsobovat, protože pokaždé vás něco překvapí. A velkou otázkou zůstává práce s veřejností. Je potřeba společnost připravit na to, že migrace je například v důsledku klimatických změn nevyhnutelný jev.

Rozhovor je součástí přílohy v časopisu Týden (11.9.2017). Příloha byla vytvořena v rámci projektu "Vzájemně spolu - aneb víme, co je integrace?", financovaného MVČR.