Záchrana ve Středozemním moři se řídí mezinárodním právem

Záchrana ve Středozemním moři se řídí mezinárodním právem

Informace o záchraně lodí s migranty ve Středozemním moři se v tisku objevují často. Tyto operace provází spousta otázek, například proč se k záchraně lodí vůbec přistupuje, proč se lodě po zajištění bezpečnosti pasažérů nevrací zpět na pobřeží, odkud vypluly, nebo proč se azylová procedura nemůže odehrát přímo na moři.

Povinnost poskytnout pomoc posádce lodi, která se ocitne v ohrožení života, je zakotvená v mezinárodní námořní legislativě. Ta ukládá tuto povinnost kapitánovi každé lodi včetně soukromých plavidel. Právní předpisy tohoto zákona vycházejí z několikazákladních mezinárodních úmluv, ke kterým se zavázaly i evropské státy. Jelikož Česká republika samozřejmě tyto úmluvy ratifikovala, platí tato povinnost i pro ty, kteří se ve světových mořích plaví pod českou vlajkou. Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS)  z roku 1982 tak deklaruje krom jiného povinnost pomoci jakékoliv osobě nalezené na moři v ohrožení života nebo povinnost přispěchat co nejrychleji na pomoc osobám v nebezpečí. Podobně Mezinárodní úmluva o bezpečnosti lidského života na moři (SOLAS) z roku 1974 nařizuje kapitánovi lodi, že se po obdržení zprávy, že se v moři nachází osoby v ohrožení života, měl co nejrychleji zasadit o jejich záchranu.

Obě zmíněné úmluvy byly v roce 2004 doplněny o důležité dodatky s cílem zlepšit v praxi proveditelnost záchrany na moři. Kapitáni lodí poskytující pomoc osobám v nouzi na moři by podle těchto dodatků měli být zproštěni jejich povinnosti co nejrychleji a zároveň tak, aby se co nejméně odchýlili od původní trasy lodí.

Pobřežní státy jsou dále na základě další mezinárodních úmluv povinny kooperovat ve věci záchranné služby na moři. Zmíněná úmluva UNCLOS se věnuje v tomto ohledu povinnostem pobřežních států. Ty mají provozovat přiměřenou a účinnou pátrací záchrannou službu na moři a kde to vyžadují okolnosti, sjednávat s okolními státy dohody upravující režim jejich spolupráce. Úmluva navazuje na Mezinárodní úmluvu o pátrání a záchraně na moři (SAR)z roku 1979, která stanovovala nutnost zřídit pátrací a záchranný systém pro osoby v ohrožení života na moři v okolí jejich pobřežních vod.

Z hlediska situace migrantů je velmi významná rezoluce A.920 (22) Mezinárodní námořní organizace (IMO)z roku 2001, která deklaruje, že osobám ohroženým na moři na životě je poskytnutá pomoc bez ohledu na jejich národnost, status či okolnosti ve kterých se nalézají, a že s nimi má být zacházeno bez ohledu na to, zda se jedná o neregulérní migranty, žadatele o azyl, uprchlíky nebo černé pasažéry v souladu s předepsanými regulemi IMO a mezinárodními úmluvami. Pokud osoba na lodi nebo kdekoliv jinde prohlásí, že je žadatelem o azyl, je třeba prověřit podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 její žádost. V žádném případě toto posuzování nemůže probíhat na otevřeném moři.

S ohledem na přítomnost uprchlíků nebo žadatelů o azyl na palubě lodí, jejichž pasažéři se nachází v ohrožení života, je podle manuálu Záchrana na moři (UNHCR) také třeba zajistit, aby vylodění ze (záchranné) lodi nevedlo k návratu do míst, kde jsou v ohrožení perzekuce nebo špatného zacházení. UNHCR má zmapované aktuální drastické způsoby zacházení s lidmi ze strany pašeráků v Libyi, odkud vyráží lodě na nyní nejvíce využívanou Centrální středomořskou trasu. Praktiky pašeráků zahrnují inkasování peněz za to, že se dusící se pasažéři mohou na chvíli „nadechnout“ na palubě, bití, týrání a topení.

Zacházení s osobami zachráněnými na moři upravuje také směrnice IMO z roku 2004. Smluvní státy záchranných (Search and Rescue – SAR) operací na moři by měly zajistit, aby Záchranná koordinační střediska spadající pod jejich autoritu a další příslušné národní orgány byla připravena v neustálé pohotovosti zahájit záchrannou akci. Dále by střediska měla převzít přeživší a zajistit jim přesun na bezpečné místo, kde jim nehrozí pronásledování, vážná fyzická újma, mučení, smrt či nelidské zacházení.

Autor: ČvT